Mahlerova Sedmá. Symfonie česko-německého autora, který se narodil v roce 1860 v Kališti u Jihlavy německým židovským rodičům, kteří se usadili na Českomoravské vrchovině, poté zcestoval svět, aby se opět vrátil do Vídně, kde se rozvinula jeho kariéra. Svou tvorbou patří mezi pozdní romantiky a jeho hudba je mohutná, líbezná i závažná, plná filosofických a melancholických myšlenek, klenutých oblouků a instrumentační barevnosti.

Symfonie č.7 e moll je z roku 1908 a skladatel ji premiéroval na výstavě Obchodní a živnostenské komory v Praze, u příležitosti šedesátého výročí panování Františka Josefa I. Byla to příležitost, jak dostat ke spolupráci v jednom orchestru české i německé hudebníky, neboť žádný z orchestrů nedisponoval tehdy 120 členy. Dirigoval autor a dílo se dočkalo velkého úspěchu. Přesto dnes není častou součástí dramaturgických plánů symfonických těles. Brněnská filharmonie ho uvedla někdy v 90. letech 20. století pod taktovkou Petra Altrichtra a také ji zde dirigoval Caspar Richter. Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně si na ni troufla v rámci abonentního předplatného 2. února 2023 a zařadila ji na samostatný abonentní koncert. K dirigentskému pultu se postavil šéfdirigent orchestru Robert Kružík, na jehož přání byla symfonie zařazena na pořad večera. „I proto, že je tak málo frekventovaná a také proto, že je tak neobvyklá a nabitá myšlenkovým sdělením a hlavně proto, že je tak krásná. A taky se nám to hodilo, že máme 77. sezónu, ale to už je jen ilustrační,“ sdělil s úsměvem dirigent.

Symfonie má podtitul „Píseň noci“ a je pětivětá. První část má několik částí, Langsam. Etwas weniger langsam – Nicht schleppen – Allegro con fuoco. Zahajují temné tympány a sólo tenorové tuby, tedy baskřídlovky, melancholickou melodií. Lehce disonantní souzvuky se nesou v pomalých tanečních i pochodových rytmických částech, široké plochy mají snový charaktera působí někdy i strašidelně. Podle autora je to „tragická noc bez hvězd a měsíčního svitu“. Druhá část Nachtmusik. Allegro moderato, je nostalgiky melodická, má to být kráčení noční krajinou, plnou přízraků a vidin a přináší instrumentální barevné úseky. Sóla lesního rohu s následným echem a kravskými zvonci, fanfáru trubek s echem a s následnou vítěznou melodií v orchestru. Ten má neobvyklé obsazení, 5 fléten, z toho 2 picoly, 3 hoboje a anglický roh, 4 klarinety a jeden basklarinet, 4 fagoty, pět lesních rohů, 3 trombony a jedna tenorová tuba, tedy baskřídlovka, která překvapuje krásnými kulatými tóny a častými sólovými vstupy. K tomu dvě harfy, jedna kytara a jedna mandolína. Ta dostává příležitost spolu s kytarou ve třetí části, Scherzo. Schattenhaft. Scherzo je sice taneční, ale karikovaný valčík je strašidelný a připomíná přízračný valčík Straussův, který však vznikl později. Zvuk nástrojů je tlumený, evokuje romantické představy. Čtvrtou část Nachtmusik. Andante amoroso, zahajuje líbezné, přesto nostalgické, houslové sólo, kombinované s kytarou, klarinetem a jemnými lesními rohy. Serenádový esprit má i laškovný valčík, okořeněný mandolínou a kytarou, které se kupodivu společně dobře prosadily přes orchestr (mandolína Matěj Koupa). Sólové violoncello koresponduje s tlumeným lesním rohem a klenba celého orchestru se vášnivě zvedá, aby se postupně rozmělnila ve všech nástrojích a usnula spolu s klarinetem. Poslední větu Rondo-Finale Tempo (Allegro ordinario) zahajují tympány a nastoupená jednotka pěti lesních rohů, vedených Jiřím Hammrem a Karlem Hofmannem, kteří se ujali sólových vstupů, bez zaváhání a přesvědčivě, aby břeskně uvedli slavnostní defilé celého orchestru, umocněné fanfárami trubek. Vznešenost a jas vystřídá náhlá pastorální pomalá houpavá část, které se ujaly dřevěné nástroje, překvapí, ale zanedlouho se opět chopí iniciativy fanfáry trubek a celý orchestr spěje do finále v rychlém, euforickém tempu a symfonii uzavírají mohutné tympány a úderné žestě ve fortissimu z obou stran, do mohutného závěru. 

Podle slov Gustava Mahlera „pro publikum, které o mně nic neví, je Sedmá příliš složitá“. Obecenstvo ale po celou dobu, co zněla symfonie v jednom proudu, ani nedýchalo. Po efektním závěru se zvedla mohutná vlna nadšení a ovací, poděkování orchestru nebralo konce a přítomné publikum vnímalo velmi zřetelně, že bylo svědkem výjimečné hudební události. Děkovalo především dirigentu Robertu Kružíkovi, který prokazuje, že je silnou osobností, a že dokáže, i přes své mládí, vést tak velký orchestr suverénně a motivovat ho k maximálnímu výkonu, bez zaváhání, bez kazů a nejistot. Výsledkem byl famózní výkon, kdy všichni členové orchestru byli bezvýhradně celistvým organismem, vedeným jednou myšlenkou a přinášející exkluzivní hudební zážitek.

Karla Hofmannová

Snímek z koncertu ve Zlíně.

Foto Dominik Bachůrek

Autorka recenze připomněla dirigenta Caspara Richtera. Právě v den koncertu přišla smutná zpráva o jeho úmrtí, bylo mu 78 let. České obecenstvo ho velmi dobře zná, výrazně se zapsal do povědomí v Brně. Byl hostujícím dirigentem Filharmonie Brno, dočasně i šéfdirigentem a od roku 2002 čestným dirigentem. V Městském divadle Brno hudebně nastudoval inscenace Veselá vdova, Jesus Christ Superstar, Mozart!, Jekyll a Hyde, Funny Girl, Kočky a Jane Eyrová. Jako hostující dirigent u nás působil také ve Státní opeře Praha i v Janáčkově opeře v Brně. Od roku 2010 byl generálním hudebním ředitelem Opery Národního divadla Brno. Uvedl tam Mozartovu Figarovu svatbu, Haydnovo Stvoření, Perikolu Offenbacha, Stravinského Ptáka Ohniváka či Straussovu Elektru. V roce 1997 dirigoval českou premiéru Bernsteinovy Mše v Praze na Pražském hradě v režii Stanislava Moši. Dirigoval rovněž na festivalech Pražské jaro, Janáčkův máj a Smetanova Litomyšl.

(tr)