Rozloučení se Satanem

 V polovině listopadu 2021 proběhla na Činoherní scéně Městského divadla Brno se závěrečným potleskem vestoje derniéra jednoho z tamních nejambicióznějších projektů poslední doby – inscenace nazvané Ztracený ráj (zpráva o člověku), premiérované 15. a 16. února 2020. S odstupem pouhého týdne následovala světovou premiéru „fantasy muzikálu“ na Hudební scéně MdB, dílo jubilujícího sedmdesátníka skladatele Zdenka Merty a libretisty režiséra Stanislava Moši s „bezpřívlastkovým“ titulem Ráj. V tomto případě šlo – ve vzdálené inspiraci Božskou komedií Danta Alighieriho – o zcela samostatný artefakt, tedy o závěrečný díl hudební trilogie obou dlouhodobě spolupracujících tvůrců.

Vzhledem k mimořádnosti nastudování Ztraceného ráje nebude snad na škodu věnovat mu s jeho definitivním stažením z repertoáru tuto krátkou poznámku.

Ve třetím zdejším hostování (po slavném muzikálu Hair a své úpravě románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně) uvedl režisér a dramatik Dodo Gombár opět ve vlastní adaptaci proslulý epos Johna Miltona Ztracený ráj (1667), přitahující jeho umělecký naturel svou esoteričností. Učený anglický protestantský básník, dramatik a republikánský puritánský politik (byl tajemníkem Olivera Cromwella a obhajoval revoluci i popravu krále před celou Evropou) z přelomu renesance a baroka vytvořil stěžejní dílo novověké duchovní epiky, v němž na základě počáteční starozákonní Genesis s využitím dalších pramenů a vzorů v dobových aktualizačních narážkách a konotacích i ve složitých alegoriích a symbolech vylíčil zejména vzpouru padlých andělů proti Bohu, prvotní hřích Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje i novozákonní oběť Kristovu. Nedlouho poté vytvořil ještě Milton kratší, stylově prostší epos o čtyřech knihách Ráj opět nabytý (1671), pojednávající o novozákonním nezdařeném pokoušení Krista vychytralým Satanem na poušti. Zejména Satanův vzdor proti autoritě inspiroval později titánské hrdiny anglických romantiků, např. Byronova Kaina či Manfreda nebo Shelleyova Prométhea, podobně jako už jejich předchůdce, mystického básníka a grafika Williama Blakea.

Rozměrnou předlohu o dvanácti knihách přesně sto let od volnějšího obrozeneckého překladu s mnoha neologismy od Josefa Jungmanna naposledy r. 1911 blankversem (tedy pětistopým jambem) věrně přetlumočil pedagog a autor učebnic angličtiny Josef Julius David. Gombárův promyšlený scénář postupoval souvisle po jejích kapitolách a snažil se rozličně zasvěceným i ateistickým návštěvníkům klíčové epizody biblického děje zpřehlednit a přiblížit. Výrazně tomu napomohl i obsažný programový tisk (redakce dramaturg Miroslav Ondra), kde kromě Gombárova textu najdeme mj. několik zasvěcených studií a bohatý ilustrační materiál.

V samotné inscenaci na úvod každé sekvence vyložil dnešní Hlas (Petr Halberstadt) její náplň, aby pak jednotlivé postavy buď statečně zdolávaly košaté archaické verše, nebo v prozaických replikách využívaly běžnou češtinu. Odvěké existenciální a morální otázky téměř nečteného, lépe řečeno v češtině prakticky nedostupného klasika usiloval režisér transponovat z teologické roviny do současnosti a atakovat jimi nitro každého diváka. Činil tak jevištní vícevrstevnatostí i aktualizujícím zcizováním figur a situací, což při výborné partituře Davida Rottera a naživo hrajícím kytaristou Janem Navrátilem na neutrálně šedé scéně s horním kruhovým otvorem pro vpouštěný dým a reflektory (světelná režie Martin Seidl) s černými nebo naopak varietně blýskavými, občas střídanými kostýmy (obojí navrhla Eva Jiřikovská) přinášelo jak nečekané paralely a vtipná ozvláštnění, tak překombinovaně rozbíhavé překlánění do méně čitelné rébusovitosti. Věci příliš neprospívá ani poněkud nastavovaný závěr.

Jednou z mnoha režisérových inovací byla rámující atmosféra divadelní zkoušky, kterou s rozličnými potížemi a za přerušování dialogů či akcí řídil anděl Uriel (Milan Němec). Suverénní a elegantní Petr Štěpán velel oboupohlavním pekelníkům („Pán much“ Belzebub asistenta režie Jakuba Przebindy, rohatý Moloch Jiřího Resslera, Chaos Marka Huráka s punčochou na obličeji, Mamon Evy Ventrubové, svůdně provokující sexy Musa Diany Velčické aj.) hned od jejich výchozího shromáždění v Pandémoniu coby dominantní Satan, svádějící do skromných svatebních úborů oděný pár Adama (Jan Brožek) a zejména Evu (Barbora Goldmannová) mobilem, tabletem a jinými technickými vymoženostmi 21. století, včetně nakousnutého jablka počítačové firmy Apple. Zahrál si dokonce na saxofon, udělal selfie s některými aktéry a při děrovačce si podal ruku se Stvořitelem. Brzy nato obdržel charismatický herec za tuto pozoruhodnou kreaci, představující zřetelný úběžník večera, právem Cenu Thálie.

Civilně oděný, dramaticky spíše pasivní starý Bůh Zdeňka Junáka jezdil ve Štěpánově doprovodu na invalidním vozíku po okolí divadla a při promítané plenérové filmové anketě kladl kolemjdoucím otázku „Co pro vás znamená Ráj?“, zda o něm vůbec přemýšlejí a kde jej ve svém každodenním životě spatřují. Introvertně zadumaný brýlatý Syn Boží v černé sutaně (Ondřej Halámek), za hříšníky se přimlouvající, se na své sebeobětavé poslání připravoval v jogínské póze či u žehlicího prkna. Při týmově kompaktní, v chórových výstupech rozpohybované (Ján Ševčík) herecké složce mezi nebešťany vynikla trojice archandělů: v nápadných parukách Gabriel (Kateřinu Marii Fialovou s mečem na derniéře vystřídala Eliška Skálová), Michael ve zlatém kyrysu (Andrea Zelová) a hololebý, rajským alkoholem zmožený Viktor Skála. Svou moc nad smrtelníky s mrazivým klidem v maxirukávech a rovněž výrazně zdobených hlavách demonstrovali Hřích (Viktor Skála) a Smrt (Erika Kubálková). Gombárovy ozvláštňující, pro někoho možná mírně iritující postupy a nápady lze přiblížit dalšími detaily: pekelnická skvadra má animované dvojníky ve velkých hadrových panácích; naivní, Satanem nahlodávaná Eva zavařuje do sklenic okurky a z rajského ovoce vaří sladkou marmeládu, kterou se s Adamem pořádně umaže; obě „archandělky“ zapalují hořící keř a svorně vytírají podlahu atp.

Ve Ztraceném ráji (zprávě o člověku) přijal Dodo Gombár s celým souborem MdB prostřednictvím eposu Johna Miltona s uměleckou odvahou i poučenou pokorou Bibli jako riskantní výzvu vytvořit své „opus magnum“, a to s vědomím v něm vyslovené skutečnosti, že „vždycky bude víc otázek než odpovědí.“ Jak už řečeno, zůstala více nežli tříhodinová imaginativní inscenace neběžným oceněníhodným jevištním pokusem, vyžadujícím intenzivní spoluúčast vstřícného publika.

Vít Závodský