Brněnský balet je špičkový. Doma i jinde v Evropě
Potlesk na otevřené scéně, volání bravo! a závěrečný desetiminutový aplaus již stojících diváků. Takový byl úterní večer 18. října v Mahenově divadle. V baletním představení Spící krasavice vystoupila v hlavní roli princezny Aurory Anastasia Matvienko, emeritní sólistka Mariinského divadla v St. Petěrburgu a první sólistka Národního divadla v Lublani. Prince Desiré tančil emeritní sólista Bavorského státního baletu v Mnichově, stálý host Baletu Národního divadla Brno Maxim Chashchegorov.
Hlediště bylo zcela zaplněno. Oba podali skvělý výkon, stejně jako další sólisté. Jmenujme alespoň Eriko Wakizono v roli Šeříkové víly, Thoriso Magongwu coby Zlou vílu Carabosse a také Hanu Abram, Momonu Sakakibaru, Taelu Paltridge, Barboru Bielkovou a Klaudii Lakomou, které tančily jako Víly něžnosti, bezstarostnosti, štědrosti, rozpustilosti a odvahy. V roli Diamantu vystoupila poprvé Chanell Cabrera. Potlesk na otevřené scéně sklízeli Shoma Ogasawara a Anna Yeh coby Modrý pták a Princezna Florina, také Arthur Abram a Barbora Bielková tančící Kocoura v botách a Bílou kočičku. Ve statičtějších rolích Královny a Krále jsme viděli zasloužilé členy brněnského baletu Janu Přibylovou (v této inscenaci také baletní mistr) a Ivana Příkaského.
V baletu Spící krasavice slyšíme nádhernou hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Skladatel jako by psal rovnou pro choreografa a obráceně. Každé dílčí vystoupení tohoto vrcholného klasického baletu má svoji melodii, rytmus (nádherné valčíky). Bylo to skutečně tak, první choreograf Marius Petipa vypracoval pro skladatele perfektní scénář, podle kterého se dalo hudbu už „jen vepsat“, pokud bychom hrubě zjednodušili a skladatele urazili. Petipova choreografie přetrvává, také tvůrce pohybu tohoto představení Bachram Maripovič Juldašev vyšel z Petipy. Dirigent Pavel Šnajdr dirigoval orchestr Janáčkovy opery bravurně, s přehledem zvládal nástupy po spontánním potlesku. Diváckým magnetem a předmětem obdivu jsou také kostýmy Ĺudmily Várossové. Spící krasavice měla premiéru 22. dubna 2017, tentokrát byla již 30. repríza, další dvě budou 9. a 10. listopadu, titul na repertoáru zůstává. První brněnskou inscenaci začal Ivo Váňa Psota v roce 1952, náhlá smrt jeho práci ukončila. Pokračovali jeho žáci. A v letech 1984 až 1993 dominovalo v brněnském baletu představení tohoto opusu v choreografii Olgy Skálové a Luboše Ogouna.
Balet Spící krasavice je také pastvou pro oči. Foto archív Národního divadla Brno
V Baletu Národního divadla Brno tančí více zahraničních umělců, ostatně soubor je na evropské úrovni zásluhou především svého šéfa Mária Radačovského. K velmi úspěšným představením, hojně navštěvovaným i v době nejistoty a obavy ze vzestupu cen snad všeho patří balet Sergeje Prokofjeva Popelka v klasické i moderní choreografii Markéty Pimek Habalové, viz recenzi z 15. 5. 2022. Hraje se rovněž v Mahenově divadle. A vedle v Janáčkově divadle stojí za pozornost od premiéry 23. září uváděný triptych Bolero. Představují se tři tvůrci se třemi tématy, každý s jiným rukopisem. Úvodní choreografii nazvanou Mountain Call vytvořil bývalý demisólista brněnského baletu Dan Datcu. Využívá rumunského folklóru, zaměřuje se na téma manželství, života a smrti. Choreografie Mária Radačovského Unanswered Guestion otevírá nelehké současné téma hledání genderové identity. Nikoho se jeho pojetí nedotýká, na choulostivé téma se dívá s nadhledem. Třetí je choreografie Johana Ingera nazvaná Walking Mad na hudbu Ravelova Bolera. V obnovené premiéře po covidové absenci divadlo zařadilo tuto choreografii zpět do repertoáru. Ke konci zazní také hudba Arvo Pärta. Tanečníci „komunikují“ na jevišti s pohyblivou stěnou. Schovávají se za ni, prolézají i přelézají, pohybují s ní. Je to symbol nelehkých mezilidských vztahů. Rozhodně další pozoruhodné představení.
(tr)
