8. Festival Janáček skončil. Ať žije Festival Janáček 2024!

Letošní Festival Janáček Brno, 8. mezinárodní operní a hudební festival s podtitulem Quo vadis, se konal od 2. do 20. listopadu a těšil se velkému počtu zájemců, jak z domácích, tak zahraničních návštěvníků. Nejvíc těšil pohled do hlediště proto, že zde byla viditelně převaha mladých posluchačů. To zaručuje jak životnost festivalu do dalších let, tak i to vyvrací tvrzení, že klasická hudba je záležitostí generační. Naopak se zdálo, že mladá generace vnímá Janáčkovu hudbu mnohem niterněji a víc jí rozumí, než generace minulé.

Festival hostil soubory domácí i zahraniční a přivítal i významné české dirigenty, kteří si své ostruhy vysloužili na zahraničních scénách a pódiích. Přehlídku zahajoval Jakub Hrůša, který se postavil před domácí orchestr Janáčkovy opery a zahájil velkolepě operou Z mrtvého domu, ústrojně propojenou s Glagolskou mší. Dirigent Tomáš Netopil přivezl ze Ženevy orchestrální koncert a čerstvou inscenaci Káti Kabanové, která soupeřila se stejným kusem, který přivezl soubor Národního divadla v Praze, pod vedením Jaroslava Kyzlinka. Senzaci způsobil orchestr velšské opery, který se představil pod taktovkou Tomáše Hanuse a to jak provedením Biblických písní v podání Adama Plachetky, tak zejména provedením Sinfonietty, kterou podali jako hymnickou skladbu. Vrcholem festivalu se divácky stala opera Věc Makropulos. V podání souboru Velšské opery, pod vedením Tomáše Hanuse, vzbudila obrovské nadšení a stala se triumfem jak Leoše Janáčka, tak Tomáše Hanuse. Na jednoduché, přesto působivé a elegantní scéně se odrážely výkony všech postav opery, nejvíce však přesvědčila španělská pěvkyně Angeles Blancas Gulín, s průrazným, barevným dramatickým sopránem, výbornou češtinou a expresivním, přesvědčivým herectvím. Orchestr opery hrál dynamicky expresivně, s barevnou instrumentací a mohutným zvukem, dirigent respektoval pěvecké výkony a nechal jim prostor pro prosazení. Byla to přehlídka výsostného umění hudebního i dramatického. Závěrečné představení Plameny Erwina Schulhoffa přivezl soubor opery Národního divadla v Praze. Pod taktovkou mladého dirigenta Jiřího Rožně v režii Calixta Bieita překvapili skvělými výkony mladí, vesměs zahraniční pěvci v náročném díle německo-českého židovského skladatele, jehož operu uvedlo Národní divadlo v Praze v rámci česko-německého projektu Musica non grata. Byl to dramaturgický protějšek Věci Makropulos, neboť i tohle dílo se vypořádává s problémem nesmrtelnosti, ale na rozdíl od Eliny Makropulos, která se sama rozhoduje nesmrtelnost ukončit, Schulhoffův Juan je nesmrtelností potrestán a nemá z něho východisko. Krvavá, depresivní, nechutná a nevkusná podívaná režiséra Calixta Bieita konvenovala Schulhoffově stylově rozmanité a expresivní hudbě a v divácích probouzela nechuť a odpor, navzdory vynikajícím výkonům všech interpretů. Dá se říci, že závěr festivalu shořel v Plamenech a to, co zůstalo, bylo plnokrevné a energií nabité dílo Leoše Janáčka.

Příští, 9. Janáčkův Festival Brno se bude konat od 1. do 24. listopadu v roce 2024 a již teď slibují pořadatelé festivalu zajímavou a objevnou dramaturgii. Takže se máme na co těšit a přejme všem, kteří se na festivalu podíleli, aby se jim povedl minimálně stejně, jako ten, který právě skončil.    

Karla Hofmannová

 

Ángeles Blancas Gulín (vpravo) v roli Emilie Marty a Harriet Eyley jako Kristina v opeře Věc Makropulos v podání Welšské národní opery.

Foto archív festivalu