Rok 2019

 

Setkání s historií literatury

    Expozice Moravského zemského muzea Corpus litterarum – Stopy písemnictví nejen v moravských dějinách je dílem Oddělení dějin literatury a Centra kulturně-politických dějin 20. století. Najdeme ji v Domě Jiřího Gruši v Hudcově ulici 76 v Brně-Řečkovicích. Klub novinářů SN JM ji navštívil ve středu 13. listopadu. Do výškové budovy, kterou MZM zakoupilo a upravilo, se „literární oddělení“přestěhovalo z nevyhovujících prostor na Šilingrově náměstí. Nového prostředí využilo nejen k obvyklým archivním a badatelským účelům, ale zejména pro vytvoření odborně hodnotné a současně názorné a srozumitelné expozice. Panely s bohatou textovou i obrazovou dokumentací provázejí návštěvníka dějinami české a zejména moravské literatury v časové ose od příchodu Cyrila a Metoděje až po současnost. Nechybí oživující předměty z pozůstalosti spisovatelů. Samostatná část expozice je věnována (převážně moravským a brněnským) autorům i nakladatelům, kteří byli po roce 1968 režimem jen trpěni nebo přímo zakázáni. Zvláštní oddíl výstavy patří Pavlu Kohoutovi a zejména Jiřímu Grušovi, kteří brněnským literárním muzejníkům věnovali podstatnou část ze své umělecké pozůstalosti.

Expozicí nás provázeli s velkou ochotou a vstřícností vedoucí Oddělení dějin literatury PhDr. Eleonora Jeřábková a Centra kulturně-politických dějin 20. století Mgr. Deméter Malaťák. Doplnili nám prohlídku o nahlédnutí do depozitáře a odpověděli na naše četné dotazy. Nepřekvapuje, že o expozici mají zájem školy; díky ní dostává výuka literatury živý a zajímavý rozměr. A také potěší fakt, že badatelská činnost v literárním oddělení přivedla několik studentů k úspěšnému zakončení vysokoškolského studia. A protože se tu pořádají i besedy, přednášky a jiné akce, mnozí z nás se do Domu Jiřího Gruši budou vracet.  (čip)

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (8)

֎֎֎

Vzpomínkový akt k 101. výročí vzniku Československa

֎֎֎

Ve znamení folkloru

    Ve znamení folkloru se odehrálo říjnové setkání Klubu novinářů SNJM. Vedoucí Folklorního souboru Púčik PhDr. Vlastimil Fabišik nás ve středu 23. října vzal prostřednictvím videozáznamu na zájezd souboru do Číny.

    Púčik (česky Poupátko) vznikl v Brně v roce 1991. Začínal jako dětský soubor a za dobu svého trvání dosáhl ve zpracování lidového umění různých slovenských regionů vysoké úrovně. Vydobyl si výborné renomé na jevištích doma i v zahraničí a získal mnoho ocenění a uznání. Pravda, dnes už to nejsou děti, padesátku členů tvoří většinou studenti brněnských středních a vysokých škol, zejména Slováci, kteří v Brně studují. Vloni dostal pozvání skutečně prestižní – účinkovat na výstavě EXPO, zaměřené na volný čas a gastronomii, v čínském Hangzhou. Taková nabídka se neodmítá; bylo sice nutné překonat nástrahy složité byrokracie na obou stranách, sehnat finanční prostředky (skoro půl milionu korun), zredukovat počet účastníků na 23 a spokojit se s playbackem místo živé cimbálovky, ale po značném úsilí se dobrá věc podařila a zájezd se mohl uskutečnit.

    V říjnu 2018 vycestoval soubor do Číny. Nejprve 6 hodin letu do Dubaje, dalších sedm a půl do Šanghaje a navrch 250 km autobusem do „provinčního“ Hangzhou (má „jen“ 9 milionů obyvatel). Desetidenní pobyt začal důkladným prověřením migrační policií (dohled nešlo přehlédnout po celou dobu). Potom už ale organizace klapala i díky tlumočníkovi a organizátorům kulturního programu výstavy. S Púčikem tam vystupovalo několik souborů z různých částí světa, ale slovenský folklor měl velký úspěch, vyjel se svým programem i mimo město a odvezl si Cenu města Hangzhou. Vystoupení navštívila i tamní slovenská konzulka.

    Podařilo se vyšetřit i čas na poznání hostitelského města, jeho výstavby, tradičního tržiště i gastronomie, která už při takových příležitostech vychází vstříc i nečínským zvyklostem. Vrcholným zážitkem byla ovšem návštěva Šanghaje s omračující moderní architekturou, infrastrukturou, nepředstavitelným velkoměstským ruchem, kouzelnou krajinou. Samostatnou kapitolou byla obě letiště (Dubaj i Šanghaj).

    S tím vším nás v mimořádně zajímavé videoprezentaci i vlastním vyprávění seznámil dr. Fabišik. Plánuje už další cestu souboru, ještě dál, za velkou louži, na Folklorní festival v Mexiku v roce 2020. Upřímně to Púčiku přejeme.  (čip)

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10)

֎֎֎

Věra Rudolfová převzala Cenu E. E. Kische

    Naše kolegyně, spisovatelka a novinářka Věra Rudolfová převzala ve středu 25. září Cenu E. E. Kische za knihu Kraj návratů i loučení. Na sklonku loňského roku ji vydalo nakladatelství Tváře ve Žďáře nad Sázavou.

Bližší informace najdete ZDE.

֎֎֎

Klub novinářů SN JM po prázdninách opět v akci

    Galerie Celnice v areálu Vily Löw-Beer v Drobného ulici hostí výstavu k 95. výročí českého rozhlasu v Brně. Připravil ji s velkým osobním nasazením náš kolega Miloš Šenkýř, který nás v úterý 24. září výstavou provedl. Výborně zpracované texty na panelech, obrazová dokumentace, ukázky historické rozhlasové techniky a hlavně Milošův výklad nám nejen připomněly dějiny významného českého média, ale mnohým i oživily osobní vzpomínky na rozhlasovou práci a kolegy. Znásobily je autentické hlasové nahrávky ze „zvukové sprchy“. Při příjemném posezení v kavárně Celnice (přálo nám i počasí) jsme dojmy z výstavy probrali a upřímně kolegovi Šenkýřovi přáli, aby se mu splnil záměr vytvořit o historii brněnského rozhlasu stálou expozici.  (čip)

Více informací o výstavě najdete ZDE.

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (6)

֎֎֎

Socha ve veřejném prostoru

    je významným urbanistickým prvkem, dotváří (jak napsal Arne Novák) duši města a vtahuje jeho obyvatele i návštěvníky do živého kontaktu s podobou místa, kde žijí nebo jím procházejí. Brno je městem s bohatou tradicí sochařské výzdoby (parky, významné budovy a areály) a navazuje na ni podporou tohoto oboru umělecké tvorby i v současnosti. Brňané k ní ani zdaleka nejsou lhostejní, svědčí o tom živé diskuse o jednotlivých artefaktech v tisku i přímo na místě, kde se dílo nachází (občas nabývají i konfrontační podoby). Což je dobře, svědčí to o zájmu o sdílený prostor a jeho vzhled. Čím k němu přispěly sochařské artefakty za zhruba posledních 30 let a co nazýváme moderní tvorbou shrnuje publikace Sochařské Brno 1989–2019, zpracovaná autorským kolektivem odborníků Masarykovy univerzity v Brně pod vedením Radka Horáčka, který v úvodu klade provokativní otázku Čím se provinily sochy? Pečlivě zpracovaná, drobná, ale obsahem významná knížka se zabývá jak sochami vytvořenými přímo pro město Brno, tak těmi v prostorách Masarykovy univerzity, sochařskými sympozii i pravidelnými přehlídkami současné sochařské tvorby Sochy pro Brno – Open Art. Přináší i medailony jednotlivých autorů, je vybavena bohatou fotodokumentací a anglickou verzí. V čisté a vkusné grafické úpravě Evy Havelkové ji vydala Masarykova univerzita v Brně. Křest proběhl za značného zájmu studentů a účasti autorů i zainteresovaných osobností v pondělí 23. září v Univerzitním kině Scala.  (čip) 

Fotogalerie – autor fotografií: Jaroslav Bobek (10)

֎֎֎

Šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich

    Členové Regionální rady Syndikátu novinářů jižní Moravy upravili ve čtvrtek 19. září na Ústředním hřbitově v Brně čestný hrob novináře, redaktora a šéfredaktora meziválečných Lidových novin Arnošta Heinricha (1880–1933). V Brně je po něm pojmenována ulice (souběžná s Údolní). Studenti žurnalistiky soutěží každý rok o Cenu Arnošta Heinricha za tvůrčí bakalářskou práci. Uděluje ji Masarykova univerzita ve spolupráci se Syndikátem novinářů jižní Moravy.

    Kolegové Jana Čipáková, Jaroslav Bobek a Jan Trojan položili na upravený Heinrichův hrob kytici květů.

Bližší informace o novináři Arnoštu Heinrichovi najdete ZDE.

Foto: Jaroslav Bobek

֎֎֎

Předprázdninové setkání

    Předprázdninové setkání Klubu novinářů SN JM jsme ve středu 19. června věnovali návštěvě zajímavého pracoviště, centrálního technického dispečinku Brněnských komunikací a. s. (CTD). Tady se monitoruje a vyhodnocuje dopravní situace ve městě Brně. Před budovou Brněnských komunikací na Renneské třídě nás přivítala tisková mluvčí paní Vladimíra Navrátilová a předala nás do péče pana Jiřího Matouše, vedoucího střediska, kam CTD patří. Sešli jsme do suterénní místnosti, zcela obložené monitory, které 24 hodiny denně po sedm dní v týdnu zobrazují stav dopravy ve městě. Každý den jím projede 35 tisíc vozidel. Středisko je vybavené moderními technologiemi, ale i tak je práce 3 dispečerů velmi náročná na pozornost; zhruba po dvou hodinách se střídají a na čas se věnují třeba administrativě nebo jiné práci. A že je dopravní situace v Brně komplikovaná hlavně v období uzavírek při opravách komunikací i inženýrských sítí, víme všichni z vlastní zkušenosti. Na CTD jsme o tom měli komplexní přehled. Důležitá je zejména průchodnost čtyř brněnských dopravních tunelů: Husovického, Pisáreckého, mimoúrovňového křížení na Hlinkách a nejdelšího Královopolského (1 237 m), který je součástí velkého městského okruhu. Případný problém ohlásí dispečerům červená linka pod příslušným monitorem. Dispečink spolupracuje s hasiči, záchrannou službou, policií, MHD, Ředitelstvím silnic a dálnic, IDOS a dalšími nutnými složkami. Při řešení problému má vždycky přednost městská hromadná doprava. Svou roli při zajištění plynulosti dopravy mají i semafory. Je jich v Brně zhruba 150 a v současnosti procházejí rekonstrukcí, rozloženou do tří etap v letech 2015–2020.

    Na potíže není chudá ani tzv. statická doprava, tedy hlavně parkování. Jejich velkou část by měla odstranit plánovaná odstavná parkoviště s přímou návazností na městskou dopravu. Pomáhají i parkovací domy, pokud jsou ovšem funkční. Ty v režii Brněnských komunikací  (v Kopečné a Panenské ulici) svou roli plní.  

    Pan Matouš nám poskytl spoustu zajímavých informací, i ty odborné nám vysvětlil srozumitelně a odpověděl ochotně na množství našich dotazů. Bylo příjemné setkat se s člověkem, který rozumí své práci, očividně ho baví a zasvěceně o ní hovoří. Poděkovali jsme mu vřele a jako upomínku na naši návštěvu předal předseda Regionální rady SN JM Jaroslav Bobek knihu o královně Alžbětě v Brně.

    Z příjemně klimatizovaného CTD jsme vyšli na rozpálenou Renneskou a pospíchali se zchladit do Kometa Pubu v DRFG Aréně, kde jsme se rozloučili se sezonou a popřáli si krásné léto.

    Tak zase v září na shledanou.  (čip)

Kolega Pavel Hála napsal příspěvek do internetového magazínu ETM:
https://www.etm.cz/index.php/novinky/2219-odkud-se-idi-brnnska-doprava
 

Fotogalerie – autoři fotografií: Miluše Dvořáková (5) a Petr Michl (5)

֎֎֎

Pokřtili jsme Vencálkův Pozdní sběr

    V neděli 9. června jsme pokřtili knihu „Pozdní sběr“ brněnského novináře Ladislava Vencálka. Výběr z jeho dlouholeté publicistické i soukromé tvorby právě vychází v 2. doplněném vydání. Autor sesbíral starší texty, které se kdysi provozovaly na jevištích nebo byly otištěny v novinách. Zazněla hudba Jiřího Bulise v podání Dady Klementové (klavír) a Jana Daleckého (housle), zazpívali a vyprávěli Kateřina Reichová a Miloš Maršálek.

O křtu 1. vydání knížky napsal Josef Souchop v BrnoŽurnálu:
https://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/pozdni-sber-ladislava-vencalka/

Fotogalerie – autor fotografií: Jaroslav Bobek (12)

֎֎֎

Odborná exkurze SN JM

    Letošní odborná exkurze v úterý 21. května směřovala na Zlínsko, kde jsme měli naplánované čtyři zastávky. První z nich byla na Ploštině, dnes již neexistující pasekářské osadě nedaleko Valašských Klobouk. Ze Zlína dost úzkou cestou mezi lesy a do kopce jsme se díky řidičově obratnosti dostali bez úhony na místo, kde dnes stojí Národní kulturní památník odboje.

    Beskydy byly za okupace útočištěm mnoha partyzánských a odbojových skupin. Murzinovi partyzáni si jako základnu vybrali v roce 1944 právě Ploštinu a okolní samoty. Beskydští horalé, které živil les a skromné hospodářství, patřili k nejchudším v tomto koutě Moravy, a přesto se s partyzány ochotně dělili o jídlo a poskytovali jim v zimě i teplé přístřeší. Na Ploštině to bylo 10 chalup a s okolními samotami 50 obyvatel. Netušili, že jsou mezi nimi dva konfidenti gestapa, kteří na ně poštvou trestnou výpravu SS z Vizovic. Dorazila 19. dubna 1945. Partyzáni den předtím odešli a ploštinští se domnívali, že tím jsou chráněni. Z tragického omylu je vyvedla jednotka SS Josef, která vraždila, vypalovala a ničila stavení, rabovala a zatýkala. Zaživa upálila ve staveních 23 mužů a jednu ženu, další tři lidi popravila a jednoho umučili při výslechu. Zachránil se jediný, kterému se podařilo uprchnut do lesa. Partyzáni údajně masakr viděli, ale dodnes se neví, proč nezasáhli. Možná byla přesila příliš velká, možná měli příkaz nezasahovat, možná tam ve skutečnosti v tu dobu nebyli. Žádná z variant není potvrzená. Konfidenti Baťa (shoda jmen) a Machů byli dopadeni, Baťa odsouzen a oběšen, Machů zastřelen na útěku.

    Na původním místě se již osada nevybudovala. Nově byla postavena a vysvěcena kaple, kde jsou na pilířích desky se jmény umučených pasekářů. V roce 1975 byl na Ploštině vybudován Národní kulturní památník odboje, působivý objekt na vršku kopce s nádhernými kulisami Beskyd, kde se konají vzpomínkové slavnosti. V obnovené chalupě má od roku 1985 zlínské Muzeum jihovýchodní Moravy expozici, věnovanou odbojovému hnutí v okrese Zlín. U památníku jsme položili kytici a v muzeu si zajímavou expozici prohlédli. V provozu je jen od května do října, víc beskydské podmínky nedovolí. Ale průvodce muzea, pan Vlastimil Húšť, který ochotně po dohodě dorazí (na kole), těžce nese, že je o osud pasekářů z Ploštiny malý zájem. Je to jeho „srdeční“ záležitost, protože jeho dosud žijící matka byla svědkyní masakru. „Jsme moc daleko a vysoko“, vysvětluje si nezájem. O to srdečněji uvítal novináře z Brna. Rádi jsme se zapsali do Pamětní knihy.

    Další zastávkou byl proslulý Baťův mrakodrap ve Zlíně. V jeho nejvyšším patře je příjemná kavárna R21, kde jsme trochu odbourali otřesné zážitky z Ploštiny a hlavně se pokochali krásnou vyhlídkou z terasy, na kterou se vrhli fotografující kolegové. Jednomu se podařilo vyfotit také interiér proslulého “kancelářského“ výtahu J. A. Bati.

    V budově 14 Baťova institutu jsme si s výtečnou průvodkyní prohlédli expozici Princip Baťa – Dnes fantazie, zítra skutečnost, která jednak dokumentuje historii baťovské obuvnické produkce od začátku až po současnost, jednak zachycuje globální historii obouvání. Nechybí ani část věnovaná cestám Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda včetně repliky jejich slavné „tatrovky“. Byli bychom tam (zvláště ženská část exkurze) nad obuvnickými artefakty (což některé opravdu byly) setrvali i déle, ale prohlídka měla svůj vymezený čas.

    Poslední zastávka patřila provozu slavné likérky R. Jelínek ve Vizovicích. Ujala se nás manažerka návštěvnického centra likérky a Společnosti přátel slivovice. Dostalo se nám nejenom malé ochutnávky na uvítanou a na závěr, ale hlavně zasvěceného výkladu o historii podniku a jednotlivých fázích výroby v autentickém prostředí, naplněném vůní budoucích ovocných, bylinných a jiných destilátů. Naše ovoce už výrobě nestačí, musí se dovážet a například hrušky si likérka pěstuje ve vlastních sadech až v Chile. „Inhalujte, inhalujte“, vybízela nás průvodkyně, a tak jsme i činili. Bez nepříznivých následků, samozřejmě. Podnik usiluje nejen o efektivitu, ale i o zvýšení kultury požívání kvalitního alkoholu. Ovšem na členství ve Společnosti přátel slivovice je pořadník, za 4 tisíce ročně má každý člen přímo v likérce svůj box, kam si ukládá vzácné tekuté vzorky.

    Program jednodenní exkurze byl bohatý na poznání i zážitky. Ale blízko k neskutečnu mělo počasí, protože jsme měli jediný krásný den v celém deštivém týdnu. Snad to příště zase vyjde.  (čip)

Fotogalerie – autoři fotografií: Miroslav Bajbár (7) a Petr Podroužek (3)

֎֎֎

Zemřel Jiří Šesták

    Ve středu 8. května zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku nedožitých 76 let dlouholetý novinář Jiří Šesták, člen Syndikátu novinářů jižní Moravy. Pro občany městské části Brno-Vinohrady připravoval zajímavé umělecké, vzdělávací a společenské programy. Byl rovněž prvním redaktorem tamního měsíčníku Vinohradský Inform. Kolegové a přátelé se s ním rozloučili ve čtvrtek 16. května v obřadní síni Ústředního hřbitova v Brně. Čest jeho památce!

֎֎֎

Reduta

    Reduta je podle slovníku cizích slov “budova s tanečním sálem, určená pro plesy a zábavu“. Jak nás však upozornil náš průvodce po jednom z útvarů Národního divadla Brno pan Martin Foretník, jednalo se hlavně o zábavy maškarní. Sám se nám v maškarní škrabošce představil. Seznámil nás s bohatou a pestrou historií nejstaršího divadelního provozu v regionu a provedl nás zázemím divadla.

    Historie Reduty jako divadelní scény sahá až do roku 1600. Město Brno tehdy koupilo od knížete Lichtensteina budovu na Zelném trhu a zřídilo v ní tavernu, s hostinskými místnostmi pro VIP hosty, vinárnou a sálem pro divadelní přestavení. V roce 1693 ji zničil požár. Po 60 letech zde město postavilo městskou operu, kam pravidelně zajížděly italské a německé divadelní společnosti. V roce 1767 zde koncertoval jedenáctiletý Mozart (otec Leopold odvezl obě své děti do Brna, aby je ochránil před neštovicemi) a poprvé se hrálo divadelní představení v češtině (opera-pantomima Zamilovaný ponocný v provedení badenské divadelní společnosti Matthiase Menningera). V letech 1785 a 1786 řádil v Redutě opět požár. Do úvah o obnově divadla na tomto místě zasáhl sám císař Josef II. Vydal dekret, jímž stanovil jako stavitele a provozovatele město Brno. Nákladem 30 000 zlatých byla postavena nová budova s místy pro 1 200 diváků ve třech pořadích a 48 lóžích. Po dalším zničujícím požáru v roce 1870 však z budovy zůstalo prakticky jen obvodové zdivo. Naštěstí se zachovala krásná klasicistní fasáda palácového typu. Potom se zde byla tržnice, kde se pod provizorním zastřešením konaly taneční zábavy; za napoleonských válek se tu usídlil lazaret a vojenská ubytovna. V roce 1919 byl objekt zadaptován podle projektu K. Reinhardta na redutní sál s divadelním provozem, který ovšem neměl potřebné parametry. Zejména disproporci mezi jevištěm a hledištěm (kapacita 580 míst) nemohla odstranit ani památková rekonstrukce v letech 1955–1957. Svému poslání však budova sloužila s nucenou přestávkou za druhé světové války až téměř do konce 20. století. Využíval ji zejména soubor operety (později Hudebního divadla), jehož inscenace si získaly popularitu a oblibu i mimo Brno a republiku. Navštěvovali je hojně diváci z Rakouska. Od 50. let však budova nezadržitelně chátrala. Nejen neúnosné podmínky v zákulisí a šatnách, ale zejména narušená statika začaly ohrožovat bezpečnost herců, diváků a nakonec i kolemjdoucích. V červnu 1993 se v Redutě konalo poslední představení. Vyklizený objekt sloužil různým podřadným účelům, dokonce i jako sklad pro prodejce ze Zelného trhu. Zpracované studie na uchování památky jako priority v městské památkové rezervaci i změněná politická situace však postavily nutnost rekonstrukce Reduty do popředí zájmu města. Proběhla v letech 2002–2005. Vrátila nejstaršímu brněnskému divadlu jeho uměleckou i společenskou funkci, citlivě propojila moderní prvky s původní dochovanou architekturou. Divadelní provoz byl opět umístěn do východního křídla, Mozartův sál, kde jsme na představení byli zvyklí a snažili se rozluštit původní dispozici, dnes slouží koncertům a komorním aktivitám. Autorem jeho umělecké výzdoby je Petr Kvíčala, který výtvarně pojednal také teraco v přízemí i klenbu kavárny. Zahajovací představení, na kterém se podílely všechny soubory NDB, se uskutečnilo 1. října 2005. V roce 2008 byla před divadlo umístěna socha Wolfganga Amadea Mozarta, dílo sochaře Gebauera.

    S Martinem Foretníkem jsme prošli i zákulisí a poznali skutečně skromné zázemí herců. Prostory budovy neumožňují ani uskladnění kulis, které se na každé představení musí převážet. Místo je jen pro garderobu, rekvizity a jejich základní údržbu. Přesto Redutu využívají všechny soubory NDB i hostující inscenace. Vyzkoušeli jsme i pobyt na jevišti a kolegyně Bělíková nám názorně předvedla svou práci suflérky. V suterénu, ve vyklizeném sklepním prostoru, jsme se marně snažili najít místa, kde jsme u stolků ve vinárně popíjeli po představení a setkávali se s přáteli. Je nutné zde dosáhnout stabilního ovzduší, odstranit vlhkost apod.           

    Mimořádně zajímavá beseda Klubu novinářů SN JM  se uskutečnila ve čtvrtek 21. března s obvyklou kávovou tečkou na závěr.  (čip) 

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10)

֎֎֎

Pavel Foltán: KAREL MEZI NÁMI

    Koncem roku 2018 vydalo nakladatelství Beskydy knihu o Karlu Krylovi s názvem „Karel mezi námi“ od autora Pavla Foltána, člena Syndikátu novinářů jižní Moravy, dlouholetého brněnského písničkáře a přítele Karla Kryla.

    Kniha je dostupná na www.beskydyknihy.cz/novinky/karel-mezi-nami. Její křest se uskutečnil 17. prosince ve Slovenském domě v Praze, kde byl kmotrem nejčtenější slovenský spisovatel Josef Banáš. Hned poté, 18. prosince 2018, ji v Brně pokřtil místopředseda Syndikátu novinářů ČR Jaroslav Bobek.

    V pondělí 25. února se v sídle Syndikátu novinářů jižní Moravy uskutečnilo autorské čtení z této knihy a beseda s autorem. Pavel Foltán zahrál i některé známé protestsongy z repertoáru Karla Kryla. Pro čtenáře, kteří už knihu mají, proběhla po skončení besedy autogramiáda.

Foto: Jaroslav Bobek

֎֎֎

Nedávno tu byli

    Tak nazval svou (prozatím) poslední knížku náš kolega Jaroslav Štěpaník. Věnoval ji 32 brněnským osobnostem, z nichž mnohé jsme také znali a s některými se přátelili. První letošní setkání Klubu novinářů SN JM ve čtvrtek 24. ledna jsme věnovali právě této nové publikaci (více o ní Bohumil Hlaváček v BrnoŽurnálu 14. 11. 2018). V živé besedě jsme se autora ptali hlavně na vztah, jaký si se „zpovídaným“ člověkem vytvořil, jaký klíč si k jeho osobnosti našel. Velký ohlas mělo čtení z rozhovoru se spisovatelkou a rázovitou ženou Květou Legátovou (Želary), k níž nebylo snadné najít si cestu. A popřáli jsme kolegovi, aby mu vyšly i další autorské plány. V závěru besedy jsme si připomněli první výročí úmrtí kolegyně Ludmily Hlaváčkové (†26. 1. 2018), která řadu let úspěšně vedla Klub novinářů-seniorů SN JM.  (čip)

Článek kolegy Bohumila Hlaváčka najdete ZDE.

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10)