Povedl se manažerský tah. Více než úspěšná inscenace slavného muzikálu My Fair Lady ze Zelňáku na motivy hry G. B. Shawa Pygmalion měla premiéru na Činoherní scéně Městského divadla Brno v září 1999, obnovenou tamtéž v březnu 2012 (rovněž na Biskupském dvoře) a své třetí, bezpochyby opět úspěšné tažení, začala premiérou v sobotu 14. května, již na Hudební scéně. I mladším pamětníkům se nabízí možnost srovnání nejen samotného provedení, ale také srovnání menší a větší scény. Inscenace tentokrát čerstvá, nová, nikoli obnovená.

Ředitel divadla Stanislav Moša režíroval obě původní i nynější verzi, ale hrají už většinou jiní herci na jiné scéně. Milivoje Husáka vystřídal scénograf Jaroslav Milfajt. Otevřená opona diváka uvede na Zelňák, do prostoru před divadlem Reduta, kde příběh začíná. První scény se odehrávají pod kašnou Parnas téměř ve skutečné velikosti, Brňáci jsou prostě doma. Dokonalá jevištní technika umožňuje několikavteřinovou přestavbu z ulice nebo Zelňáku na pracovnu profesora z prostředí anglické aristokracie…

Původního choreografa Vladimíra Kloubka vystřídala Aneta Majerová, s patnáctičlenným orchestrem nastudoval Karel Cón, tentokrát s Tony Markem. Nové, nesmírně slušivé a pestré dobové kostýmy vytvořila (opět) Andrea Kučerová, děj byl posunut do roku 1912. Do brněnského hantecu převedl překlad Oty Ornesta již před lety Stanislav Moša, tentokrát ještě konzultoval s odborným jazykovým poradcem Honzou Žankem Hlaváčkem, proslulým popularizátorem a propagátorem brněnské mluvy, autorem více knih v hantecu. Takže všechny brněnské verze stojí nejen na výborné muzice, hereckých, pěveckých a tanečních výkonech i ději, ale ještě na svérázné mluvě, která nemá obdobu v českých zemích. Nikde svůj argot (žargon, slang) tak nepěstují a nemají tak podchycen jako u nás ve štatlu, tedy v Brně.

S novou inscenací pamětníci rádi zavzpomínají na zemřelé herce, kteří My Fair Lady povýšili na úžasná představení – Erik Pardus, Martin Havelka, také Irena Konvalinová… Titulní postavu vytvářely Markéta Sedláčková, Petra Jungmanová a později i Alena Antalová, Jitka Čvančarová a Radka Coufalová, dnes excelují rovněž mladé a krásné Eliška Skálová (premiéra) a Dagmar Křížová, nastudovala též Barbora Slaninová. Ve své roli Jindřicha Hradského (namísto profesora Higginse z prapůvodní předlohy) zůstal Petr Štěpán, jenž do role vstoupil s obnovenou premiérou od března 2012. Sluší mu to nyní víc, zmužněl. V roli Alfréda Ďulínka jsme vídávali Zdeňka Junáka a Ladislava Koláře, nyní v ní parádně řádí Alan Novotný. Postavu šarmantního plukovníka Jana Špičky (prapůvodně Pickeringa) jako by ušili pro Jana Mazáka. Také Zdena Herfortová neopustila svoji postavu noblesní Paní Hradské, nyní alternuje s Erikou Kubálkovou (premiéra). Upjatou, přesto svého zaměstnavatele milujícího Paní Hruškovou výborně vystihuje Jana Musilová. Těšit se můžete i na Jana Brožka nebo Rastislava Širilu v roli Bedřicha Škody-Vrchovského, úsměvy vzbuzuje i postavička Zoltána Karpathyho, na premiéře ji plasticky ztvárnil Jan Apolenář (alternuje s Patrikem Bořeckým). Ke kvalitě představení přispívají nejen všichni ostatní herci, zpěváci a tanečníci; také perfektně fungující zmíněný orchestr s oběma dirigenty.

Je krásné, že hudební komedii autorů Alana Jay Lernera a Fredericka Loeweho, kterou nejvíce proslavil film s Audrey Hepburnovou a Rexem Harrisonem z roku 1964, jsme si v Brně upravili „po svém“ a vracíme se k ní.

(tr)

Od září 1999 hrála Lízu Ďulínkovou Markéta Sedláčková, o rok později přebírala Cenu Thálie.

Foto archív Městského divadla Brno.