Podařilo se nám podruhé vkročit do jedné řeky, prohlásil pro média krátce před premiérou ředitel divadla a režisér inscenace Stanislav Moša. Onou řekou je hra Cyrano z Bergeracu na Činoherní scéně Městského divadla Brno. My starší jsme ji viděli již před pětadvaceti lety a opětovně, po druhém vkročení do řeky, nyní. Premiéry byly 25. a 26. února 2022.

Tvůrčí tým je téměř totožný. Režie zmíněný principál Moša, v titulní roli tehdy i nyní Igor Ondříček, alternoval s Jiřím Dvořákem, na scéně Emila Konečného se hraje v kostýmech Andrey Kučerové, také pohyb vytvářel tehdy i nyní Josef Jurásek. Autorem hudby již není Daniel Forró, nýbrž Zdenek Merta. Před lety hráli i nyní hrají někteří herci, byť třeba v jiných rolích – Viktor Skála, Michal Isteník, Markéta Sedláčková, Stanislav Slovák, Alan Novotný, Jiří Mach, Jakub Przebinda, Rastislav Gajdoš. Vzpomínka patří již nežijícím z původní inscenace z roku 1997 – Ireně Konvalinové, Eriku Pardusovi, Pavlu Kunertovi, Evě Gorčicové. Pokud jsem někoho vynechal, omlouvám se…

Před sobotní premiérou prohlásil Stanislav Moša na jevišti, že Igor Ondříček (do role Cyrana) vyspěl, zmužněl. Ondříček pro média prohlásil, že se mu poštěstilo hrát Cyrana v pětadvaceti letech. Říkal si tehdy, že kdyby nehrál již nic jiného, zaplaťpánbůh za takovou roli. Od té doby vytvořil na 150 jiných postav a od roku 2003 je v městském divadle uměleckým šéfem zpěvohry. Dnes oceňuje, že režisér Moša neprováděl zásadní změny. Text si Ondříček pamatuje i po pětadvaceti letech. Nechává zaznít nádherný zvukomalebný překlad Jaroslava Vrchlického v původní úpravě Mošově a Jaromíra Vavroše.

V roce 1997 jsem viděl v roli Cyrana Jiřího Dvořáka, o čtyři roky staršího proti Igoru Ondříčkovi. Nemohu tedy srovnávat, ostatně to ani nemá smysl. Sám Ondříček říká, že pochopení intelektuální roviny celé hry je v padesáti, po nasbíraných zkušenostech, lepší.

Režisér pojímá inscenaci tradičně, v historických kostýmech navržených zkušenou rukou zmíněné Andrey Kučerové. Jednoduchá scéna Emila Konečného vytváří volný prostor pro množství postav, dobrým nápadem jsou schody začínající pod forbínou, takže přicházející postavy jakoby vystupují ze země. Zajímavý je pohled i z balkonu. Ve střízlivě jen znějící Mertově hudbě se ozývá styl 16. století, druhé, dramatičtější jednání je bez hudby. Požitkem pro diváka je nejen postava Cyrana, jenž fakticky neopustí jeviště, ale také již uvedení pánové Viktor Skála (hrabě De Guiche) a Michal Isteník (Ragueneau). Oba mluví o poznání hlasitěji a krásně zřetelně, samozřejmě včetně Cyrana. Ondříček ho hraje jako rázného, sebevědomého, přitom již rozvážného muže uvědomujícího si svůj marný vztah k Roxaně. Isteník, jako vždy, dodává své postavě patřičnou komediální šťávu. Roxana Svetlany Janotové je přirozená, citlivý divák prožívá její vztah ke Kristiánovi (Kristian Pekar) i šokující překvapení poté, kdy konečně pozná, co k ní Cyrano po léta cítil.

Nádherná klasická tragikomedie na téma utajované lásky, cti a statečnosti ovšem není jen o hlavních postavách; těch ostatních je tam spousta, zkuste je v programu spočítat. Vojáci, kadeti, kapucín (výborný Jan Mazák), měšťák, paštikáři, slečna z bufetu, květinářka… Ti všichni spolu vedou briskní dialogy, divák se musí soustředit, aby neztratil nit.

Také u této inscenace doporučuji skvěle vybavenou brožuru, dozvíte se spousty informací a zajímavostí o autorovi, o této i dalších jeho hrách, o plejádě divadelních i filmových Cyranů. A můžete si ještě prolistovat celý text, verše v alexandrinu.

(tr)

Svetlana Janotová (Roxana) a Igor Ondříček (Cyrano). Foto archív Městského divadla Brno.