Pojďme z nelehkého života dnešních dnů uniknout do pohádky. Přímo do pohádkové říše, protože nově uváděný muzikál na Hudební scéně Městského divadla Brno nazvaný Sněhurka a já spojuje více známých i méně známých pohádek. Nelehký život měli v uplynulých měsících i letech právě divadelníci. Kdybyste se chtěli ponořit do složité situace v městském divadle, doporučuji ročenku za rok 2021.

Editoři věnovali největší část, oproti jiným ročenkám, výboru z dopisů, které psal svému souboru ředitel divadla Stanislav Moša. Jak píše v úvodu loňské ročenky hlavní redaktor Jan Šotkovský, tento autentický dokument „výtečně postihuje naše ocitnutí se tváří v tvář neobvyklé situaci, naděje oprávněné i zklamávané, zoufalství z nedostatečných či chaotických pokynů vydávaných ,vyššími místy´, ale i odhodlání překonat vnější nesnáze…“. Ostatně režisér Sněhurky Stano Slovák v sobotu 29. ledna před otevřením opony světové premiéry informoval, že po delší době tuto inscenaci zvládli nastudovat v řádném termínu. A také že v řádném termínu hrají, zatímco řadu předchozích inscenací nastudovali, ale mohli uvést před obecenstvem třeba až po roce. Takže Sněhurka je jakousi úlevou, byť nikoli definitivní, protože divadlu a nám všem stále hrozí karantény a pokračující nákaza jakéhosi koronaviru…

Sněhurka a já je představení velkolepé, využívající techniku velké moderní scény. S mnoha světelnými i zvukovými efekty. Je interaktivní, děti spontánně odpovídají třeba na otázku Kde je Karkulka? Hlavní postavou ovšem je dáma z plakátu – nikoli Sněhurka, nýbrž Královna. Nositelka Ceny Thálie Hana Holišová (na premiéře i na plakátu) jí dala vše. Zvučný a nádherně zbarvený čistý hlas, pohyb, grimasy, vlastní půvab. Je na jevišti nejdéle ze všech třiceti postav, radikálně zasahuje do děje. Snaží se změnit šťastné konce pohádek – Sněhurka by se neměla dočkat prince-vysvoboditele, vlk by měl Karkulku i babičku beztrestně sežrat, děti v perníkové chaloupce by měly být upečeny a snědeny. Samozřejmě vše dobře dopadne. V roli Královny alternují mladší kolegyně Barbora Goldmannová a Andrea Zelová. Každá je trochu jiná, všechny jsou úžasné, ostatně absolvovaly JAMU…

Pěkný je i příběh, posoudíte sami, půjdete-li do divadla. Stačí jen sdělit, že dívka Daisy se dostává rozbitým zrcadlem do říše pohádek a mění se v princeznu. Setkává se tam se stejně starou Sárou. Jejich dialogy a zpěvy prostupují celým představením. Divákům se líbí mladé, ale již vyškolené hlásky Barbory Slaninové a Esther Mertové. Druhá jmenovaná nezapře podobou i barvou hlasu maminku Zoru Jandovou. Obě dívky, absolventky konzervatoře, jsou přes své mládí v rolích naprosto suverénní. Autorsky i inscenačně vydařenou dvojicí je Rampelník a Vlk. Alan Novotný coby Rampelník s Alešem Slaninou (Vlkem) hovoří  přiškrceným hlasem, oba se pitvoří, krásně také zpívají, mají klasické pohádkové kostýmy, prostě baví. K dějově výraznějším patří ještě Sněhurčin princ Florián, jehož na premiéře pěkně vyzpíval Libor Matouš. Před vámi pak defilují Růženka, Císař se svými novými šaty, Popelka s Princem, Kocour v botách, Pinocchio, Děd Vševěd, Panna a Netvor, Jeníček a Mařenka a další. Prostě podívaná i pro děti, jediným problémem je pro ně délka představení, takže spíše (podle mne) nejméně od pěti až šesti let, i když na premiéře byli i menší prckové a zvládli to.

Dramaturgyně Klára Latzková, která je s režisérem Stanem Slovákem autorkou úpravy textu, uvádí, že autorská trojice Pippa Cleary, Philip LaZebnik (byl představen na premiéře) a Ronald Kruschak pracovala na příběhu od roku 2017, aby jej uvedla v roce 2018 v Londýně jako scénické čtení. A následně, přes německou produkční firmu Gallissas, bylo dohodnuto, že muzikál bude poprvé na světě scénicky uveden právě v Městském divadle Brno.

Příběh trochu připomíná malou Klárku, která se v baletu Louskáček (P. I. Čajkovskij) dostává do pohádkové říše svých snů, také Alenku v její říši divů. S pohádkami má městské divadlo bohaté zkušenosti, pokaždé se dočkaly kladného ohlasu diváků. Vzpomeňme alespoň „z dávné minulosti“ Zahradu divů (2004-2008), od roku 2010 uváděný muzikál Mary Poppins nebo Statečného kováře z roku 2020.

Hudba Pippy Cleary pro muzikál Sněhurka a já neobsahuje žádné hity, nicméně je líbivá, má více žánrových podob, které interpretuje početný divadelní orchestr; vidíme jej za scénou až na konci představení, řídil Dan kalousek. Velkolepou scénu kamenných staveb i mohutných stromů fantastických tvarů vytvořil již osvědčený Christoph Weyers, do pohádkových kostýmů všechny oblékla dobrými nápady oplývající Andrea Kučerová. Za návrhy i výrobu loutek (mj. žabáka pro Floriána) zaslouží pochvalu Jaroslav Milfajt. Martin Pacek měl dost práce vymyslet smysluplný pohyb pro tolik postav, podařilo se. Inscenace tak velkolepá by se neobešla bez působivých projekcí „dvorního dodavatele“ Petra Hlouška. Stano Slovák využil celý prostor jeviště až k předním řadám, herci a zpěváci působí přirozeně, mile. Jděte na to.

(tr)

V postavách Rampelníka a Vlka (zleva) si užívají Alan Novotný a Aleš Slanina (na snímku), alternují Jakub Uličník a Oldřich Smysl.

Foto Městské divadlo Brno