Kdo se živí psaním

    „Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z funkcí, v nichž se objevuje. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebe subtilnější,“ napsal roku 1932 jazykovědec a literární historik Vilém Mathesius. Z toho důvodu je třeba jazykové prostředky volit tak, aby co nejlépe vyhovovaly účelu sdělování. A to není vůbec lehké. Je známo, že antičtí autoři přirovnávali úsilí při výběru jazykových prostředků k obtížné práci při obdělávání půdy či při broušení drsného povrchu. Proto mnohé jazykové příručky nesly v minulosti název „brus“, jako například spis Jiřího Konstance Lima linguae Bohemicae, tj. Brus jazyka českého neb Spis o poopravení a naostření řeči české, vydaný k libosti milovníkův čistoty a dokonalosti češtiny i k užitku a nevyhnutedlné potřebě impressorův a písařův českých (1667). A jedinci, kteří se snažili ochránit český jazyk a očistit ho od cizích slov jejich nahrazením výrazy českými, mnohdy značně krkolomnými, byli nazýváni „brusiči češtiny“ čili puristé.

    V roce 1971, čili před padesáti lety, byl v televizi uveden třináctidílný seriál F. L. Věk, který podle dnes už čtenářsky málo atraktivního stejnojmenného románu Aloise Jiráska napsal Otto Zelenka a režíroval František Filip. Diváci si jistě vzpomenou na postavu „spěšnoveda“ (poštmistra) Sýkory (ve skvělém podání Jiřího Sováka), který propagoval nově vynalezené české výrazy sestromuž (švagr), knihovtipník (student), krmovařík (kuchař), zelenochrupka (salát), citoň (nos), chřipoprach (tabák) a další podobné. V postavě „spěšnoveda“ Jirásek s porozuměním zobecnil a lehce parodoval všechny ty nadšené obrozenské brusiče češtiny; využil přitom některé ze 456 cizích (hlavně německých) slov, která „napravil“ do češtiny Jan František Josef Ryvola ve spisu Slovář český, tj. slova některá česká jak od Latinářův, tak i od Němcův vypůjčená, zase napravená a v vlastní českou řeč obrácená k užívání milovníkův české řeči (1705).

    Významných puristů najdeme v naší historii hned několik: od Václava Jana Rosy, Václava Matěje Šteyera a Jana Václava Pohla ze 17. století, přes Jana Svatopluka Presla a Josefa Frantu Šumavského z 18. století, až po Jakuba Hrona Metánovského ze století devatenáctého a počátku století dvacátého. Zatímco Preslovu vědeckou terminologii ze zoologie, botaniky, mineralogie, geologie, paleontologie i chemie využíváme dodneška, různé ty čistonosopleny (kapesníky), klapkobřinkostroje (klavíry), zvučky (samohlásky) a zpěvořečníky (básníky) z dílny V. J. Rosy či bažáky (studenty), zpytáky (profesory), libomudruny (filozofy) a čujbu (estetiku) J. Hrona Metánovského už řadíme jen mezi pozoruhodné kuriozity.

    Nicméně všichni uvedení puristé jsou autory četných spisů – jsou tedy spisovatelé. Budeme-li o nich psát delší text, záhy budeme postaveni před problém, jak tu jejich profesi vyjádřit jiným pojmem, abychom stále neopakovali jen výrazy autor a spisovatel.

    Pojem autor (16. st.), dříve i auktor, pochází z latinského auctor (původce, tvůrce, původně rozmnožovatel) od augēre (zvětšovat, množit). Původce (16. st.) či původník je od staročeského slovesa povésti (učinit, udělat, začít vést). Tvůrce a stvořitel (oba 14. st.) jsou od praslovanského slovesa tvérti (uchopit, chytit, oplotit, dát něčemu tvar). Lze použít i širší pojem umělec (od praslovanského umъ – smyslové vnímání), tj. kdo něco umí, ve staročeštině např. umětedlný k boji; purista Václav Mikuláš Kříž v 19. století navrhl i pojem umeš.

    Další synonyma vznikla od latinského littera (písmeno: literát, 19. st.) a hlavně od praslovanského pьsati, což ovšem původně znamenalo malovat, črtat a souvisí s latinským pingere (malovat). Je to pochopitelné, když si uvědomíme, že staří Slované až do příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu roku 863 svoje písmo jako takové neměli, čili oni vlastně jen črtali, kreslili.

    Vedle základního pojmu spisovatel vzniklo od slovesa psát ještě několik dalších synonym a slov významově blízkých. V různých českých slovnících najdeme výrazy pisatel, spisatel (známe od Havlíčka Borovského či Terezy Novákové), sepisovatel (Jakub Hron se charakterizoval jako sepisovatel a libomudrun), sepisovač, psáč, písák, písal, pisálek, psavec, písař (tomu odpovídá i termín skriptor od latinského scrībere – psát), pisec, písmák.

    Pojem spisovatel lze v určité souvislosti nahradit i slovem beletrista (19. st., od francouzského belles-lettres – krásné písemnictví), tedy pokud nepíše odbornou literaturu, nebo slovem prozaik (19. st., z latinského [orātiō] prōsa, tj. přímá, vpřed plynoucí [řeč]), případně výrazy romanopisec, povídkář, esejista, pohádkář, bajkář apod., to když je autorem neveršované tvorby, a píše-li divadelní hry, pak pojmem dramatik (19. st., z latinského drāma – jednání, divadelní hra).

    A pokud píše básně, můžeme ho pojmenovat výrazy básník (od báseň, 14. st., což ve staročeštině znamenalo smyšlenku, báchorku, bajku; dnešní význam má až od obrození), poeta (15. st., z latinského poēta), případně podle užitého literárního druhu či typu básní lyrik (19. st., z latinského lyra, tj. lyra, lyrická báseň; Vrchlický používal i slovo lyrník), epik (19. st., z řeckého épos, tj. slovo, báseň, pověst), elegik (z latinského elegīa, tj. žalozpěv), sonetista atp., případně pak podle literárního směru či skupiny, kam patří, například romantik, realista, májovec, ruchovec, lumírovec, symbolista, impresionista, expresionista atd. ve 20. století. Totéž se týká i prozaiků (detektivkář, scifista atp.). V průběhu věků si básníci vysloužili i několik dalších názvů: básníř, básnířka či básnice, básničkář, básnílek, veršotepec, veršovník, zpěvořečník, pěvec, ve staročeštině dokonce  prlenec (což tehdy nebyla nadávka).

    Bodrý český lid ve své dobromyslnosti a bezprostřednosti navíc uděluje slovesu psát poctu nejvyšší, když z jeho úst nejednou zaznívá: Ta píše! Bohužel pro literaturu ale nejde o hold nějaké autorce (ba ani ne kterékoli soudobé české spisovatelce, kterých teď je jako hub po dešti), nýbrž o vyjádření vrcholného potěšení z kvality poctivé moravské slivovice. Tak ať slouží!

MICHAL ŽÁK