Brněnští muzejníci bádali v džungli

V rámci své rozsáhlé ediční činnosti vydalo Moravské zemské muzeum v Brně pozoruhodnou publikaci Miroslava Šebely a Antonína Prouzy Za rybami Amazonie (2021). Na 250 stranách výrazně narušuje častou laickou představu o tichých pracovnících v uzavřených kabinetech.

Oba autoři, dnes již sedmdesátiletí vrstevníci, absolvovali Přírodovědeckou fakultu brněnské Masarykovy univerzity. RNDr. Miroslav Šebela, CSc., je dlouholetým vedoucím zoologického oddělení MZM nositelem Ceny Jana Šmardy, pořadatelem přírodovědných výstav u nás i v zahraničí a rovněž tvůrcem několika knih s vlastními fotografiemi. RNDr. Antonín Prouza podobně mnoho let pracuje ve Státním veterinárním ústavu v Českých Budějovicích jako vedoucí oddělení parazitologie a chorob ryb a také on přispívá do našich i cizích odborných časopisů.

Tato dvojice s případnými dalšími účastníky uspořádala v letech 1992 – 2019 celkem osmnáct pokaždé obvykle několikatýdenních nákladných expedic do rozličných oblastí rovníkové Jižní Ameriky. Neobešly se pochopitelně bez potřebné podpory obětavých našich diplomatů i tamních honorárních konzulů a štědrých, jmenovitě zde uvedených sponzorů. Rozličnou pomoc dále poskytli v oněch zemích etablovaní podnikatelé nebo farmáři s českými kořeny a v konečné fázi pak např. vojenské posádky a zejména domorodí průvodci, lodivodi a zkušení rybáři (neocenitelným, vícekrát chváleným spolehlivým partnerem jim byl na řadě cest mladý lovec anakond Carlos Rodas), a to včetně místních indiánů. Kromě předpokládaných i neočekávaných překážek v džungli bylo naopak nutno zápolit s úplatnou lokální byrokracií, expedice nepřetržitě protivně kontrolující a jejich časový harmonogram opakovaně narušující.

První tři výpravy (a později ještě dvě) směřovaly do Venezuely: nejprve na rozsáhlé pastviny zvané llanos a brzy nato do počátečního hlavního cíle – delty veletoku Orinoko. Venezuelu posléze povodím řeky Curaray s jejím největším přítokem Rio Cononaco už víceméně natrvalo nahradil politicky stabilnější a přívětivější Ekvádor, respektive se v rámci jednoho termínu podařilo zavítat do států obou.

Po Úvodu, Poděkování a Přehledu expedic tvoří těžiště knihy tři hlavní oddíly (nejpodrobnější, rozdělený do dvaceti kapitol, týká se ekvádorských pralesů), po nichž následují Závěr, anglické resumé, rejstříky uváděné fauny a flory s jejich názvy latinskými, českými i domorodými a soupis použité literatury a internetových zdrojů.

I když muzejní pracovníci přiznávají, že si také chtěli plnit své klukovské sny o vstupu do dosud neobjevených panenských končin, jejich hlavním posláním byl samozřejmě seriózní ichtyologický výzkum sladkovodních ryb a paryb, včetně analýzy DNA jednotlivých druhů. Zkrátka nepřišel ani průzkum parazitologický nebo záznam klimatických a hydrologických podmínek. Kniha barvitě popisuje pomalou pouť po úzkých pralesních kanálech na rozličných typech vhodných plavidel, při níž bylo možno na březích pozorovat rozličné obojživelníky, plazy, pestré ptáky a savce. Hmyzí říši představovali nejen půvabní motýli, ale bohužel také nebezpeční pavouci, a hlavně dotěrní bodaví komáři a muchničky, proti nimž byla jakákoliv obrana marná.

Dovídáme se o způsobech tamního rybolovu (udice, vlečné sítě, podběráky, vrše, vrhačky aj.), přičemž problémem byl v tropickém vedru rychlý úhyn takto získané kořisti, zpracovávané vařením, pečením, sušením nebo uzením. Výzkumníci se hrdě hlásili k vlastním rybářským úspěchům, někdy ovšem vykoupeným riskantními situacemi, jako kupř. nebezpečným střetem s útočícím kajmanem, jehož maso rovněž okusili. Najdeme i pasáže o harpunovém ulovení jedné z největších sladkovodních ryb vůbec arapaimy veliké, dorůstající tří metrů délky a váhy až 250 kg. Zajímavé jsou partie o jídle a pití v terénu: domorodé „delikatesy“ včetně škvarků z prasat pekari nebo želvích vajec se nakupovaly i na místních tržištích a připravovaly na břehu; z dovezených zásob se hodily domorodci odmítané kořeněné české salámy a k uhašení žízně posloužila též ionizovaná dešťová voda nebo i chladivá míza z lián.

V textu narazíme na názvy desítek zkoumaných ryb. Mnohé z nich jsou podrobněji popsány s barevnými snímky v samostatných rámečcích. Jejich česká jména až překvapují svou bizarní exotičností a lingvistickou vynalézavostí. Pokochejte se sami: anténovec ploskohlavý, anténovka nejpodivnější, hrdložábřík mramorovaný, zubatice ozbrojená, ostnáč listový, hrbohřbet bezbranný, tetra srpkorypá, spodnook brazilský, tlamoun nilský, hlavostojka labyrintová... Pikantní termín „šulinokaz žábropasný“ pro drobného sumce, o němž se prý tradují historky, že může s fatálními důsledky vniknout do močové trubice lidem, kteří se koupou v řece a přitom močí do vody, trochu budí podezření, že vznikl ad hoc spontánní tvořivostí některého z expedičníků.

Autentičnost knize dodávají datované úryvky z pečlivě vedených osobních deníků členů výprav, vyčleněné odlišným typem písma a líčící jejich každodenní trampoty i nevšední zážitky. Nejen tyto vložené pasáže, ale i celá kniha upoutá téměř jako napínavý dobrodružný cestopisný román. Výzkumníci pořizovali rovněž video a audio záznamy, jsouce si vědomi nepotěšujícího faktu, že dosud odlehlé končiny Venezuely a Ekvádoru v budoucnu možná neodolají civilizačnímu tlaku a jeho komerčním zájmům.

Čtenářsky až nečekaně vstřícnou reprezentativní publikaci obohatil originálními malovanými mapami na předsádkách další účastník riskantních výprav, známý ilustrátor přírodních motivů Jan Dungel.

Velkoformátový, typograficky vynalézavě pojatý svazek obsahuje přes 800 nádherných barevných fotografií (od speciálních detailů přes žánrové momentky z pobytu po letecké snímky pralesních říčních meandrů), čímž jen dále potvrzuje důmyslné propojení své odborně dokumentární a popularizační funkce.

Vít Závodský