Houby či kulichy strýčka Envera Hodži v Brně

Když v noci na 21. srpna 1968 vpadla půlmilionová armáda Sovětského svazu a symbolické jednotky čtyř jeho satelitů do Československa, celý svět strnul. Byla to středa, přesně si to pamatuji. Trávil jsem s o něco mladším kamarádem čtrnáct dní v dobře situované rodině v „nepřátelském“ západním Německu, poblíž univerzitního města Giessen.

První pobyt na Západě s plnými obchody nablýskaného zboží byl pro mne, čerstvého maturanta, šok. Mnohem větším šokem byla ale pro mne i mého kamaráda masivní invaze sovětských vojsk v Československu. Velmi jsme tehdy kvitovali, že se invaze nezúčastnila kromě Ceaušeskova Rumunska také Hodžova Albánie, odsoudila ji a na protest proti sovětské agresi již v září 1968 dokonce vystoupila z Varšavské smlouvy. Vzhledem ke své geografické pozici Albánie, která nehraničila s žádným členským státem Varšavské smlouvy, unikla tzv. internacionální pomoci. Tehdejší spojenec Čínské lidové republiky začal horečným tempem budovat statisíce bunkrů, zvaných Hodžovy houby či kulichy. Tímto způsobem chtěla Albánie čelit případnému vpádu sociálimperialistů, titoistů a revizionistů, jak Radio Tirana, které v té době vysílalo i v češtině, své bývalé komunistické spojence označovalo.

Minulý týden se v brněnském Divadle Husa na provázku konala autogramiáda knihy Bláto sladší než med (Bloto slodsze niž miód) od polské autorky Malgorzaty Rejmer. Tato novinářka se narodila ve Varšavě v roce 1985, tedy sedmnáct let po napadení Československa v srpnu 1968. V době jejího narození se totalitní režimy v Polsku, a nejen tam, již chvěly v základech. Spisovatelka ve své knize reportážních povídek čerpá z Albánie za vlády diktátora Envera Hodži. „Zemřel strýček Enver, který tak hezky objímal děti, každého usmrkance bral do náručí a s holčičkou si zatancoval pro radost… Zemřel strýček Enver… náš hrdina, paranoik a vrah,“ píše autorka v kapitole nazvané Balada o strýčkovi a prolité krvi v úspěšné snaze vystihnout Hodžovu kontroverzní roli v dějinách Albánie, roli tyrana, který si myslel, že komunismus bude úspěšný jenom v jeho zemi, že se mu podaří vybudovat komunistický ráj.

V třísetstránkové knížce se čtenář dozvídá o hrůzovládě paranoidního Envera Hodži, o jeho bunkrech, o teroru, který proti vlastnímu lidu rozpoutal v letech 1944 až 1985. Čtyřicet let jeho vládnutí představovalo krutou diktaturu. Opozice byla likvidována prostřednictvím hrdelních trestů, mnohaletého vězení či trestem vyhnanství celých rodin ze svých bydlišť do odlehlých vesnic. Život všech obyvatel země byl striktně kontrolován albánskou tajnou policií Sigurimi. Jak uvádí Malgorzata Rejmer, ještě v 21. století bylo přesto téměř 45 procent Albánců přesvědčeno, že Enver Hodža „byl výborný politik a vládce“, a jen 42 procent ho považovalo za vraha a diktátora. Ke druhé skupině patří pan Olti, který přednáší na univerzitě v Tiraně. Olti vzpomíná na dobu, kdy nastoupila svoboda a celá Albánie křičela: „Začínáme od nuly!“ Jak dále popisuje Rejmer v úvodní kapitole ústy Oltiho, lidé vyšli do ulic a iracionálně ničili všechno spojené s komunismem, včetně škol a nemocnic. Olti se přiznává, že když rozbil okno, na dotaz učitelky, proč, odpověděl: „Nechci komunistické okno!“ Kniha zprostředkovává albánskou realitu přiléhavým jazykem a je velmi čtenářsky poutavá.

Polská spisovatelka Malgorzata Rejmer mi na autogramiádě v Brně potvrdila, že má k Albánii, která jí poskytla tolik podkladů k nejnovější knize, značně pozitivní vztah. Za Bláto sladší než med obdržela prestižní polskou cenu Paszport Polityki. Český překlad z roku 2021 je dílem Jarmily Horákové a jistě zaujme mnoho čtenářů. Vydání knihy je určitě významným počinem brněnského nakladatelství Větrné mlýny a jeho šéfredaktora Petra Minaříka.

Kristián Chalupa