Takový název dali iniciátoři a organizátoři výstavě v Moravském zemském muzeu věnované především životu a dílu výrazné osobnosti našich nedávných dějin: „politickému filozofovi a významnému představiteli brněnského disentu“.

Realizátory, kteří k uskutečnění výstavy akce spojili své síly, jsou ODKAZ – Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření MZM a Masarykova demokratická akademie. Bezprostředním impulzem se stala koincidence více výročí. Začátkem listopadu to bude 95 let od narození, v půli letošního června 10 let od úmrtí Jaroslava Šabaty – a před 45 lety vznikla Charta 77. Jaroslav Šabata náležel k prvním signatářům. Po Jiřím Hájkovi se stal druhým z jejích prvních mluvčích (od dubna 1978), po něm v této pozici následoval Václav Benda (v únoru roku 1979). V roce 1981 byl Šabata třetím ze vždy ustavené trojice mluvčích.

Výstava, v rámci nevelkého výstavního prostoru, výstižně, faktograficky a chronologicky přibližuje životní cestu Jaroslava Šabaty. Návštěvník získá základní informace o rodině z jihomoravské vesnice. Manželství rodičů bylo smíšené (maminka byla Němka), výchova tradicionální, v katolickém duchu, běžně a často se tu debatovalo o politice. Pro otce bylo zřejmě dost nemilým překvapením, když syna v mladém věku silně oslovily myšlenky marxismu a vize o nové, spravedlivé společnosti. Ten v roce 1946, již jako straník, nastoupil na vysokou školu politickou a sociální, po třech semestrech přešel na brněnskou filozofickou fakultu (studijní kombinaci filozofie-psychologie). Jeden z výstavních panelů připomíná jeho tehdejší politickou angažovanost, včetně účasti na čistkách po roce 1948.

V padesátých letech si postupně uvědomoval rozpor mezi proklamovanými idejemi a společenskou realitou, politickou praxí. V roce 1964 se stal vedoucím katedry psychologie na tehdejší UJEP. Zůstával nadále a kontinuálně oním „homo politicus“, člověkem společenským, zde jedincem plně zasaženým politikou: politikem, či spíše politologem, levicovým intelektuálem – „politickým filozofem“. Poslední „přízvisko“ zvolené organizátory výstavy, je možná nejvýstižnější. V šedesátých letech byl již výrazným stoupencem a představitelem reformního proudu ve straně. V období pražského jara Šabata vstoupil opět aktivně do politického dění, profiloval se jasně vyhraněnými postoji. Pro konzervativce představoval krajního revizionistu. Zastával funkci tajemníka Jihomoravského KV KSČ, tehdejší vedení bylo z nejprogresivnějších. Naděje na společenskou změnu utnul 21. srpen invazí „spojeneckých“ vojsk. Šabata byl na mimořádném vysočanském sjezdu zvolen do ústředního výboru strany. Byl rozhodným zastáncem jeho platnosti, po návratu našich představitelů z Moskvy se jednoznačně vyslovil proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk.

V roce 1971, v období nejtužší „normalizace“ vyzývá k bojkotu „normalizačních voleb“, upozorňuje, že „účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana“. To již většinová společnost „vstřebala“ selhání vůdců pražského jara, marnost   občanských vystoupení na jejich podporu. Poslední, nikým neorganizované, snad nejmasovější vystoupení za vlády komunismu u nás, se odehrávalo na náměstích některých měst po dva dny při prvním výročí 21. srpna. Brutální a krvavá demonstrace síly nastupujícího normalizačního režimu byla definitivní tečkou. Předchozí naděje vystřídala rezignace. Vystoupit otevřeně v tuto dobu proti režimu vyžadovalo mimořádnou odvahu, s vědomím důsledků. Hrstka jedinců ji měla. Šabata je odsouzen na šest a půl roku do vězení. Postiženy jsou i jeho děti, které se spontánně zapojily do roznášky letáků. Ke konci roku 1976, přijíždí z Prahy s Prohlášením Charty 77, disident a studentský vůdce z šedesátých let, Jiří Müller. Také on byl vězněn za letákovou akci. Jaroslav Šabata podepisuje, stejně se rozhodnou další z rodiny – a podpisů přibývá. Celkem 19 prvních chartistů z Brna a regionu. Nejvíc po Praze. V roce 1978 je Šabata znovu vězněm. Tentokrát „jen“ na devět měsíců.

Devět výstavních panelů připravila Masarykova demokratická akademie. Slovy jejího ředitele Patrika Eichlera, komplexně pojímá život i dílo Jaroslava Šabaty. – „Po listopadu 1989 patřil k části někdejšího disentu, která spoluvytvářela novou demokratickou politiku. Nejprve na půdě Občanského fóra, později po jeho rozpadu jako aktivista sociálnědemokratické strany. V závěru života byl členem představenstva Masarykovy demokratické akademie“, přibližuje stručně Šabatovo polistopadové působení.

Druhá část výstavy, začínající podpisem Charty 77, je dílem Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) Moravského zemského muzea. Přiblížila ji Petra Pichlová, spoluautorka výstavy. – „Zaměřili jsme se především na představení brněnských signatářů Charty 77, kteří i po 45 letech stále zůstávají ve stínu zvučnějších pražských jmen“. Z vystavených dokumentů stojí za zmínku zejména faksimile první a originál druhé verze Prohlášení Charty 77 či dosud nepublikované fotografie ze soukromých archivů. Vystaveny jsou i některé dokumenty zapůjčené dalšími signatáři, například Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Janem Trefulkou, Milanem Uhdem.

Výborně koncipovaná výstava na nepříliš rozsáhlém prostoru dokázala přehledně přiblížit to základní z života a díla doc. PhDr. Jaroslava Šabaty, osobnosti Brna, která svým významem město a region zřetelně přesáhla. Myslím, že zůstává plně nedoceněn. Že by snad dosud chyběl potřebný časový odstup?

Jeho životní cestu poznamenalo mladistvé „revoluční“ nadšení. Svou chybu či vinu z období mládí těžce nesl, vícekrát se upřímně omluvil. Připomínána mu byla a pronásledovala ho celým životem, dost bylo a je těch, kteří rádi připomenou. Přestože ji překlenul sebe korekcí původních postojů, úsilím o reformu politického systému a dlouholetým otevřeným nesouhlasem s normalizačním režimem, a to s mimořádnou osobní statečností. 

Na výstavě je k vidění několik sekvencí z dokumentárního filmu. V jedné se vyjadřuje, jak vnímal věznění svých dětí, i obviňování některých, že on byl tím, kdo je přivedl do kriminálu. Divákovi a posluchači se zde odkrývá nitro vnímavého, citlivého člověka, který se musel s mnohým, co si sám nepřál, složitě vyrovnávat. U svých dětí měl plné pochopení, nikdy nic nevyčetly. S velkým pochopením vystihla Šabatovu životní cestu křesťanská myslitelka a disidentka Božena Komárková v textu, jímž se ho zastala proti nesmyslnému osočení z kariérismu, jedním z řady černobíle vidoucích odvážných polistopadových kritiků.

Byl vždy levicovým politikem, kariéristou v žádném období svého života, zato fundovaný, vzdělaný jako málokdo, jakých se v celém politickém spektru i dnes příliš nedostává. Zrál vlastní prožitou zkušeností, vynikal racionálním, analytickým myšlením, zachoval si přitom dost idealismu, stál si za ním a vlastním přesvědčením, při vědomí důsledků. Jeho schopnosti a zkušenosti se po roce 1989 uplatnily míň, než by se dalo oprávněně předpokládat.

P. Eichler upozorňuje na vitríny s oceněními a řády, jichž se Jaroslavu Šabatovi dostalo za života či posmrtně. Zmiňuje Cenu Pelikán z roku 2008, udělovanou Listy, a Rytířský Velitelský kříž s hvězdou za zásluhy Polské republiky (2012). – Velké uznání ze zahraničí.

Doma: ocenění časopisu Listy, vlastně od těch, kteří ho znali z disentu. Pěkné zdejší laudatio přibližuje Šabatovy zdánlivě neslučitelné vlastnosti. Hned po úvodní větě k pravdě. Která vítězí? A jak? – se tu píše:

 „Z toho pak vyplývají otázky další a je nápadné, jak často si je kladou lidé, kteří mají oslavence nepochybně rádi. Je to totiž Jaroslav Šabata spíše snílek, filozof, myslitel, anebo přece jen praktický politik? Některým z toho pak mohou vyplynout odpovědi vlastně tragické: Protože je politika svinstvo, nemohl v ní charakterní Šabata uspět; dále v ní nemohl uspět, protože politika se s příliš hlubokým přemýšlením vylučuje“. Nepochybuji, že nad těmito otázkami přemýšlel dost sám a snažil se vtělit je do jednolitého celku.

Zajímavá výstava přibližující významnou osobnost spjatou svým životem a působením s městem Brnem. Informuje, vrátím se k titulku, o nesnadném, avšak cenném přínosu průzkumu života Jaroslava Šabaty politickým bojem.

Výstava jistě vzbudí pozornost ubývajícího počtu pamětníků i těch, kteří měli možnost osobně se s ním setkat. Vzbudit by měla především zájem mladých, zaujmout úsekem naší nedávné historie. Již proto, že, jak známo, historie učí, často však nepoučí.   Vyzývá k přemýšlení, snad inspiruje k obraně před kategorickými černobílými soudy. Mládí za všech dob má k takovým přirozený sklon. Někteří si je zachovají do nejpokročilejšího věku.

Výstava, která byla otevřena 20. 10. 2022, potrvá do 3. 5. 2023

Jaroslav Štěpaník