Brněnské scény pod lupou celostátní kritiky

    Také letošního jara bohužel zasáhla koronarovirová pandemie drasticky do všech oblastí našeho života. Výjimkou přirozeně nebyla kulturní sféra, a tedy ani divadlo. Krátce předtím, nežli tato krize znovu loňského podzimu vypukla, dočkali jsme se však – obtížné situaci navzdory – rozličných bilancí uplynulého roku 2020. Podobně jako v minulých letech připomeňme si tedy v sumarizující stručnosti, jak si pod zorným úhlem alespoň dvou celostátních anket v těchto širších souvislostech a při hodně omezeném čase, kdy vůbec mohla regulérně hrát, vedla divadla moravské metropole.

    Nejpohotovější bývá hned lednové, již 28. hodnocení čtrnáctideníku Divadelní noviny (DN), soustavně otiskujícího (a to ex post i v době, kdy jsou naše scény zcela mimo provoz) rovněž žánrově seskupovaný „hvězdičkový“ Kritický žebříček premiér ze všech profesionálních divadel ČR. Posuzování se týkalo období od prosince 2019 do konce listopadu 2020. Dle 1. čísla DN sem tentokrát přispěl relativně menší počet 79 účastníků (vzhledem k výjimečné situaci mnozí konstatovali, že dostatečné kvantum premiér neabsolvovali, někteří svůj konkrétní hlas neudělili a jiní oslovení se rovnou omluvili), hlavně recenzenti, publicisté, divadelní vědci a pedagogové, avšak i praktičtí umělci rozličných profesí (včetně ředitelů a šéfů, manažerů, dramaturgů a režisérů). Drtivou převahou (61) jsou z Prahy, čímž je a priori vymezen jejich divácký záběr, ale také devět z Brna. Měli k dispozici pouze jediný tip, mohli jej ovšem doprovodit stručnou zdůvodňující charakteristikou. Pochopitelně nešlo o žádnou soutěž s přesnými pravidly, ale argumenty podložený názor nesourodé množiny zkušených „lidí od divadla“. Kritériem pro ocenění „Inscenace roku“ pak bývá její široce pojímaný český původ.

    Třicet osm hlasů dominantně získaly inscenace činoherní, patnáct operní, sedm tzv. alternativní, pět taneční, čtyři loutkářské a dvě muzikálové. Většina tipů (34) směřovala na více jevišť hlavního města, další obdobně do Brna (17), o ostatní se podělily např. Jihlava, Plzeň, Ostrava, Opava, Liberec, Ústí nad Labem, České Budějovice, Hradec Králové, Mladá Boleslav, Karlovy Vary, Cheb, Zlín a Uherské Hradiště. Pokud se týká režisérů, osm hlasů sklidil Jan Nebeský, šest David Radok, pět Dodo Gombár a tři Robert Carsen.

    Brno si tentokrát vedlo velmi dobře, neboť obsadilo se šesti hlasy dělené první místo - ex aequo s nastudováním pražského Divadelního spolku JEDL, kde režisér Jan Nebeský připravil předlohu Zahradníček / Vše mé je tvé od účinkující Lucie Trmíkové o básníku Janu Zahradníčkovi a jeho ženě Marii. Tímto spoluvítězem se stala světová premiéra Monument skladatele a zároveň dirigenta Marko Ivanoviće na libreto režiséra i scénografa Davida Radoka jakožto výsledek jeho další úspěšné součinnosti s operním ansámblem Národního divadla Brno. Čteme tu např.: „...tématem opery je vztah umělce a politické vrchnosti, osud talentovaného sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku na pražské Letné, který spáchal sebevraždu před jeho odhalením v roce 1955. Zhudebnění nepopisné, názvuk budovatelské písně v počáteční sborové scéně, jinak důsledně prokomponováno, s příznačnými motivy. Politické divadlo par excellence. Diváci vtaženi, velký potlesk. Další reprízy žádané!“; „Nebylo nic monumentálnějšího. Po dlouhé době velkoryse koncipovaná opera pro velké jeviště, velké obsazení, s podstatným politickým i ryze lidským poselstvím vysloveným estetikou případnou tématu. Žádná exhibice, ale poctivé vyjádření občanského a uměleckého názoru.“; „...na diváka působí kontrastem monumentality a prostoty, emoce a šklebu.“; „Jednoznačnou operní událostí roku je pro mě Monument: Marko Ivanović a David Radok vytvořili a na jeviště uvedli velmi inspirativní dílo, které nad konkrétní historickou událostí s vážností i humorem říká mnohé o společnosti minulé i současné. Společnosti tak snadno manipulovatelné – od únorové premiéry dílo ještě nabylo na aktuálnosti.“; „...pro odvážné spojení morálně-politického dramatu ze stalinistické éry s formou civilní opery: výsledkem je silná a důrazná připomínka temné absurdnosti, která ještě docela nedávno byla skutečností a jejíž mentální důsledky sahají k dnešku. Současně tím oceňuji umělecky a manažersky progresivní cestu brněnské opery.“; „...z ošidného námětu vytěžila úchvatný hudebně-scénický obraz s přesahem.“; „Velký a důležitý pokus o současnou operu. Kéž bychom měli podmínky dělat alespoň jednou za dva roky takový projekt. Pro mne je to cenné tím, že nechtějí oslnit okázalým novátorstvím, ale něco podstatného sdělit.“

    Čtyři hlasy nadto získal ještě druhý titul opery NdB, rovněž předvedený v Janáčkově divadle – rané dílo Leoše Janáčka Osud opět pod taktovkou Marka Ivanoviće a v režii Roberta Carsena. Z pochvalných postřehů vybíráme: „Působivá Carsenova inscenace Osudu sice nepatří k jeho top režiím, nicméně logické propojení příběhu s osudem skladatele v postavě Živného mě oslovilo. Part Živného byl navíc rozdělen mezi dva pěvce, díky čemuž vznikla Živného mladší a starší verze, skýtající možnosti pro další zajímavé obrazy. Oceňuji výbornou práci s light designem, se sborem, a především pak hudební nastudování. V kontextu světového operního dění by se jednalo o lehce nadprůměrnou inscenaci, v našem českém rybníčku jde však o kvalitu nevídanou.“; „...za to, že se nebojí mezinárodní spolupráce a za přesvědčivý inscenační výsledek a mimořádný výkon sboru.“; „Režisér Robert Carsen a dirigent Marko Ivanović se vítězně probojovali příběhem, který žádným příběhem není. Bravo! Sólisté a také sbor Janáčkovy opery, se sbormistrem Pavlem Koňárkem, bravo!“; „Výjimečný a ambiciózní umělecký počin, který uchvátil hudební a interpretační stránkou ve spojení s promyšlenou režijní koncepcí divadla na divadle – opery v opeře. Umělecky a produkčně nesmírně náročný projekt se zahraničním interpretačním týmem i sólisty se povedlo realizovat ve špičkové kvalitě coronavirové době navzdory, kdy řada divadel na velké projekty raději rezignovala.“

    NdB se týkají ještě tři ojedinělé tipy. Operní ansámbl sklidil uznání též za nastudování Straussova Růžového kavalíra (dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman), jehož premiéra ovšem proběhla již před anketě vymezeným obdobím. „Inscenace mne zaujala především jako dramaturgický počin, neboť tvorba Richarda Strausse je našimi divadly hodně ignorována. Dále mne zaujala výtvarná čistota celé inscenace (byť bych si ji představil spíše na scéně Mahenova divadla) – scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové – a také režijní vedení jednotlivých pěvců šéfem opery Jiřím Heřmanem. Růžový kavalír má také velice kvalitní obsazení jednotlivých sólových rolí /.../. Inscenace zcela naplňuje skladatelův podtitul ´komedie pro hudbu´, když vedle scén až sentimentálních režisér rozehrává komediální scény v jednotlivých dějstvích, kterým snad dominuje začátek posledního dějství.“ Baletní kolektiv je zmíněn díky české premiéře choreografa a režiséra Edwarda Cluga Radio and Juliet: „Brněnské divadlo – tedy i jeho baletní soubor – prožívají viditelnou renesanci a emancipaci vůči ´Praze´ – a to je dobře. V historii to bylo jen zřídka, ale vždy to mělo blahodárný účinek na celý žánr. Soubor je bezesporu ve vynikající kondici (bohužel především díky silným zahraničním injekcím) a jeho dramaturgie si může dovolit sáhnout i po tom nejnáročnějším repertoáru. Přenést inscenaci z baletu v Mariboru vypadá jako ´exotický´ experiment – nicméně Edward Clug se ukázal jako mimořádně perspektivní choreograf ´velkého´ tanečního divadla současných parametrů. Je u něho zřejmé bezpečné ovládnutí klasiky s neoklasickými a současnými převleky a doplňky – tanečníci se na tom statečně podílejí /.../. Provokativní deformace slavného shakespearovského příběhu je velmi ovlivněna originální hudbou Radiohead – velmi choulostivý prvotní záměr tvůrců byl naplněn s vkusem a poctivostí, srozumitelně a bez módních snobských excesů. Je to velmi důležitý kámen do mozaiky současného tanečního divadla na domácích jevištích!“ Činoherní repertoár je pak zastoupen prvním českým uvedením hry Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v pojetí Štěpána Pácla a monodramatem Stěhování duší Josefa Topola na Malé scéně  Mahenova divadla opět v nastudování Páclově: “Inscenace v nenápadné, citlivé režii dává vyniknout moudrosti autorova textu. Excelentní výkon Marie Durnové je ozdobou herectví i nevlídných dnů stáří.“

    Zásluhou několika titulů se jako obvykle dostalo chvály i Městskému divadlu Brno (MdB), a to rovněž formou poměrně obsáhlých vyjádření. „Zabodovala“ především inscenace Johna Miltona a Doda Gombára Ztracený ráj (zpráva o člověku), o níž se tu např. dovíme: „Ve třetím zdejším hostování adaptoval režisér a dramatik rozměrné stěžejní dílo novověké duchovní epiky ve starším věrném blankversovém překladu J. J. Davida. Promyšlený zpřehledňující scénář postupuje souvisle po jeho dvanácti biblických kapitolách. Existenciální a morální otázky nečteného klasika režisér transponuje z alegorické teologické roviny do současnosti, a to jevištní vrstevnatostí, aktualizujícím zcizováním figur (dominantní Satan čerstvého nositele Ceny Thálie Petra Štěpána) či situací i zarámováním do divadelní zkoušky. Ambiciózní více než tříhodinový večer vyžaduje intenzivní spoluúčast vstřícného hlediště.“; „Inscenace starého dramatického textu, který má formu jevištní básně a je považován za typické knižní drama, které na jevišti nemá šanci žít. Gombár a jeho tým dokázali zázrak – jejich inscenace je aktuální, zajímavá víc než řada prudce současných her. Skrze nápadité stylizace ve všech scénických složkách se divákovi dostane pravdivého poznání světa. Herecky inscenaci dominuje Petr Štěpán v roli Satana. Úžasné!“; „Gombár ve více než tříhodinové inscenaci rozbalil nejen svět Miltonovy rozsáhlé epické básně, místy ji vložil do prostředí dnešní divadelní zkoušky, jindy zase jazykem dneška vypráví a prodlužuje některá témata předlohy. Režiséra hnala touha připomenout dnešku nejen monumentální dílo; naléhavě se ptá současníků, co oni považují za dnešní ráj, zda o něm vůbec přemýšlejí, zda jej žijí, nebo o něj už dávno ve svém nitru či představách přišli. Dělá to formou důmyslné a obrazivé montáže, v níž se primárně neobdivuje kráse originálních veršů a jejich vznešenému jazyku. Režie touží obrátit zrak obecenstva k intimní zpovědi o jeho vlastním selhání, pojetí hříchu, touze po blahobytu či rozlišování dobra a zla. Pozor! Nejde však o žádnou moralitu, o žádnou kazatelskou vivisekci nebo o přibíjení přihlížejících na kříž věrouky a Bible, jde o velmi nápaditý divadelní traktát.“ O české premiéře broadwayského muzikálu Grand Hotel (režie Stanislav Slovák) od americké autorské čtveřice zde čteme, že “přinesla ze svého žánru to nejlepší – excentrické téma, zajímavě převyprávěné osudy, dobrou muziku a skvělá taneční čísla. Za výjimečný pak považuji herecký výkon Oldřicha Smysla v roli umírajícího židovského účetního Otto Kringeleina.“  Konečně inscenace historického dramatu Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra „okouzlila jevištní precizností (Stanislav Moša) a herectvím hlavních postav (Ivana Vaňková a Petr Gazdík). Nemalá zásluha také patří překladu Jiřího Joska.“ Najdeme i okrajovou zmínku o Gazdíkově režii životopisné hry Josefa Boučka Noc pastýřů „na téma tragické pře autora České mše vánoční, Jakuba Jana Ryby, se zatuchlostí a malostí“.

    Na rozdíl od minulých let ostatní brněnská divadla „nezabodovala“.

    Pro úplnost možno dodat, že početná různorodá porota DN udělila hned závěrem roku 2020 již po dvacáté v sedmi kategoriích vlastní ceny, časově vymezené neúplnou sezónou 2019 – 2020. V silné celostátní konkurenci bylo zde předběžných nominací brněnské provenience sedm. Definitivními laureáty, vyhlášenými online 2. listopadu 2020, stali se nakonec dva. V kategorii Činoherní divadlo obhájilo předchozí vítězství HaDivadlo zásluhou hostující režisérky Kamily Polívkové s hrou Wernera Schwaba Prezidentky, v sekci Hudební divadlo připadlo prvenství již zmíněné dvojici David Radok (libreto a režie) – Marko Ivanović (kompozice a hudební nastudování) s operou Monument v NdB.

    V odborných kruzích vydobyly si během let prestižní postavení nejreprezentativnější 29. Ceny divadelní kritiky (CDK), donedávna známé jakožto velmi respektované Ceny Alfréda Radoka, ze „soutěžních“ divadelních vavřínů udělovaných v ČR nejstarší (během jejich trvání se vystřídalo osmnáct resortních ministrů!). Celou logisticky náročnou akci v osvědčeném „radokovském“ modelu organizuje nyní revue Svět a divadlo (SAD), která podrobné výsledky opět publikovala ve svém letošním 1. čísle. S ohledem na protipandemická vládní nařízení proběhlo jejich slavnostní vyhlášení 3. března 2021 online s oznámením na facebooku SAD a na jeho YouTube kanálu. Neanonymní ankety SAD se zúčastnil o něco menší počet 66 systematicky působících kritiků (včetně několika málo jihomoravských), stejně jako v případě průzkumu DN obligátně limitovaných skutečností, že mnozí oslovení sledují převážně jen představení hlavního města, neboť se bohužel neuskutečnily ani některé tradiční (leckdy i mezinárodní) festivaly pořádané v krajských městech. Na rozdíl kupř. od výročních Cen Thálie, vyhlašovaných Hereckou asociací, a tudíž důsledně zaměřovaných na výkonné umělce, zahrnují CDK rozsáhlou škálu veškerých jevištních aktivit, ve speciálním oddíle dokonce i těch zahraničních. Při tipování do osmi přesně vymezených kategorií, k nimž pro streamované premiéry přibylo i Divadlo z karantény, mohl každý respondent udělit až tři rovnocenné hlasy (s případným doprovodným zdůvodněním) a k resumé se bez jakýchkoli kuloárových jednání došlo jejich prostým součtem. Protože většina diváků či čtenářů patrně nemá možnost SAD pravidelně sledovat, zalistujme tímto poměrně obsáhlým, odborně kompetentním zhodnocením zde, a to opět s menším výběrem citací pochvalných charakteristik. Alespoň enumerativně tak zjistíme, jak je hojně v širokém kontextu reflektován přínos brněnských ansámblů. Nepřekvapí, že se znovu setkáváme s úspěšnými jmény z předchozích pasáží tohoto přehledu.

    V hlavní kategorii „Nejlepší inscenace roku 2020“ s 8 hlasy obdobně jako v anketě DN zvítězila inscenace předlohy Lucie Trmíkové Zahradníček / Vše mé je Tvé pražského Divadelního spolku JEDL. Po „stříbrné“ inscenaci hry Egona Tobiáše Malý stvořitel / Der kleine Fratz téhož souboru i režiséra Jana Nebeského (7 hlasů) v těsném závěsu (6 hlasů) následovala už zmíněná Carsenova inscenace Janáčkova Osudu v provedení opery NdB. O ní tu čteme: „Málo hrané dílo uvedl na zahájení sedmého ročníku epidemií narušeného janáčkovského festivalu renomovaný režisér Robert Carsen. Při rozdvojení postavy Živného rozličnými aluzemi podtrhl její autobiografičnost, pracoval s retrospektivou, střídal výjevy expresivní se statickými a při mezinárodním pěveckém obsazení se vyrovnával se sporným libretem, maje výraznou oporu v brilantním hudebním nastudování šéfdirigenta Marka Ivanoviće.“ Operní ansámbl NdB ještě získal cenné 5. – 7. místo díky Monumentu Marka Ivanoviće a Davida Radoka (4 hlasy). Na dalších „dvouhlasových“ postech narazíme na dvě světové premiéry: komorní hru Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi z pera autorského triumvirátu Ivan Buraj – Pavel Sterec – Bohdan Karásek v brněnském HaDivadle v Burajově pojetí a projekt hostujícího režiséra Jiřího Havelky a kolektivu Gadžové jdou do nebe (Comedy Ghetto) v Divadle Husa na provázku. Celá řádka většinou již připomenutých titulů obdržela po jednom hlase: v NdB Zámečníkův operní Ferda Mravenec, Schimmelpfennigův činoherní Idomeneus a Clugův baletní Radio and Juliet; v MdB Boučkova Noc pastýřů, Shakespearova tragédie Antonius a Kleopatra i americký muzikál Grand Hotel; v Divadle Husa na provázku pak česká premiéra Charmsova Cirkusu Abrafrk.

    Mezi kreacemi žen s 11 hlasy zřetelně zvítězila Lucie Trmíková z Divadelního spolku JEDL coby ztělesnitelka Marie Zahradníčkové. Na 6. – 7. místě se třemi hlasy objevila se Ivana Vaňková z MdB v postavě Shakespearovy Kleopatry. Dva respondenty zaujala Marie Durnová z činohry NdB za roli Magdaleny z Topolova Stěhování duší, jednotlivci si povšimli Táni Malíkové z HaDivadla v roli Elišky z novinky Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi a Markéty Sedláčkové z MdB v postavě primabaleríny Jelizavety Grushinskaye z muzikálu Grand Hotel.

    Kategorii „Mužský herecký výkon roku 2020“ s 15 hlasy bezpečně vyhrál Karel Dobrý jako Franz v Tobiášově hře Malý stvořitel / Der kleine Fratz z Divadelního spolku JEDL. Z brněnských herců najdeme na 4. – 8. příčce s třemi hlasy Milana Němce jako kantora Jakuba Rybu z Boučkovy Noci pastýřů v MdB. Po dvou hlasech si připsali Roman Groszmann jako principál Bruscon z dramatu Thomase Bernarda Divadelník, které připravil Michal Zetel v brněnském BuranTeatru, a člen MdB Petr Štěpán za roli Satana v nastudování předlohy Johna Miltona a Doda Gombára Ztracený ráj (zpráva o člověku). Vždy jednoho respondenta upoutaly kreace umělců z MdB: Petra Gazdíka (Shakespearův Antonius), Michala Isteníka (jeho stoupenec Domitius Enobarbus), Jana Mazáka (farář Kašpar Zachar v Noci pastýřů) a Oldřicha Smysla (Otto Klingelein z Hotelu Grand); v NdB pak Ondřeje Koplíka jako Ministra kultury z opery Monument.

    V kolonce „Divadlo roku 2020“, kde se díky 9 hlasům nejlépe prezentoval pražský Cirk La Putyka, na 5. – 11. skončily svorně s 3 hlasy MdB, NdB a samostatně vyčleněná jeho opera. Dva hlasy si připsalo Divadlo Husa na provázku.

    V oddíle „Poprvé uvedená česká hra roku 2020“ stejně jako předloni přesvědčivě zabodoval Tomáš Dianiška, tentokrát s textem 294 statečných, nasazeným v jeho vlastní režii pražským Divadlem pod Palmovkou (11 hlasů). Hned jako druhý skončil Ivanovićův a Radokův operní Monument z NdB (5 hlasů). Provází jej tato charakteristika: „Režisérovou čtvrtou zdejší inscenaci volně inspiroval tragický osud autora Stalinova pražského megalomanského, brzy poté zlikvidovaného pomníku Otakara Švece. Místo dokumentu usiloval o nadčasovou metaforu vztahu umělce a vládnoucí moci. Komorní realistické obrazy o mravním dilematu Sochaře střídaly bezobsažné projevy zpupných či servilních funkcionářů, pronášených ke zmanipulovanému, šedě kostýmovanému, fízly hlídanému třísborovému davu.“ 5. – 9. stupínek po třech hlasech obsadily novinky z repertoáru menších brněnských scén: Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi v HaDivadle a Gadžové jdou do nebe (Comedy Ghetto) na „Provázku“. S jedním tipem se musely spokojit MdB (světová premiéra původního fantasy muzikálu libretisty i režiséra Stanislava Moši a skladatele Zdenka Merty Ráj), Divadlo FESTE (Roman Sikora: Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem, režie Jiří Honzírek) a Studio Marta DIFA JAMU (scénář režírujícího Igora Dostálka a Veroniky Volejníkové Hády – Pokusy o minulost).

    V rubrice „Scénografie roku 2020“, kde se šesti hlasy vyhrál Hza Bažant výpravou ke kolektivní hře Kabinet zázraků neboli Orbis pictus v Naivním divadle Liberec, umístili jako 8. – 19. vždy dva respondenti scénu Pavola Andraška k české premiéře černé komedie Martina McDonagha Velmi, velmi, velmi temný příběh, nastudované Michalem Vajdičkou, a Radokovu scénu k Monumentu v opeře NdB. Osamocený tip obdržel Radu Boroescu v případě Janáčkova Osudu v NdB a po jednom hlase získaly také výpravy hned k pěti titulům MdB: Eva Jiřikovská za Miltonův a Gombárův Ztracený ráj (zpráva o člověku), Jaroslav Milfajt za muzikál Grand Hotel i muzikálovou báchorku Boženy Němcové a Petra Ulrycha O statečném kováři, kterou připravil Igor Ondříček, dále pak Emil Konečný za Boučkovu Noc pastýřů a Christoph Weyers za Mošův a Mertův Ráj. 

    V oddíle „Hudba roku 2020“ díky šesti přispěvatelům ex aequo zvítězil autor Monumentu Marko Ivanović (NdB). Citujeme: „Skladatel se úspěšně vyhnul parafrázím nebo dokonce parodiím na hudbu 50. let, k nimž téma svádělo. Výjimečně dobře zvládnutá multižánrová hudba – v zásadě konzervativní, ale invenční a ryze operní.“; „Hudebně je Ivanovićova opera náročným dodekafonickým opusem zapadajícím ale do tenké linie české politické opery.“; „Nepominutelný pokus o současnou českou velkou operu.“ Ojediněle se kritické pozornosti dočkaly partitury Michala Novinskiho (McDonaghův Velmi, velmi, velmi temný příběh v činohře NdB) a Matěje M. Štrunce (pohádka Ivy Peřinové Kolíbá se velryba, režírovaná Michalem Sopuchem v brněnském Divadle Radost).

   V různorodé kategorii „Talent roku 2020“ se čtveřicí hlasů nejvíce prosadil mladý režisér a dramaturg Jakub Maksymov. „Jednohlasně“ zde našly zastoupení rovněž herečky MdB Viktória Matušovová a Markéta Sedláčková.

    „Největší zážitek roku ze zahraničního divadla“ čekal čtyři publicisty na inscenaci Schillerovy Marie Stuartovny, kterou v režii Annie Lenk online představilo Deutsches Theater Berlin na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.

    V poprvé operativně zařazené rubrice „Divadlo z karantény“ vždy třemi tipy prorazilo šest projektů. Po jednom hlase kritikové nadělili dvěma scénám Brna – Divadlu Polárka (dramatizace Kafkova Procesu v režii Filipa Nuckollse) a Divadlu Husa na provázku (Pandemický kabaret).

    Jak z tohoto možná trochu suchopárného zhuštěného přehledu dvou vybraných odborných anket celostátního rozměru s mnoha jmény, čísly a zkratkami vyplývá, mohla se i v uplynulém pandemií postiženém roce většina brněnských scén pochlubit nejen diváckou přízní, ale rovněž oficiálně deklarovanými úspěchy.

VÍT ZÁVODSKÝ