Nový mahenovský Milíř

    Jak je našim čtenářům bezesporu známo, v brněnské vilce v Masarykově čtvrti, kde spisovatel svá poslední čtyři léta bydlel, najdeme (spolu s tamní knihovní pobočkou nyní kvůli virové pandemii bohužel uzavřený) nedávno rekonstruovaný, veřejně přístupný Památník Jiřího Mahena. Při něm vznikla v prosinci 1993 (přesně v den 111. výročí autorova narození) Společnost Jiřího Mahena, sdružující jednotlivce i právnické osoby s hlavním cílem rozličnými cestami studovat, popularizovat a rozvíjet dramatikův odkaz. Připomeňme si, že jejím prvním dlouholetým předsedou byl Ludvík Kundera, který – s vydatnou pomocí tehdejší obětavé vedoucí Památníku Janou Černou – inicioval, řídil i sám výrazně naplňoval její pestrou kulturně společenskou (zejména literární pořady, přednášky a besedy), badatelskou i ediční činnost. Rok nato začala Společnost vydávat jako svůj zpravodaj periodikum Milíř, jehož název byl odvozen z pasáže z Mahenovy podnětné knížky Díže. První dekádu vycházel ve skromné verzi často a víceméně pravidelně, poté nastala osmiletá pauza a následně za redakce bohemistů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Jiřího Poláčka a Ivana Němce dostal (při roční periodicitě a současném nákladu 300 výtisků) novou editorskou koncepci a strukturu i zřetelně větší, téměř sborníkový rozsah. Dnes má tedy podobu zasvěcené a obsažné, čtivě pojaté revue, v níž se i poučenější zájemce pokaždé doví hodně nového. Postupně se tak rodí přitažlivá specializovaná knihovnička stejného formátu a standardní úhledné grafické úpravy.

    Nyní se, tentokrát v béžové obálce s portrétní kresbou Eduarda S. Kostrhona, objevil Milíř v pořadí dvaadvacátý. Výrazný autorský podíl na něm má již tradičně nedávný sedmdesátník Jiří Poláček. V úvodníku Ve stínu pandemie zmiňuje publicistické ohlasy na předchozí Milíř a stručně rekapituluje činnost Společnosti v roce 2020, mj. dvě přednášky o Karlu Čapkovi a zahájení cyklu Básníci Mahenovy generace podvečerem o Stanislavu Kostkovi Neumannovi. Sto let loni uplynulo od narození Ludvíka Kundery, devadesátiny oslavil doyen Společnosti profesor Lékařské fakulty MU a bratranec básníka Ivana Blatného profesor Jan Šmarda. Naopak navždy odešli ekolog docent Jan Lacina, který coby kmenový přispěvatel každoročně (2013 – 2019) měl v Milíři vlastní samostatnou rubriku Krajiny Jiřího Mahena (v Památníku, kde sám vícekrát besedoval, ještě stihli uspořádat vzpomínkový večer), a docentka Pedagogické fakulty MU Věra Vařejková, specializovaná na literaturu pro děti a mládež.

    Několik statí čerstvého Milíře se jako obvykle zabývá přímo Mahenovou tvorbou. František Všetička se obrací k jeho juvenilní sbírce Plamínky (1907), pohotově uvítanou už F. X. Šaldou. Všetička si pro subtilní ideovou i prozodickou analýzu zvolil báseň Balada, a to v kontextu s postupy Viktora Dyka nebo Petra Bezruče. K Mahenově rané tvorbě zamířil i Vladimír Novotný; jakožto výraz jeho osobních i dobových generačních pocitů rozebírá povídkovou knížku Podivíni (1907), kde poukazuje na její impresionistický a vitalistický lyrismus (nachází v ní též motivy protoexpresionistické) a polemizuje s jejím traktováním v několika syntetických kompendiích. Kontakty dvou v Brně působících a do Lidových novin přispívajících osobností, Mahena a literárního historika i kritika Arna Nováka (k Mahenově tvorbě míval časté výhrady), připomíná Jiří Poláček. Ve starším vyznání nachází Ludvík Kundera Kouzlo Mahenova odkazu ve „tvořivém neklidu“ tohoto „Velikého Iniciátora“. Kontinuální rubrika Z dílny Jiřího Mahena tentokrát cituje ze svazku fantaskních próz Měsíc (1920), přetiskuje ukázky z jeho přátelské korespondence se známým vyškovským tiskařem a vydavatelem Františkem Obzinou, vybírá pasáže z odpovědí do tří publicistických, hodnotících či „gratulačních“ anket (měsíčník Volné směry, deník Národní osvobození, časopis Pestrý týden) k desátému výročí republiky r. 1928 a konečně se zmiňuje o knihovníkově další spolupráci s Pestrým týdnem.

    Pozoruhodnou obšírnější část posledního Milíře reprezentuje oddíl parafrázujícího názvu Krajiny Jana Laciny (1944 – 2020). Tento absolvent brněnské lesnické fakulty působil nejprve „v terénu“ u Vojenských lesů a statků, poté nastoupil do Ústavu geoniky Akademie věd ČR a s prestiží našeho předního krajinného ekologa a geobiocenologa působil na Mendelově univerzitě. Do jeho mnohostranných aktivit náležely – vedle odborných prací a fotografických publikací – soubory originálních fejetonů s přírodní tematikou Kousíček modré (2015) a Klucanina (2017), kniha Květnice a příroda Tišnovska (1999), televizní cyklus Přírodou Tišnovska, založení časopisu Veronica (1986) a leckteré další. Tišnovský rodák a zapálený patriot s výtvarným nadáním (jeho strýcem byl malíř Bohdan Lacina), společensky založený vousatý muž dobromyslně krakonošského zjevu byl také oblíbeným pedagogem, který své posluchače provázel na poutavé exkurze třeba až po rumunském Banátu. Lacinovské stránky zahrnují jednak jeho přemýšlivě i poeticky podané dojmy z Laponska, Polska, Podkarpatské Rusi, Slovenska a jižní Moravy, jednak vzpomínky čtveřice přátel: Jiřího Poláčka, Iva Dostála (zároveň editora tišnovského memoárového sborníku Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi, distribuovaného i v Památníku), Václava Štěpánka a Pavla Klvače.

    Na konci svazečku najdeme recenzi Víta Závodského na Poláčkovu bibliografickou knižní novinku Bratři Čapkové (2020) a glosu o monumentální kolektivní monografii Sekora – Mravenčí a jiné práce (2019), společně vydané Moravským zemským muzeem a nakladatelstvím Akropolis u příležitosti rozsáhlé stejnojmenné výstavy v Dietrichsteinském paláci.

    Jak vidno, v případě Milíře rozhodně nejde o akademicky uzavřený, nýbrž o populárně zaměřený tisk s nenudícími příspěvky, které také v tomto čísle vhodně oživují faksimile knižních obálek, dokumentární fotografie a portrétní či karikaturní kresby Adolfa Hoffmeistera, Huga Boettingera, Viléma Reichmanna a Jana Steklíka.

VÍT ZÁVODSKÝ