Kdo by, zvláště v Brně, neznal Elišku Rejčku, kdo by neslyšel o Elišce Přemyslovně? Přesto považuji čerstvou inscenaci Eliška/Rejčka za odvážnou. Znalosti historie u českého diváka samozřejmě nepodceňuji, ale přesto jsem se bál (před světovou premiérou v sobotu 28. května) docela nemalé množiny těch, kteří budou při pohledu na tolik postav tak trochu dezo…

Inscenátoři Městského divadla Brno však celkem dobře zvládli i toto úskalí. Autoři textu Klára Latzková a Igor Ondříček, oba zkušení ve svých profesích dramaturgyně a herce, zpěváka a režiséra i šéfa souboru, nenapsali vzrušující drama s dominující historickou událostí. Vytvořili více méně přímočarý a srozumitelný děj ze života obou českých královen. Nezabývají se konkrétním krátkým časovým obdobím nebo událostí (a že jich v životě obou žen bylo požehnaně), nýbrž jakoby z nadhledu letí nad jejich propletenými osudy, nad českými dějinami v oné době. Ostatně podtitul hry zní Obrazy ze života dvou českých královen. Pro snadnější a rychlejší orientaci diváka i z didaktického hlediska se postavy postupně představují. Historické téma se odvíjí v atraktivním prostředí Biskupského dvora pod brněnskou katedrálou.

Hra je orámována prologem s Karlem IV. a s oběma Eliškami ve Zbraslavském klášteře u hrobu Elišky Přemyslovny a také na konci rozhovorem královen, který je jakousi katarzí po prožívaném napětí. Pěkným nápadem v závěru je sice ahistorické, ale působivé setkání Karla IV. s matkou, Eliškou Přemyslovnou. Nemluví spolu, Karel se jen ukáže a matka ho objímá se slovy: „Můj rod po staletí vedl českou zemi a obětoval vše pro její prospěch…“ Trochu to připomíná vlastenecké hry 19. století, ale, opakuji, je to milé, vždyť na svoji zemi vlastně myslíme pohříchu tak málo. A úplně poslední replika patří Rejčce. Mluví o muži a ženě, „kteří se nalezli v lásce a lásku v sobě nalezli navzájem…“. Všichni vědí, že mluví o své životní lásce Jindřichovi z Lipé, o klášteře a o společném hrobě v kostele, které v Brně založila. O jejich vztahu napoví po prologu první obraz – smrt Jindřicha z Lipé. Jsme na pohřební mši v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Duchovní připomíná desetileté Jindřichovo „hříšné spojení s Richenzou, zvanou zde Alžbětou Rejčkou“; sama Rejčka potom, jak ostatně informuje Zbraslavská kronika, bolestně naříká nad mrtvým tělem. A již v prologu začíná špičkování mezi oběma Eliškami, patří k tomu nejlepšímu, co inscenace obsahuje. Přemyslovna Rejčce například říká: „Ty znáš zase jenom intriky a podlost. Už když jsi přišla, mrkala jsi na mého otce těma svýma vyzývavýma očima, naparovala ses před ním jak polský piroh, ponížila jsi tím jeho, sebe, i nás.“ A Rejčka opáčí: „Každý dělá, co umí. Mně to vyšlo. Stala jsem se královnou. V patnácti letech…“ Rejčka byla o čtyři roky starší než Přemyslovna, které byla nevlastní matkou. Rády se neměly, ale to je známá věc, historikové píší o „válce královen“.

Titulní postavy bezvadně ztvárňují Barbora Goldmannová (Eliška Rejčka 1288 – 1335) a Lucie Bergerová (Eliška Přemyslovna 1292 – 1330). Obě vidíme na jevišti téměř po celou dobu. Svoje královny obě dobře vystihují i ve vypjatých polohách. I když dění na jevišti působí někdy trochu staticky, tak také ostatní protagonisté dávají svým postavám dramatický náboj. Aleš Slanina coby Jindřich z Lipé, Jakub Przebinda jako Jan z Vartenberka, Ondřej Studénka jako Vilém Zajíc z Valdeka. Monika Světnicová jako Rejččina chůva Griffina a Nikol Wetterová v roli Rejččiny dcery Anežky. Obě herečky také citovaly (Zbraslavskou) kroniku. Jiří Mach byl noblesním duchovním, společným pro všechny scény. Dobrou volbou je mladičký Martin Mihál ztělesňující Jana Lucemburského. Není pro něj problém zahrát čtrnáctiletého císařského syna, jenž poprvé vidí svoji ztepilou snědou nastávající Přemyslovnu, které je již 18 let. Zapůsobí i další postavy: Václav II. a Rudolf Habsburský, manželé Rejčky, v podání Marka Koláře a Roberta Jíchy. Též Jindřich Korutanský v podání Marka Huráka. A třetí kronikářkou a Kunhutou, tetou Rejčky, je temperamentní Eva Jedličková.

Skladatel a také zpěvák a herec Lukáš Janota napsal pro Elišky příjemnou hudbu ve stylu 14. století i ve stylu pozdějším. Varhany v době Rejčky a Přemyslovny ještě neexistovaly, ale jejich použití inscenaci zdobí, zvelebňuje. Dobře působí zpěvy žen mezi jednotlivými obrazy. Jaroslav Milfajt využil Biskupského dvora a doprostřed scény umístil goticky laděnou otevřenou kruhovou stavbu působící jako chrám. Režisér Igor Ondříček stavbu využívá pro všechny vrcholné scény, královny se chvílemi objevují i na ochozu, je to působivé. Kostýmy Romana Šolce nejsou věrnou kopií módy první poloviny 14. století, ale jsou laděny v tom stylu. Choreografka Zuzana Holbeinová využívá celý velký prostor venkovní scény. Užívá si také roli Anny, sestry Přemyslovny a manželky Jindřicha Korutanského.

Koho zajímají podrobnosti ze života „válčících“ královen, nechť zakoupí program, je vybaven zajímavým povídáním.

(tr)

Barbora Goldmannová (vlevo, Eliška Rejčka), Lucie Bergerová (Eliška Přemyslovna) a Aleš Slanina (Jindřich z Lipé).

Foto archív Městského divadla Brno