Uvést balet Sergeje Prokofjeva Popelka byla dobrá volba Národního divadla Brno. Všechna představení do konce sezóny jsou vyprodána, zcela zaplněné hlediště Mahenova divadla při premiéře v pátek 13. května velmi dlouho aplaudovalo. Potlesk patřil skvělým výkonům sólistů i sboristů, kostýmům, dekoracím, orchestru i úžasné hudbě. A choreografii se skvělými nápady.

Na brněnském jevišti již čtvrtá Popelka je baletem klasickým a moderním zároveň. Choreografka Markéta Pimek Habalová vyšla, stejně jako původní baletní libreto, z pohádkové verze francouzského spisovatele Charlese Perraulta. Zlá macecha a nevlastní sestry, hodný otec, princ na ženění, láska, malý střevíc. A k tomu pohádkový svět, který ve spánku prožívá Popelka. Lesní víly, lesní muži, skřeti, princezny. Pestřejší než klasická česká verze, případně drsnější bratří Grimmů, kde holoubci vyklovou zlým sestrám oči. Baletní Popelka je milá, hodná i rozverná, prince nakonec získá i přes protivenství, sestrám není ublíženo. Citlivé diváky dojímá závěrečný společný tanec ústřední dvojice.

Choreografku Pimek Habalovou oslovil umělecký šéf brněnského baletu Mário Radačovský, jak sám řekl po premiéře, vzhledem k jejím úžasným schopnostem, které prokázala v předchozích opusech. Pro její osobitý pohybový slovník a pro skvělý smysl pro humor. Pro tuto inscenaci vymyslela řadu krásných gagů. Použila i groteskového prvku s kmitajícím žebříkem ohrožujícím postavy kolem. Jedna z ženských postav nutně potřebuje odskočit… Přijďte a budete se po chvilce smát. Sama choreografka se vyjádřila skromně: „Pohybově nečekejte klasický balet, vyjadřuji se současným pohybovým slovníkem, který z klasiky vychází, méně stylizovaným, opravdovějším, přirozenějším…“ Nelehkého Prokofjevova partu se s přehledem zhostil dirigent Ondrej Olos s Orchestrem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. V podmanivé hudbě slyšíme i atypické nástroje – maracas, kastaněty, celestu a xylofon.

Popelka patří k nejoblíbenějším a nejhranějším baletům svého autora, společně s příběhem Romeo a Julie. Popelku napsal Prokofjev ještě ve válečných letech na objednávku leningradského Kirovova divadla a později dokončil v Kazachstánu. Premiéra se konala v listopadu 1945 ve Velkém divadle v Moskvě. Na brněnském jevišti se objevila poprvé 1953, v roce skladatelova úmrtí. V choreografii Jiřího Nermuta byla s úspěchem uváděna řadu sezón. Znovu uvedena byla v roce 1967 a další inscenace Luboše Ogouna má dataci 1982, tančila tehdy Olga Skálová. Prokofjevova hudba k baletu Popelka přilákala ve světě mnoho špičkových choreografů, vznikla řada skvělých osobitých provedení. Také nejnovější brněnské nastudování je zcela své, původní.

Na premiéře tančila titulní postavu Klaudia Radačovská, Prince Arthur Abram. Líbila se také zlostná i noblesní Macecha Ivony Jeličové, kterou doplňují rozvernější Sestry v podání Barbory Bielkové a Kristýny Kmentové. Dobrou vílu ladně tančí v Brně již známá An Se Hyun. Sólové role jsou alternovány, ústřední dvojici nastudovali Emilia Vuorio a Shoma Ogasawara, Macechu Thoriso Magongwa. Z množství dalších více než čtyřiceti postav rozhodně na premiéře zaujal Učitel, kterého tančil Petr Hos, zároveň s postavou Otce. Vyniká zvláště v komičtější roli Učitele. Přispívá k tomu i kostým od Pavla Knolleho. Také všechny ostatní postavy oblékl do klasických pohádkových kostýmů. „Vyřádil“ se na zmíněných skřetech, vílách, princeznách, na čtyřech lesních mužích, na hostech na zámku. Velké možnosti měl a využil také autor scény David Janoušek. Oba mluví o tom, jak na ně působí kouzlo a fantazie, neuchopitelná magie každé noci. Scéna je realistická, jsme ve skutečné bohatější domácnosti, najednou v lese, kde zahoří krb (se skutečným ohněm!) i kouřem, ocitáme se v lese i na zámku. Představení má takový spád, že divák ani nemá možnost zatleskat v jeho průběhu. Na premiéře se to podařilo až ve druhém jednání. Potlesk zasloužily i tři malé slečny v dětských rolích. Monika Sedláčková jako Malá Popelka a Karolína Litterová se Sofií Pimkovou jako Malé sestry.

Balet je ostatně určen pro celou rodinu, oficiálně pro děti od šesti let, ale mohly by zvládnout i mladší, pokud je rodiče vedou ke kultuře. Návštěva tohoto představení je potěšením pro oči, uši i duši.

Je dobře, že se Prokofjevova Popelka nestala obětí současné protiruské atmosféry v souvislosti se situací na Ukrajině. Ostatně sám autor pobýval 18 let ve Francii a po návratu měl doma jisté potíže. Jako příklad se uvádí odmítání jeho nového baletu Romeo a Julie, který měl nakonec světovou premiéru až v Brně v roce 1938. Ještě jeden unikát patří k Prokofjevovi – jeho opera Vojna a mír otevírala 28. září 1973 budovu Sydney Opera House za řízení Eduarda Downese. Zvláštní byla i skladatelova smrt; zemřel v den úmrtí diktátora Stalina, takže nekrology a pohřeb musely zůstat ve stínu „většího“ smutku.

(tr), s použitím statě Karla Littery v programu k inscenaci