Nůž v kredenci

31.05.2021 04:45

    Tak zní název výstavy převážně maleb, ale i jiných výtvarných objektů z tvůrčí dílny jundrovského malíře Petra Veselého, kterou prezentuje brněnská Fait Gallery. Hluboký zážitek. Zdánlivě (opravdu jen zdánlivě!) prosté, prakticky monochromní obrazy běžných věcí – okna, dveří, brány, vany, zdi, nosítek… –, ale jaká hloubka je za nimi, jaký prožitek!

    Hned vedle vchodu je dílo, které inspirovalo název výstavy: velká světlešedá plocha a do ní zcela vlevo, kousek od okraje, vetknutý nůž; skutečný, běžně používaný v kuchyni. Celý artefakt lze podle malířových slov vnímat „jako tematizaci času, jeho zastavení, prolnutí okamžiku s věčností, plochy s prostorem, místa s dějem“. Ale kde je ta, či řidčeji (jak nás ubezpečuje Slovník spisovného jazyka českého) ten kredenc? Budeme věřit autorovi díla, že se v prostoru prolíná s viditelnou plochou.

    Věřit! Ani si možná neuvědomujeme, jak toto sloveso souvisí se slovem kredenc. A proto se na chvíli ponořme do etymologie. Pojem kredenc nám nepřipadne zrovna jako typicky český. A taky že není: dostal se k nám v 15. století z italského credenza přes německé Kredenz a znamená skříň na jídlo. Zmiňovaný Slovník uvádí kromě významu skříň na nádobí, příbory, pečivo a nápoje (tedy příborník) ještě dřívější významy: bufet v restauracích a kavárnách, případně stolek u oltáře pro mešní víno a vodu, a také (jen v mužském rodě) koflík na vysoké noze. Dnes už zastaralé výrazy jsou kredenčník (příborník), kredencká (žena zaměstnaná v bufetu) a kredencovat (servírovat zákusky a nápoje, dříve i ochutnávat, mlsat). Původně vulgárnělatinské slovo crédentia vzniklo z latinského crēdere (věřit) a označovala se jím ochutnávka jídla a nápojů na důkaz, že nejsou otrávené, později bylo významově přeneseno na servírovací stolek a poté i na skříň k uskladnění potravin. Znalci církevních obřadů, případně i duchovní hudby znají credo (19. st., v latině: věřím) jako třetí část mešního ordinária (poměrně známá vazba je dostat se do něčeho jako Pilát do kréda, tj. bez vlastního přičinění). Používáme i slova akreditovat (19. st., pověřit, zmocnit), kredit (19. st., úvěr), případně i kreditor (věřitel) a dříve i kreditovat (dávat na dluh) a kreditiv (pověřovací list).

    Tak se nám ono slovní a etymologické hnízdo poněkud rozrostlo. Představte si, kdyby Petr Veselý a kurátorka Barbora Kundračíková místo poněkud exoticky znějící(ho) kredence zvolili české synonymum příborník. Nůž v příborníku! Jak usedle, neinspirativně to zní.

    Je pravda, že autor i kurátorka výstavy zpočátku vybírali ze dvou jiných názvů. První je O vteřinu později (tedy když zmrtvýchvstalý Kristus se při večeři v Emauzích dá poznat dvěma apoštolům a „o vteřinu později“ zmizí). Druhý z nich je … jen záblesk vlasové čáry (na břevně kříže – podle verše Emila Juliše z básně Cesta). Stávající název výstavy sice obešel přímý odkaz na bibli, ale aktivizoval motivy jiné, ne tak vzdálené, jimž ovšem dal transcendentální rozměr. A že se těch motivů na obrazech a objektech v imaginární(m) kredenci Petra Veselého nashromáždilo! K vystaveným obrazům z doby od počátku 80. let až po nedávno namalované Prsty ho inspirovala bible (Hořící keř, Archa, Ukřižování), obrazy mistrů (Giotto, Mantegna, Rembrandt, Millet, Kubišta, Šíma), hudba (Mahler), verše, hluboké myšlenky (bible, Bachelard), lidské tragédie (obrazy Cedulky, Lžíce a víčko, Toufar), „důvodem k malbě“ mu byly opěry, klíny, desky, sokly, zdi, závěsy, okraj lesa… i dvůr, kuchyň, chodba rodného domu, jak to důvěrně známe z jeho sbírek poezie Jundrov (2014) a Kovadlina (2021, obě vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny). Některé z vystavených minimalistických obrazů zachycují okamžik, kdy určitý předmět zmizí „o vteřinu později“ poté, co se „dal poznat“. Opravdový zázrak.

    Výstava ve Fait Gallery potrvá do 14. srpna 2021.

MICHAL ŽÁK