Poezie rodu ženského

    O tom, že podstatné jméno poezie je rodu ženského, snad nikdo nepochybuje. Ale jak je to s postavením žen, jež píšou či psaly poezii? Těch se ve světové literatuře, kde mají hlavní slovo muži, zas tak moc neprosadilo. Přesvědčivý důkaz nám podává počet udělených Nobelových cen za literaturu. Za sto dvacet let ji získalo jen šestnáct žen, z toho pouze čtyři byly či jsou výsostné básnířky [v závorce uvádím rok udělení Nobelovy ceny]: Gabriela Mistralová z Chile (1945), Nelly Sachsová z Německa (1966), Wislawa Szymborská z Polska (1996) a Louise Glücková z USA (2020). Ostatní nobelistky se věnují převážně próze, dramatu, esejům a publicistice, i když většina z nich si v poezii také okrajově omočila: Grazia Deleddová z Itálie (1926), Sigrid Undsetová z Norska (1928), Elefriede Jelineková z Rakouska (2004), Doris Lessingová ze Spojeného království (2007), Herta Müllerová z Rumunska a Německa (2009) a Olga Tokarczuková z Polska (2018). Takže se zdá, že jen Selma Lagerlöfová ze Švédska (1909), Pearl. S. Bucková z USA (1938), Nadine Godimerová z Jihoafrické republiky (1991), Toni Morrisonová z USA (1993). Alice Munroová z Kanady (2013) a Světlana Alexijevičová z Běloruska (2015) zůstaly poezií nepolíbené.

    Zajímavé je, že v desátých, padesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se porota ve Švédsku k ženám zachovala opravdu macešsky, což ovšem napravila v našem století, kdy během posledních dvaceti let ocenila sedm autorek. Do značné míry to je ovlivněno kampaní #MeeToo, jehož prvopočátky lze vysledovat v roce 2006, kdy Američanka Tarana Burkeová poprvé veřejně vystoupila s obviněním ze sexuálního obtěžování. A o jedenáct let později v souvislosti s tím, že herečka Alyssa Milanová obvinila amerického producenta Harveyho Weinsteina ze sexuálního obtěžování, se pak rozvinulo společenské hnutí #MeeToo („Já také“). Zmíněná herečka vytvořila hashtag (mřížka + klíčové slovo) hnutí a vyzvala ženy, aby na sociálních sítích veřejně promluvily o svých zkušenostech se sexuálním obtěžováním. Za nás muže na celou kampaň vtipně reagoval Jiří Suchý svou písní MeeToo, kde se mimo jiné praví: „MeeToo / Je fígl který učí / Jak zatočit s chlapy / Když nás dennodenně mučí / Jejich chlípný choutky (…) Někteří se provinili tím / že byli chudý / Ty necháme bídě napospas / Prachatý však čeká za ty nezkrocený pudy / Krutý čas Krutý čas Krutý čas (…) Zas a znova zní tu / Ta dvě slova MeeToo / Na vás dámy záleží / Která náš hřích zpeněží/ Co se stal v dobách dávno minulých (…)“

    Jisto je, že ženy se od té doby začaly radikálněji prosazovat ve všech oblastech veřejného života, což přineslo své plody samozřejmě i v literatuře. Stačí se podívat na prudký nárůst literatury psané ženami v naší republice, na počty knih českých autorek v knihkupectvích či třeba na program Knižního klubu, v němž muži musí prstíčkem hrabat, aby se vůbec dopídili nějaké knihy pro sebe. Objektivně vzato, je to způsobeno faktem, že ženy čtou daleko víc než muži.

    Navíc hladinu světového literárního rybníčku (i když ten teď živoří ve stínu coronavirového oceánu) rozčeřily během posledního roku tři události: udělení Nobelovy ceny Louise Glückové, báseň Devátý březen dva tisíce dvacet Mariangely Gualtieriové a počin Amandy Gormanové.

    V době udělení Nobelovy ceny sedmasedmdesátiletá Louise Glücková díky kvalitě své tvorby  neunikla pozornosti ani našich vydavatelů. Prvně se objevila v antologii poezie dvaceti autorů z Nové Anglie (ze severovýchodu USA) Vítr z Narragansettu (2002, přeložil Petr Mikeš) a poté v překladech samostatných sbírek Divoký kosatec (2007, dotisk 2020; přeložila Veronika Revická) a Noc věrnosti a ctnosti (2017, dotisk 2020; přeložila Tereza Vlášková).

    Druhá událost, jež brzy získala světový ohlas, je inspirována začátkem coronavirové pandemie. To dokládá už název básně italské spisovatelky a divadelní dramaturgyně Mariangely Gualtieriové, který je totožný se dnem vyhlášení karantény v Lombardii. Autorka v rozsáhlé básni uvádí: „Věděli jsme to. Citili jsme přece všichni, / že si počínáme / až moc divoce. Bažení po věcech. / Všichni celí diví. / Třást každou hodinou – ať nese ovoce.“ Vyslovuje obavy z toho, „co se děje“ a „co nemá obdoby“, ale zároveň co „Dá nám valouny zlata. Když budeme si / pomáhat.“ A končí: „Naše ruka / jemněji se vnoří do běhu života. / Teď už víme, jak moc je smutné / mít k sobě metr daleko.“ (přeložila Alice Flemrová)

    Ovšem daleko nejvíc na celý svět zapůsobila událost číslo tři, neboť šlo o součást inaugurace 46. prezidenta USA Joea Bidena 20. ledna 2021. Mezi prominentními účastníky vystoupila také mladá básnířka a aktivistka Amanda Gormanová (1998), která emotivně přednesla „dechberoucí a nadějeplnou“ báseň Kopec, na který stoupáme, v (poněkud kostrbatém) českém překladu Natálie Nery pod názvem Ta hora nad námi: S příchodem dne se zeptáme, / jak najít světlo v nekonečném stínu? / Naše jsou ztráty. / Brod mořem plným splínu. / Čelíme nebezpečí, které nás chce vzít, / víme již, že ticho neznamená klid, / či pravidla i představy: / to, co prostě je, / není vždy prosté. / I tak je úsvit náš, / než se nadějeme, / nějak to dokážeme, / nějak se vzepřeme a vnímáme, / že nás nezlomili, / jen jsme ještě nedospěli. / Vzešli jsme ze země i doby, / v němž (sic!) hubená černá holka, / potomek otroků, vychovaná svobodnou matkou, / sní, že se stane prezidentem, / aby pak přednesla báseň tomu skutečnému.“  Dlouhá báseň pokračuje dál odkazy „na minulost / a co ji napraví“ a vyjadřuje víru, že „Demokracie může sice být opakovaně zastavena, / nelze ji však natrvalo porazit. / V tuto pravdu / plně věříme. / Již dlouho hledíme do budoucna, / a dějiny sledují nás.“ Báseň pak končí: „Světlo je kolem nás. / Jen musíme mít dost odvahy o něm snít. / Jen musíme mít odvahu jím také být.“

    Autorka básně je černé pleti, studuje na Harvardu sociologii, je zakladatelkou organizace podporující gramotnost a vedení mládeže prostřednictvím psaní a vzdělávání v oblasti sociální spravedlnosti, chce v budoucnu kandidovat na prezidentku Spojených států a za svou tvorbu už získala několik významných ocenění, včetně mezinárodní Bookerovy ceny.

    Není divu, že svět projevil zájem o překlad poezie Amandy Gormanové. Například v Nizozemsku její sbírku, nesoucí název slavné inaugurační básně, měla přeložit spisovatelka Marieke Lucas Rijneveldová, kterou si Gormanová sama vybrala. Jenomže hned se ozvala místní mračnopozorná kritika i nakladatelství, že je nehoráznost, aby afroamerickou básnířku překládala sice žena, ale jiné barvy pleti, takže Rijneveldová od překladu ustoupila.

    Potrhlí aktivisté, kteří už nějakou dobu řádí za našimi hranicemi, by nejraději nařídili, aby při překládání děl z jednoho jazyka do druhého si autor(ka) a překladatel(ka) přesně odpovídali/y jak pohlavně (možná i včetně úchylek), tak i rasově. To by pak – převedeno na naše poměry – nesměly vycházet básně Řekyně Sapfó v překladu Ferdinanda Stiebitze (vždyť nebyl žena ani lesba), nebo tvorba Gabriely Mistralové, kterou přeložil Ivan Slavík, či básně Nelly Sachsové v překladu Ludvíka Kundery. Knihy Wislavy Szymborské v překladu Vlasty Dvořáčkové jsou sice v pořádku, ale co její překlady Czeslawa Milosze, Tadeusze Rózewicze či Zbigniewa Herberta?

    István Léko na to kápl: vložil báseň Gormanové do genderově a rasově neutrálního Google překladače. A ten mu vyklopil následující začátek textu (Lidové noviny 12. 3. 2021):

    „Kopec, na který stoupáme

    Až přijde den, ptáme se sami sebe,
    kde najdeme světlo v tomto nekonečném stínu?
    Ztráta, kterou neseme, moře, které musíme brodit.
    Postavili jsme se břichu bestie.
    Naučili jsme se, že ticho není vždy mír,
    a normy a představy o tom, co je
    „spravedlivé“, není vždy spravedlnost.
    A přesto je úsvit náš, než jsme si to uvědomili.
    Nějak to děláme.
    Nějak jsme přečkali a byli jsme svědky
    národa, který není zlomený,
    ale prostě nedokončený. (…)“

    Nezdá se, že by co do srozumitelnosti tento strojový překlad nějak výrazně zaostával za tím lidským. Asi si budeme muset zvyknout.

MICHAL ŽÁK