Ubohá Rusalko bledá, v nádheru světa zakletá!

…Byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat!, zpívá Vodník Rusalce ve slavné opeře Antonína Dvořáka. Ve světě nejčastěji uváděné české opeře samozřejmě nelze upoutat režiséry, aby Rusalku nechali v jejím původním autentickém prostředí. Rádi ji umisťují do zcela jiné kulisy než do libretistou dané pohádky. Velké národní divadlo v Pekingu situovalo v historické premiéře v roce 2016 děj k moři. Argentinský režisér a scénograf Hugo De Ana nicméně zachoval pohádku.

Patrně nejčerstvější a více inovovanou zahraniční inscenací je od listopadu 2022 Rusalka v drážďanské Semperově opeře. Režisér Christof Loy titulní postavě přisoudil pochroumanou nohu a berle. Rusalka se snaží postavit na špičky, ale padá. Ježibaba, neupravená tuctová paní, jí nohu zázračné vyléčí. Příroda ale na jevišti chybí. – V březnu 2014 uváděli Rusalku ve Státní opeře ve Vídni. Divák hleděl na zpola zbořenou konstrukci paneláku, pod níž trčely ze zasněžené plochy pahýly stromů. V patře bydlela rodina Vodníka, Ježibaby a jejich čtyř dcer, tří Elfek (Žínek) a Rusalky. Také ve Vídni se Rusalka plazila jako invalida. Ve světě lidí nenašla spřízněnou duši. Hororové pojetí režiséra Svena-Eric Bechtholfa vyvrcholilo brutálním podříznutím Kuchtíka Ježibabou. Vodník vilně toužil po Rusalce… Hudební složku zachraňoval dirigent Jiří Bělohlávek. – Rusalka se ocitla na světových jevištích mj. ve viktoriánském salonu psychiatrie (David Pountney, Anglická národní opera Londýn, 80. léta). V roce 2008 se děj odehrával v bordelu a pohádková víla byla proměněna v prostitutku ve spodním prádle, z čarodějnice se stala bordelmamá (festival Salzburk, režie Jossi Wieler a Segio Morabito). Inscenaci přenesli do Královské opery v Londýně, kde vzbudili velký rozruch. Do minusu i do plusu. Rusalka byla v průběhu času na jevišti také obětí sexuálního zvrhlíka nebo plavala v proskleném bazénu.

Zcela čerstvou inscenaci v pořadí páté nejoblíbenější opery uváděné na českých jevištích (po Prodané nevěstě, Traviatě, Nabuccovi a Figarově svatbě) nabízí od premiéry v pátek 16. prosince 2022 operní soubor Moravského divadla Olomouc. Také v tomto případě se nenechali režiséři Šimon a Michal Cabanové připoutat k libretu, když děj orámovali detektivkou. Do předehry je v lese u jezera nalezena mrtvola muže, odváží ji sanitka. To samé na závěr a k tomu policistka zatýká Rusalku. Vodník v podání skvělého basisty Jiřího Přibyla je starým podivínem používajícím moderní technologie. Na jeho pracovním stole vidíme počítač, na očích má PlayStation, sleduje virtuální realitu. Techniku půjčí i Rusalce. Ve třetím jednání se Vodník mění v bezdomovce na invalidním vozíku opatrovaného žínkami s kultivovanými hlasy - Helenou Beránkovou, Lucií Skácelíkovou, Petrou Zindler. V lepším pohybu jim trochu brání ploutve na lesklém jezeru. Rusalku oblékla Karolína Srpková nikoli jako princeznu, nýbrž jako dívku ve stylu disco. Na halence má sáčko, sukně je trochu obnošená. Přesto ji sopranistka Barbora Řeřichová podává jako křehkou bytost, její výkon je excelentní, její hlas má sametový nádech. Rusalce se posmívají tři mladí dělníci, kterým režiséři rozdělili part lovce. Vojtěch Pačák, Vojtěch Poštulka a Petr Martínek vytvořili v této opeře dosud neviděnou sympatickou partu. Ani Princ v podání Jakuba Rouska vládnoucího znělým tenorem není pohádkovou bytostí. Je poživačným surovcem, Rusalku přiměje násilím k sexu. Fetuje a umírá na zemi, nikoli v náručí Rusalky. Nečekanou novinkou je také Ježibaba a zároveň Cizí kněžna a k tomu ještě pečovatelka Vodníka. Později se promění v plastického chirurga, jenž mění Rusalku v člověka. To vše bravurně zvládá Alžběta Vomáčková svým výrazným dramatickým sopránem. Inscenátoři poněkud zúžili prostor postavám Hajného a Kuchtíka (Daniel Kfelíř a Markéta Zahnašová). Jaroslavem Kvapilem předepsaný děj na zámku je tady převeden do jakési zahrady s toaletami v podobě domečků, vidíme i záchodovou mísu, vedle ní nachází Vodník zhroucenou Rusalku. Princ ji zfackuje a vzápětí provozuje v zadní části scény sex s Cizí kněžnou. Přicházejí také mladí s mobily v rukou, prostě současnost.

Spolurežisér Šimon Caban vytvořil také scénu. Jednoduchou, snadno rychle přestavovatelnou. Palác symbolizují bílé šály, dominantním prvkem je psací stůl s počítačem. Se třemi páry tanečníků pohybuje zkušená choreografka Dominika Malenovská. Na představení ve středu 11. ledna 2023 nedirigoval Marko Ivanovič, nýbrž jeho asistentka Anna Novotná Pešková. Její výkon byl i přes její mládí (Pražská konzervatoř 2017) vysoce profesionální.

Nová olomoucká Rusalka je tedy modernizovaná, přenesená do drsnější současnosti, oproštěna od pohádkové romantiky. Režiséři tak činí již mnoho let s mnoha dalšími tituly světové i domácí operní literatury. Je to správné, či nikoli? Úvah bylo napsáno i proneseno a ještě bude mnoho. Reakce na olomouckou inscenaci je důkazem, že téma zůstává a zůstane otevřené. Některá divadla budou uvádět Rusalku tradičně, například opavská opera v roce 2017, kde titulní postavu zpívala rovněž Barbora Řeřichová. Z pohádkového světa částečně „ujelo“ provedení Národního divadla v Praze v roce 2009 i Národního divadla Brno v roce  2012 v režii Vladimíra Morávka. Výčet by mohl být dlouhý, namátkou jen provedení bratří Formanů v brněnské Huse na provázku z roku 2009, kde byla opera víceméně zkarikována. A tak dále… Většina českých divadel nicméně inscenuje Rusalku klasicky.

Záporně hodnotí olomouckou inscenaci například kritika podepsaná ELIASZ M. v serveru I-DIVADLO.cz. „I přes jindy vynikající výkon bratří Cabanů skončil při této inscenaci tragédií,“ píše kritik. Vyslovuje pak obavu, že takové provedení nepřitáhne mladé lidi k opeře. Naopak hudební a divadelní publicistka Karla Hofmannová na portálu KlasikaPlus.cz vidí spíše klady. Olomoucká inscenace je podle ní „dobrým příkladem, jak je možné z ikonické klasiky vytvořit pravdivé, sdělné dílo, které zůstává svým a přesto promlouvá současným jazykem,“. Zatímco uvedený kritik navštívil premiéru, Hofmannová byla i se mnou na zmíněném představení ve středu 11. ledna 2023. Snad i proto se rozcházejí v tvrzení, že „diváci odcházeli z divadla z větší části pobouřeni“ (ELIASZ M.), nebo naopak, že „v hledišti bylo přítomných hodně mladých diváků, kteří se živě o díle o přestávce mezi sebou bavili a bylo evidentní, že je zpracování zasáhlo. A kupodivu oslovilo kladně i většinu staršího publika. Jen málokdo byl pohoršen“ (Hofmannová). Rozdílné pohledy mají i diváci, viz diskusi mj. na serveru I-Divadlo.cz. Olomoucká Rusalka rozhodně stojí za zhlédnutí. Vyvolá diskusi, a to je dobře…

A co říkají na svoji Rusalku sami olomoučtí režiséři? „Jaroslav Kvapil s Antonínem Dvořákem vedli tvůrčí dialog, který cílil k nejlepšímu vyznění díla. My v tomto dialogu musíme pokračovat se současným divákem i s tím vědomím, že někoho raníme, někoho potěšíme a někdo si toho, a i to si musíme přiznat, ani nevšimne. Ale inscenovat něco, co už tu mnohokrát bylo, je zbytečné. Chceme připravit kultivovanou, ale strhující Rusalku. Původní a přitom současnou. Nikoliv jako pohádku, ale jako drama.“

Soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc nabídl Rusalku divákům již pojedenácté. V roce 2014 inscenovali navíc jako balet v režii Roberta Balogha. A v září 2022 na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha uvedla Česká filharmonie s dirigentem Semjonem Byčkovem Rusalku koncertně, s velkým úspěchem. Rusalka je tedy stále naše, jejím základem zůstává Dvořákova hudba, jen Jaroslav Kvapil se někdy možná zamračí.

Jan Trojan