Poetická tragikomedie má název Hrabal a muž u okna a patří do bohaté kolekce premiér letošní nové sezóny Městského divadla Brno. Zápletka je prostá, hlavní postavou je onen muž, donašeč, jenž dalekohledem sleduje z okna své staré chaty domek slavného spisovatele. Odehrává se v Kersku na Nymbursku, kde Bohumil Hrabal v 90. letech skutečně bydlel a pracoval.

Německý autor Bernhard Setzwein, jenž studoval slovanské jazyky, žije v  bavorském Waldmünchenu v blízkosti českých hranic a z našich autorů obdivuje nejen Hrabala. Napsal o něm trochu spíše rozhlasovou, přesto jevištně proveditelnou hru. Po světové premiéře v Theater Regensburg v roce 2015 to nyní prokázali i v Městském divadle Brno. Sluší připomenout též úspěšné scénické provedení v pražském Divadle Mana v roce 2019.

V Brně si vychutnáte Jana Mazáka v roli jistého Dudka, se sebou spokojeného donašeče. Prvních asi dvacet minut je na jevišti ve své realisticky postavené chajdě na pozadí březového háje (zkušený mistr scény Jaroslav Milfajt) zcela sám. Jeho monolog uvede okamžitě do děje: 

„Všechno zapisovat

Nic nepřehlédnout

Nikdy ale sám nebýt odhalen

To je to umění“

Role je napsaná jakoby pro samotného Jana Mazáka. Divák se nenudí, může mít rychle pocit, že sedí před skutečným fízlem vyprávějícím s požitkem o své činnosti. Svá slova, odměřovaná stařeckými pohyby, šouravou chůzí a naléváním domácího rybízového vína do plecháčku, říká přesvědčivě, s potěšením herce, jenž se ve své postavě typově našel. Radka Coufalová má sice menší, avšak důležitou roli Mladé ženy, která starému donašeči sdělí, že spisovatel je již nějaký čas po smrti. Hra potom graduje příchodem samotného Hrabala v podání Viktora Skály. Rovněž správná volba režiséra Stanislava Moši. Skála je opravdovým Hrabalem, ale vytváří snovou postavu svého fízla. Komický detail – donašeč nenápadně sáhne prstem na spisovatele, zda se mu to jen zdá, či nikoli. Následuje nádherný dialog, v němž spisovatel donašeči tyká a donašeč vyká. Ke konci vyzve Hrabal k tykání… Slyšíme narážky na postavy z Hrabalových děl, od Morytátů a legend až po ta pozdější. Hrabal toho říká mnohem víc než jeho fízl.

Více asi není nutno o hře prozrazovat, jděte se podívat. Mnoho zajímavých souvislostí se dočtete v programové brožuře, kterou městské divadlo vybavuje každou inscenaci. Mne zaujala hned druhá stať překladatelky Zuzany Čtveráčkové. „…hra je natolik vtipná a osvěžující, že si o překlad přímo sama říkala,“ píše. A její otec, režisér a principál Městského divadla Brno, uvádí ve své úvodní stati: „Celé (rozuměj Setzweinova hra) je to tak nádherně absurdně pábitelské, jak si Bohumil Hrabal zasluhuje.“ Stanislav Moša pak popisuje svá někdejší setkávání se spisovatelem a vzpomíná na svoji hrabalovskou inscenaci Něžný barbar z roku 1986. Pročtete-li celou brožuru, víte o Hrabalovi a také o autorovi hodně.

Já mám dojemnou osobní vzpomínku na úspěšnou hru Báječná léta pod psa v Divadle Husa na provázku 3. února 1997. Inscenace končí tím, že se zapne televizor a běží aktuální zprávy České televize. Jako první tehdy byla zpráva o sebevraždě Bohumila Hrabala. Nejprve si diváci mysleli, že jde o mystifikaci, bohužel to byla pravda. Až dnes jsem zjistil, že k tomu došlo na rok přesně od premiéry této inscenace. Hrabal s Báječnými léty neměl nic společného, až na dobu, o které se pojednávalo a ve které tak intenzivně a plodně žil.

Setzwein ke konci dialogu donašeče a spisovatele dává do úst Hrabalovi tato slova:

„Protože psaní bylo vždycky to jediné, co mě chránilo před sebevraždou

Ke konci už jen to živoření v nemocnici

Víš Dudku

To u mě nepřicházelo v úvahu

A tak jsem otevřel okno

Díky Bohu páté patro“

(Text hry je bez interpunkce, čtenáři Hrabala to znají…)

(tr)

  Janu Mazákovi (vlevo) a Viktoru Skálovi padnou jejich role jako ulité.

  Foto archiv Městského divadla Brno