Otevřete-li na Wikipedii heslo Divadlo Járy Pokojského, máte před sebou množství informací o tomto zcela atypickém, přesto velmi sympatickém a především obdivuhodném ansámblu. Sídlí a hraje ponejvíce v Brně a, jak uvádí Wiki, je to integrovaný soubor, na jehož činnosti se podílejí mladí lidé s různými formami hendikepu, zejména s postižením pohybového aparátu. Útočiště našla tato ochotnická tlupa, jak se její členové někdy sami nazývají, v divadle Barka v ulici Svatopluka Čecha. Funguje tam pod hlavičkou brněnského občanského sdružení Archa community.

Barka je bezbariérovým divadlem umožňujícím vstup i vozíčkářům. Ti také tvoří podstatnou část kolektivu Divadla Járy Pokojského. Název trochu podivný jen do momentu, kdy zvíte původ. Prvním jejich vystoupením totiž byla scéna ze hry Posel světla od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Bylo to v roce 1997 na letním táboře a po velmi pozitivní odezvě začali s dalšími hrami této autorské dvojice. Tedy z produkce Divadla Járy Cimrmana. A protože v němčině znamená das Zimmer pokoj, vytvořili Járu Pokojského.

Za dobu existence tohoto divadla vznikla dlouhá řada pozoruhodných inscenací. Vedle celkem třinácti „zimrmanovek“ to byl například v roce 2012 muzikálový příběh Nikoly Šuhaje Balada pro banditu Milana Uhdeho a Miloše Štědroně. Měl obrovský úspěch. Nejrozsáhlejším experimentálním představením se stal v roce 2014 Přelet nad kukaččím hnízdem inspirovaný slavným filmem Miloše Formana z roku 1975. Soubor tehdy navázal spolupráci se skupinou tlumočníků do českého znakového jazyka Hands Dance a také se Střediskem Teiresiás při Masarykově univerzitě, takže zážitek měli rovněž nevidomí i neslyšící.

Nejnovějším opusem Pokojských je Kurz negativního myšlení, psychologicky laděná černá komedie norského autora Bård Breiena. Je to příběh skupiny tělesně postižených, hrají dva autentičtí vozíčkáři. Ladislav Loebe je v souboru nováček, na hlavní roli vozíčkáře Geira, jak píší v programu, tvrdě musel makat. Hraje přesvědčivě, do své postavy se dokonale vžil, ve svém životě určitě musel prožívat podobné chvíle, které se odehrávají na jevišti. Obdivuhodná je zkušenější Michaela Janků, kvadruplegička na vozíku ovládaném ústy. Viděl jsem ji už (nebo spíše teprve) ve druhé inscenaci. Má zvučný hlas, je stálicí souboru; inscenátoři připomínají její Babičku podle Boženy Němcové, lehkou dívčinu v Pavilonu pro svobodné pány i další role. Tentokrát ztvárňuje psychologicky složitou postavu ženy Marte, která utrpěla osudové zranění poté, kdy ji manžel špatně jistil při zlézání hor. Paní Janků, i přes své omezené možnosti pohybu, pracuje jako administrativní pracovnice. Předlohou představení byl norský snímek uvedeného autora, jenž je známým režisérem. Film je mezi vozíčkáři vnímán jako kultovní. Výraznou postavou příběhu gradovaného tělesnými hendikepy je také chladně uvažující psycholožka Tori v podání Martiny Zitové. Její výkon se blíží profesionálům, ostatně má dlouholeté herecké zkušenosti. Pochvalu zaslouží i další aktéři – Martina Zitová, Pája Urbanovský, Emilie Machálková i herci menších rolí Jaromír Strahovský a Boris Harásek. Pěkné kostýmy navrhla Bára Hortvíková, s herci na vozíčcích i na vlastních nohou s přehledem pohybují režiséři Michael Vidura a Petr Jílek. Představení tohoto souboru je vždycky pozoruhodným zážitkem.

(tr)

Záběr ze zkoušky, vlevo Michaela Janků. 

Foto Divadlo Járy Pokojského.