Dítě v Uherském Hradišti jako rukojmí svého otce. Neuvěřitelné

    K Uherskému Hradišti mám vřelý vztah, a to nejen z toho důvodu, že z tohoto města pochází moje manželka. Je tomu tak i kvůli přátelským lidem, kteří jsou pozitivně ovlivnění tradičními zvyky spojenými s cimbálovou hudbou a  dobrým vínem. O to více mne nedávno překvapil brutální a nesmyslný zákrok dvou městských strážníků vůči čtyřicetiletému muži v přítomnosti tříletého kluka.

    Musel jsem se opakovaně ujistit, že otce malého dítěte srazili k zemi dva strážníci opravdu v Uherském Hradišti, a nikoliv třeba někde v běloruském Minsku či v syrském Damašku. Ano, stalo se to skutečně v tomto městě s mimořádně vstřícnými a bodrými lidmi. Dva zdivočelí mladí muži v uniformách městské policie strhli na zem muže, který neměl roušku. V rozporu se zákonem ho předvedli na služebnu a tříleté šokované dítě nechali na ulici. Neuvěřitelné. Jako vystudovaný psycholog jsem se kromě jiných zeptal renomované brněnské psycholožky Evy Machourkové na její názor. „Zákrok vůči otci v Uherském Hradišti může mít na přítomné tříleté dítě doživotní následky,“ konstatovala mj. doktorka Machourková.

    Na můj dotaz mi tisková mluvčí Policie ČR v Uherském Hradišti Simona Kyšnerová sdělila: „Šetřením Policie ČR nebylo zjištěno, že by se strážníci svým zákrokem dopustili trestného činu nebo přestupku." V reakci na tento výrok jsem paní Kyšnerové připomněl § 6 příslušného platného zákona o obecní policii: „Při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie je strážník povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem.“ Následně jsem dostal tuto odpověď: „Strážníci MP Uherské Hradiště při zákroku využili oprávnění, jenž jsou jim dána zákonem o obecní policii (z.č. 553/1991 Sb.) – opakovaně dávali muži výzvy k odstranění protiprávního stavu, opakovaně dávali výzvy k prokázání totožnosti a následně použili donucovacích prostředků.“ K tomuto vysvětlení pak tisková mluvčí dodala, že dítě prý bylo „rukojmím“. Podobně šokujícím způsobem označil dítě jakýsi místní novinář a lidé z radnice v Uherském Hradišti

    Rektor Metropolitní univerzity v Praze Michal Klíma v komentáři v týdeníku Echo 24 se 21. března zamyslel nad tím, na jaký okraj nás dovedla dvanáct měsíců trvající pandemie a s tím spojená hysterie a médii vyvolávané vlny strachu a paniky. V této souvislosti přední český politolog Klíma konstatuje, že násilí na bezbranných lidech nelze svádět na pandemii, násilí nelze svádět na potřebu ochránit životy lidí. „Policejní napadení rodičů s dětmi v poloprázdných ulicích je neomluvitelné. Kdo další – a kdy – přijde na řadu? A pod jakou záminkou?“ ptá se profesor Klíma. Na tuto jeho řečnickou otázku neznáme odpověď. Už rok se totiž nestačíme divit tomu, jak naše vláda vymýšlí a do praxe uvádí nesystematické, nelogické a někdy až absurdní kroky, jejichž důsledkem je to, že jsme v covidu nikoliv „best“, ale „worst“. Rovněž celé měsíce neustále kroutíme hlavou nad tím, jak se skutečným rukojmím premiéra a jeho ministrů stávají občané této země, jimž se nejen zakazuje, ale také nevybíravě vyhrožuje. Nový ministr zdravotnictví Petr Arenberger v těchto dnech otcovským tónem pohrozil občanům, že pokud nebudou dodržovat opatření, budou se roušky nosit i v létě. A stejně jako ze dne na den se dramaticky mění opatření, většinou z populistických důvodů, i k tomuto svému vlastnímu tvrzení ministr vzápětí zaujal opačné stanovisko.

    Většina lidí v České republice se jednoznačně v době pandemie chová uvážlivě. Podrobují se ve valné většině bez zbytečných excesů rozumným protiepidemickým opatřením a v nouzovém stavu se nestala výrazná porušení zákona a vládních doporučení. Snad až na některé mediálně známé případy, kdy lidé, kteří měli být vzorem, jako například vládní zmocněnec profesor Prymula, předvedli veřejnosti, jak se nemá chovat.

    Názor odborníků, lékařů a epidemiologů na nošení roušek či respirátorů v otevřených venkovních prostorách bez těsného kontaktu s jinými lidmi se liší. Nejsou všichni zdaleka zajedno. Řada lidí může mít problémy v důsledku nemožnosti volně vdechovat čerstvý vzduch do plic, hovoří se například o nevýhodách, vyplývajících z nutnosti pokrývky úst a nosu stále měnit, což není z praktických důvodů často možné. Koho nakazíte, kdo vás nakazí, když v blízkosti nikdo není? Spousta lidí už nikoho nenakazí, protože si covidem-19 prošla, máme ve společnosti podle posledních údajů přes dva miliony naočkovaných lidí.

    Pokud člověk se svým dítětem sám prochází na liduprázdném místě krátký úsek a nemá při tom roušku, klademe si otázku - je nutno proti němu zakročovat? A pokud policie tuto potřebu zakročit má z důvodu výkonu svého zaměstnání, jak by měla v takových případech postupovat?  Měli by se „strážci zákona“ v rozporu se zákonem vrhat na lidi a srážet je k zemi? Dokonce v přítomnosti jejich dětí? Neabsolvovali snad odborný výcvik ke svému povolání? Musí k „donucovacím prostředkům“ patřit to, že občan skončí na dlažbě? Je toto zákonné? Dopouštět se fyzického násilí na lidech? Případ v Uherském Hradišti není jediný. Například lze připomenout, jak loni na jaře policista inzultoval dívku v Praze-Řepích, srazil ji k zemi. V pražských Vysočanech v říjnu nafackoval policista muži bez roušky, sám ji přitom  neměl. Jak se k těmto případům měli postavit a skutečně postavili nadřízení? Občas došlo k propuštění, k připuštění, že se jednalo o „osobní selhání“. Nyní však pozorujeme snahu nalézt způsob, jak podobné excesy zdůvodnit, omluvit. Nedávno se takový incident za přítomnosti dítěte jako v Hradišti odehrál v Ostravě. Podobné zákroky by měly být posouzeny skutečně nezávislými orgány, a ne třeba nějakými známými či kamarády. Pak je výsledek šetření dopředu jasný. Oba strážníci v Uherském Hradišti jsou zpět a normálně pracují dál. Na můj dotaz, zda alespoň prošli komplexním psychologickým a psychiatrickým vyšetřením, místní radnice vůbec nereagovala. Také mne zajímalo, zda dodrželi při fyzickém zákroku, kdy se občana dotýkali, řádná epidemiologická opatření, zda měli kupříkladu správně nasazené roušky a jestli měli vůbec rukavice. Ani na toto nikdo neodpověděl. Mám jako novinář dlouhodobě pro policii pochopení, uveřejnil jsem řadu článků ve prospěch její těžké práce, ale jako i v jiných zaměstnáních nevykonává každý své poslání tak, jak by měl.

    Prvním krokem k nápravě nepřijatelného stavu je, že v policejních složkách budou pracovat pouze lidé odolní vůči stresu, neagresivní, psychicky vyrovnaní., kteří jsou schopni si poradit v zátěžových situacích. A pokud někdo selže, musí lidé, které jsme si zvolili do zastupitelských orgánů, odpovědně problém vyhodnotit a vyvodit z něho spravedlivé důsledky. „Zametání pod koberec“ nikdy nebylo a nikdy nebude správnou cestou.

KRISTIÁN CHALUPA