Z naší činnosti v roce 2017

Předvánoční setkání

    Předvánoční setkání členů Syndikátu novinářů jižní Moravy se již stalo tradicí. Letos se uskutečnilo v pátek 15. prosince a potěšilo organizátory počtem účastníků. Mezi nimi jsme zvláště uvítali Martinu Pouchlou z Jihomoravského inovačního centra, která zastoupila mluvčí regionálních institucí.

    Předseda regionální rady SN JM Jaroslav Bobek stručně shrnul činnost za rok 1917, oficiálně oznámil udělení Ceny SN JM Ludmile Hlaváčkové za novinářskou a publicistickou činnost a pogratuloval k životnímu jubileu kolegyni Věře Rudolfové. Kytice nechyběla. Setkání potom ovládla příjemná předvánoční atmosféra se vzpomínkami a povídáním, umocněná hudební produkcí klavíristy Jana Ševčíka. O přípitek se tentokrát postaral kolega Jiří Povolný, zvolil kvalitní whisky a rozhodně se zavděčil. V závěru jsme souhlasili s návrhem, aby na akce, pořádané SN JM, byli zváni všichni členové. Seniorský klub se tak změnil na Klub novinářů SN JM. Předsedkyně Klubu novinářů Jana Čipáková pak popřála všem krásné vánoční svátky a úspěšný rok 2018. 

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10).

Beseda s Kateřinou Šedou

    Brněnská výtvarnice, spisovatelka a především, jak sama říká, sociální architektka, je výraznou osobností kulturního dění, jejíž projekty dávno přesáhly pomyslné hranice našeho regionu, ale i České republiky. Byla hostem Klubu novinářů SN JM ve středu 8. listopadu 2017. Kateřina Šedá vystudovala Střední průmyslovou školu v Hodoníně, brněnskou Střední školu uměleckých řemesel a AVU v Praze, řadu let se však zabývá aktivitami, které mají za cíl probrat komunitu ve vybrané obci ze zažitých stereotypů a setrvačnosti, dát mezilidským kontaktům nový náboj, který by přetrval i v budoucnu. A přiměje lidi, aby použili vlastních prostředků a možností, aby pozměnili své chování. S jejími akcemi se seznámili obyvatelé Líšně, kde žije. Malá obec Ponětovice zase zažila akci OSLAVU NORMÁLNOSTI, kdy v jednu sobotu ve stejnou dobu dělali všichni totéž - vstávali, šli nakupovat, obědvali, v hospodě se sešli u piva a ve stejnou dobu zhasli. Sami aktéři přiznali, že objevili zapomenutou sounáležitost a dokonce u nákupu potkali starou paní, která léta nevycházela z domu. V roce 2015 zase 80 obyvatel Bedřichovic u Brna představilo v Londýně místní náves a provádělo na ní obvyklé všední každodenní činnosti. BEDŘICHOVICE NAD TEMŽÍ se těšily značnému zájmu Londýňanů i tamních fotografů a malířů. Bedřichovickou náves zase zdobí typická londýnská červená telefonní budka. A občané každoročně pořídí společnou fotografii všech obyvatel obce. V Moravské galerii v Brně pak po dobu oprav toho skutečného našel dočasný domov bedřichovický kulturní dům. Některé z nás by možná zaujala soutěž v chytání lelků. A dalo by se pokračovat. K nejcennějším patří projekt v brněnské lokalitě, obývané především Romy, které se říká brněnský Bronx, kde se autorka snažila vymanit místní ze sociální izolace. Tady se spíše než s nepochopením samotných Romů potýkala s negativním postojem oficiálních institucí. Z akce vznikla pozoruhodná publikace BRNOX. V současnosti se Kateřina Šedá snaží oživit ukrajinské město Slavutyč, kam byli přesídleni obyvatelé Pripjati, zasažené radioaktivitou po havárii Černobylu. Nebyl to lehký úkol, protože Slavutyčtí podlehli pasivitě a je těžké je přimět ke společné a vůbec jakékoliv samostatné činnosti. Přesto se podařilo 1 350 obyvatel získat pro podání hromadné žádosti o vízum, což by byl předpoklad pro zápis Slavutyče do Guinnessovy knihy rekordů. Jedním ze střípků probuzené aktivity pak byla svatba dvou Moravanů, na kterou ze Slavutyče přijel do Brna autobus svatebčanů a ti připravili pro novomanžele koncem října v Jurkovičově vile svatbu podle ukrajinských zvyklostí. Vůbec poprvé vyjeli za hranice, podívali se i do Prahy; novomanželé zase navštíví Slavutyč a místo černobylské havárie.

    Kateřina Šedá má za sebou bohatou publikační činnost, řadu výtvarných výstav i filmy. Za svou tvorbu byla mnohokrát oceněna, například za Brnox v roce 2017 cenou Magnesia Litera, ve stejném roce cenou Architekt roku. Prostředky na realizaci svých projektů získává Kateřina Šedá z grantů i ze sponzorských darů. Drobná maminka dvou dětí se nebojí požádat o příspěvek i tam, kde by ji mohli vystavit nátlaku ve svůj prospěch. „Já se ale nedám ochočit“, říká osobitá umělkyně, která ochotně odpovídala na množství dotazů účastníků zajímavé listopadové besedy Klubu novinářů SN JM.  (čip)  

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10).

֎֎֎

Navštívili jsme čtyřlístek známých brněnských vil

    Klub novinářů-seniorů SN JM postupně navštívil čtyřlístek slavných brněnských vil: Tugendhatovu, Stiassnich, Löw-Beerovu a ve čtvrtek 14. září 2017 Jurkovičovu v Nečasově ulici v Žabovřeskách. Zastihli jsme „pohádkovou“ architekturu včas, obklopenou upravenou rozkvetlou zahradou. Se zasvěceným odborným výkladem jsme prošli všechny její přístupné prostory, od ústřední „schodišťové“ haly s ochozem, přes soukromé pokoje až po místnosti, kde je stálá expozice i komorní aktuální výstavy.

    Jurkovič vybudoval vilu v roce 1906 jako soukromé obytné sídlo, které ovšem dobře sloužilo i jeho úspěšným podnikatelským záměrům. Byla tehdy prvním stavebním objektem pod Císařským lesem (dnes Wilsonovým). Jurkovič v ní žil s manželkou Boženou rozenou Bartelmusovou a třemi dětmi. Vila je výrazem originálního architektonického názoru, v němž se spojuje secese s ohlasy lidového umění a anglických tradic soukromého bydlení. Byla vybavena na svou dobu nejmodernějším komfortem, odvážné bylo použití neobvyklého stavebního prvku-korku ve spojení se dřevem a kamenem. Měla horkovzdušné vytápění, sociální zařízení v každém patře a další moderní vymoženosti. Jurkovičovi žili ve vile do roku 1919, kdy se odstěhovali na Slovensko. Pochopitelně s sebou vzali veškerý mobiliář. Vila pak vystřídala několik majitelů, v roce 2006 byla prodána do rukou státu. Ten ji svěřil do péče Moravské galerie v Brně. S pomocí Norských fondů prošla památka náročnou rekonstrukcí a na jaře 2011 byla zpřístupněna veřejnosti.

    Dušan Samo Jurkovič je označován za hlavního představitele osobité secesní architektury, inspirované lidovým uměním. Narodil se jako páté ze šesti dětí v roce 1868 v rodině notáře a slovenského buditele Juraje Jurkoviče v Brezové pod Bradlem. Matka Emília se zabývala slovenským folklorem a sbírala jeho doklady. Rodina byla silně čechoslovakisticky zaměřená a v tomto duchu vychovávala i děti. Tvorbu Dušana Jurkoviče to nepochybně ovlivnilo. Na Moravě známe především jeho stavby na Radhošti a v Lázních Luhačovice, několika významnými realizacemi a spoluprací s Vesnou se zapsal i v Brně. Za svůj život zpracoval přes tři sta návrhů a projektů staveb a jejich interiérů od zámků, honosných vil, rodinných domků po pomníky a dělnické kolonie. Slováci si připomínají hlavně jeho pomník Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Byl také autorem řady odborných publikací, působil jako pedagog, získal mnoho významných našich i mezinárodních ocenění. Zemřel v Bratislavě v roce 1947. Charakterizuje jej citát: “Umění má být pro každou složku národa, inteligenta, rolníka i dělníka, ono má vytvořit rámec pro styl života, proto musí být i naše.“  (čip)

֎֎֎

Vila Löw-Beerů

    Vila Löw-Beerů v Drobného ulici 22 byla cílem setkání Klubu novinářů-seniorů SN JM ve středu 19. dubna 2017. Sídlo významné brněnské židovské podnikatelské rodiny má za sebou zajímavou i pohnutou historii a jako architektonická památka patří k nejvýznamnějším v našem městě. Původně patřila textilnímu průmyslníkovi Moritzi Fuhrmannovi, který odkoupil pozemky v blízkosti lužáneckého parku od města a stavbou pověřil v roce 1903 vídeňského architekta Alexandra von Neumanna. O deset let později koupil od Fuhrmannových dědiců secesní objekt i s rozsáhlými pozemky ve svahu nad parkem textilní magnát Alfred Löw-Beer a s manželkou Marianne a dětmi Maxem, Gretou a Hansem přesídlil ze Svitávky do Brna. Ve 30. letech nechal interiér vily částečně stavebně upravit a zmodernizovat. Dceři Grétě, provdané Tugendhatové, věnoval jako svatební dar horní část pozemků, na nichž vyrostla ikona funkcionalismu, dílo Ludwiga Miese van der Rohe. Gréta a Fritz Tugendhatovi se tam nastěhovali před Vánoci 1930. Oběma rodinám tak pro návštěvu stačilo přejít zahradu.

    Idyla však skončila s německou okupací. Kvůli židovskému původu musely rodiny před nacistickou perzekucí uprchnout ze země. Útěk se nezdařil Allfrédovi, který tragicky zahynul za neobjasněných okolností na cestě. Secesní vilu zabavili nacisté pro potřeby gestapa. Spolu s nimi zmizelo na jaře 1945 i vybavení domu, který navíc zasáhlo bombardování. Po válce přešla vila pod národní správu a v roce 1954 se stala majetkem československého státu. V letech 1962–2012 zde sídlil domov mládeže (naštěstí to byly dívky, jak podotkl jeden z kolegů), od roku 2001 je v majetku Jihomoravského kraje. V roce 1958 byla vila prohlášena nemovitou kulturní památkou. Zůstalo však jen u prohlášení bez potřebného financování. Až v letech 2013–2014 proběhla kompletní památková rekonstrukce, při které se našly některé zajímavé původní stavební prvky. V současnosti je vila nejmladší pobočkou Muzea Brněnska. Od roku 2016 je zpřístupněna veřejnosti a nabízí výstavu Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat.

    To vše a další zajímavosti nám pověděla zasvěcená a milá průvodkyně paní Kateřina. Po prohlídce vily jsme se těšili i na jarní pohodu v rekonstruované zahradě, ale psí počasí nás zahnalo do rovněž nově opravené kavárny Celnice, kde jsme při dobré kávě své zážitky probrali. A naše velké poděkování patří Karlu Vetchému, pracovníku Muzea Brněnska, který naši návštěvu perfektně připravil. Ze čtyř významných brněnských vil (Tugendhat, Stiassni, Löw-Beer, Jurkovič) nám zbývá navštívit ještě tu posledně jmenovanou. Tak třeba na podzim.  (čip)

֎֎֎