Chléb náš vezdejší

10.03.2021 14:45 

    V našem křesťansky formovaném světě věta „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ patří k nejznámějším slovním spojením se slovem chléb. A přitom nás většinou ani nenapadne, kolik významů je s touto větou spjato. Už samo slovo vezdejší má v sobě háček. Pokud se vůbec nad tímto přídavným jménem zamyslíme, nejspíš si ho spojíme se slovem zdejší a máme za to, že jde o chléb týkající se tohoto světa, tedy chléb pozemský. Což je ve výsledku dobře, protože ve spisovné češtině má slovo vezdejší dva významy: pozemský a hlavně pak každodenní. Jenže původní slovo vezdejší bylo ve 14. století odvozeno od slova veždy (každodenně, jsoucí stále). A to spojení se slovy zde, zdejší je dílem až pozdější lidové etymologie.

    Další zajímavost vyplývá z překladu, tedy z jakého jazyka je Otčenáš (či modlitba Páně, odkud věta pochází) přeložen. Pokud z řečtiny, pak je řeč o „chlebu vždy jsoucím“, tedy o chlebu nejen pro tento den, ale i pro zítřek či pro budoucnost. Pokud z latiny, pak jde o chléb „každodenní“. Toto pojetí se u nás ujalo díky německému překladu, který se na naše území dostal v první půli 9. století (ještě před příchodem Konstantina a Metoděje), když na Velké Moravě působily latinsko-bavorské misie.

    Jedním ze synonym pro chléb je boží dar (psáno také dohromady – stejně jako název modlitby Otčenáš). Známe je i z podoby mužského a ještě častěji ženského křestního jména. A vedle Božidara máme i z řeckého Theodóros (boží dar) odvozená jména T(h)eodor a Tadeáš nebo z hebrejského Mattijáh (dar boží) odvozená jména Matyáš, Matouš a Matěj.

    Že chléb byl považován za boží dar, to bylo jasné od samého počátku křesťanství, neboť za boží dar bylo považováno vše, co pocházelo od Boha a vyšlo z Božích úst, tedy i Slovo; chléb proto znamenal i duchovní potravu. A od počátku chléb nabyl i významu „obživa, živobytí“. To dokládají například v minulosti používané sloveso chlebiti (živit, vydržovat někoho, žít s někým ve společné domácnosti) či rčení „být bez chleba“ (bez výdělku), „být na cizím chlebě“ (vydělávat si u cizích lidí), „nemít chleba ani soli“ (být chudý) atp.

    Etymologie slova chléb je nejistá. A. Maillot v Biblickém slovníku (1987) o tom píše: „Výraz patrně pochází z kořene, který chce říci „sevřít, drtit“. Je příbuzný s řadou různých slov jako válka, boření (…), V každém případě byl chléb považován za něco trpícího (…); vznikal utrpením zrna (…).“ Podle našich etymologických slovníků jde o slovo všeslovanské (u nás doloženo ve 14. století), přičemž praslovanské slovo chlěbъ je vypůjčeno z germánského hlaiba, což souvisí s latinským glaeba nebo gléba (hrouda země; pole, role). Ve středověku se používaly i zdrobněliny chlebec a chlebík. Ve staročeštině ještě existovala slova chlebník (výrobce chleba) a chlebníce (místo, kam se chleba ukládal, nebo krám s chlebem).

    [V této souvislosti je zajímavý stav v angličtině: ze staroanglického hlāf (chléb) byly odvozeny výrazy hlāfweard, hlāford (hospodář, doslova strážce, dárce či pán chleba), z čehož vzniklo slovo lord, a hlaefdige (hospodyně, doslova žena hnětoucí chléb), z čehož vznikla lady.]

    Staročeština rozlišovala chléb domácí či pekařský, kvašený či nekvašený, bílý, režný, podbělný. Mistr Pavel Žídek ve spise Jiřího správcovna (1471), obsahujícím rady králi Jiřímu z Poděbrad, vyjmenovává různé druhy chleba: žemlový, tj. nejčistší, vlaskový, žitný, huseový, pecnový, nakyslý, mazancový v mnoha rozdielích, mezi kterými najlepší jest kořenný, dále ječný, preclíkový, prosný, z žaluduov, jáhlový, pohankový, z rejže, oplatkový, koláčový, perníkový… Bylo jich dost už tehdy ve středověku (i když některé z nich si dnes dovedeme těžko představit), takže dnešní široké spektrum druhů chleba není nic nového pod sluncem.

    Jak šel čas, bodrý český lid si repertoár názvů pro chléb značně rozšířil. Vojáci, případně vězni znají brzdu, komisárek či kedr, my v Brně zase bims (z německého Bims – pemza; zvláště v půvabném spojení lakované bims – chleba s máslem), popřípadě bimz či bimzál. Patrik Ouředník ve Šmírbuchu jazyka českého uvádí i další pojmy: pumprnikl (černý chléb z žitného šrotu – z německého Pumpernickel – perník, žitný chléb), broťák, dachl, kalafón, koks, máro (z romštiny), beton, zobec (v hantecu zobka nebo zobanec znamená jídlo), semenec či proutí.

    S chlebem jsou těsně spjaty i další pojmy: bochník (14. st.), staročesky i bochnec (z německého vochenz/e/ – bílý chléb), též zvaný kopyto, štrycla či štrycna. Obdobou byl bochánek (z latinského focātia od focus – pec, krb) a dále pecen (14. st.) – ze spojení pecen chléb, kde přídavné jméno původně bylo jmenným tvarem od pecný, tedy pečený v peci. Šlo  o tmavý chléb s nakyslou chutí a pekli ho tzv. pecnáři z hrubé mouky pro chudinu. Pecenec byl naopak chléb z bílé mouky. Slovo veka (z německého Weck – dlouhý chléb) pochází až z 19. století.

    Části bochníku jsou krajíc a skýva. Krajíc (14. st.), původně krajec, byl z kraje uříznutý kus chleba, podobně i skrojek (nářečně slípek) či patka. Dříve existovaly i názvy úkruch, kaval a topeničky (ze staročeského topenicě – chléb topený čili pražený, opalovaný). V nespisovné mluvě se krajíci říká lábl (z německého Laib – bochník), hnát, štráf či partéka (což byla i nadávka chudým studentům). Skýva (14. st.), staročesky i skýba (z německého scība), označovala prostřední část chleba. Vnitřek chleba je stříd(k)a, obalena je kůrkou.

    Naši předkové kdysi pekli obilné placky na rozžhavených kamenech nebo v popelu. Teprve od 11. století je známo pečení chleba s kvasem v peci. Pečené těsto z rozdrceného či rozemletého zrna, coby životodárný pokrm pro lidstvo, bylo bráno jako dar, který vznikl ze zrna za pomoci půdy, slunce a vody, tedy spojenými silami země a nebe. Bylo jasné, že člověk bez chleba nemůže žít, ale samozřejmě není živ jen samým chlebem (je doložen případ jednoho Japonce, který se živil výhradně chlebem – a zemřel v mladém věku na podvýživu).  

    Chléb tedy představuje základní látku, jejímž pojídáním je zachováván život. Odpradávna je chápán i jako lidské tělo, v němž kvásek coby duše způsobuje přeměnu. Smrt zrna vede ke vzkříšení v potravině. Chléb je tak zosobněním ducha, který umírá a opět vstává z mrtvých. V podobě hostie (18. st., z latinského hostia, původně oběť, obětní zvíře) – mešního čistého pšeničného chleba, který odpovídá tomu při Poslední večeři – se chléb podílí na slavení eucharistie (svátosti oltářní), a to společně s vínem, což v církvi dohromady symbolizuje tělo a krev Páně. Dnešní sekularizovaná (odnábožeňštěná) společnost už ale zapomíná na většinu „posvátného“, jež kdysi tvořilo neodmyslitelnou součást života, a tak i tento příznačný rys chleba byl vytěsněn do oblasti nevědomí.

    U slovanských a germánských národů je chléb společně se solí považován za dar přinášející štěstí, a proto je dáván příchozím hostům na uvítanou. Kdysi bylo pravidlem, že se chléb nemá krájet, nýbrž lámat; proto také byl bochník „požehnán“ hluboko zaříznutým křížem – a to nejen z náboženských, ale i praktických důvodů. A v mnoha kulturách platil zákon, že nelze ublížit někomu, s nímž člověk lámal chléb. Chléb tak sehrával a vskrytu stále sehrává velebnou roli symbolu míru a usmiřovatele protikladů.

MICHAL ŽÁK