Praha je Praha…

24.05.2019 09:35

    Bylo časné, slunečné červencové ráno, když jsme spolu s Jiřinkou nastupovali na peronu nádraží našeho okresního města do vagonu. Stejně jsme, ani jeden, nemohli dospat. Už včera jsme si do batohu připravili jídlo, větší svačiny a pití s sebou a přibalili i nějaké to oblečení navíc. Těšili jsme se jako malí; vlastně jsme svým způsobem ještě malí byli, i když nám už bylo sedmnáct.

    Já a moje sestřenka. Před nějakým časem jsme si v neděli na dece u splavu za městem povídali o tom, co jsme viděli v kině, a přitom jsme přišli i na to, teda já, že jsme ještě nikdy v životě nebyli v Praze. Ani já učeň, ale ani Jiřinka na jedenáctiletce. To bychom radši ani neměli veřejně přiznávat. O Praze byl totiž někdy v květnu, jak to v kinech bývalo, krátký film. Vidět Hradčany a Václavák a vůbec celý ten mumraj velkého města, ten jsme u nás, v tom vzdáleném předměstí našeho maloměsta, ovšem nikde prostě poznávat nemohli. „Máme prázdniny, Kájo, tak se přece můžeme do Prahy vypravit i sami,“ řekla Jiřina. Ani já jsem nad takovou možností nezaváhal.

    Cesta ubíhala docela rychle, jednou jsme museli přestupovat. Obdivoval jsem tu velkou rychlíkovou lokomotivu s tendrem vrchovatě naloženým černým uhlím, odfukující bílá oblaka páry mezi mohutná ocelová kola, jež potom na hlavní trati jela ostošest. Vlak fičel nevýraznou popelavou krajinou Ostravska a za okny se ve velkém sypaly roje jisker.

    Jiřinka, hezká blonďatá dívka s jemně tvarovaným nosíkem a tmavě modrýma očima, vysoká stejně jako já, byla docela vkusně oblečená, protože maminka, moje teta Klára, byla na ni samozřejmě pyšná a moc o ni dbala.  Měla tmavší sukni a přes světlou halenku lehký svetřík, který si později, až se více oteplilo, musela ale sundat. Mohl jsem na ní oči nechat, a kdyby to nebyla moje příbuzná, nevím, nevím. Vlastně vím. Musel jsem se chovat a tvářit slušně. Pociťoval jsem k ní jistou laskavost, ohleduplnost, nejenom dnes, i když právě dnes tak brzy vstávala, a tak občas, jak byla nevyspalá, také zazívla.

    Za nějakou chvíli jsme projížděli nádražím Suchdol.  Vzpomněl jsem si, že tu před několika málo lety došlo k velkému rychlíkovému neštěstí s mnoha mrtvými, ranami pokrytými těly, které lidské hyeny neváhaly ještě okrádat. Uháněli jsme pořád dál a dál, Přerov, Olomouc, Pardubice, Kolín. Na nádražích, na nástupištích těch velkých měst se při zastávkách pohybovali muži s občerstvením a křikem lákali cestující: horké párky, studené pivo… A lidi se vykláněli z oken a nakupovali.

    Konečně Praha. Vpravo se při pohledu z okna objevilo velké pražské panoráma s Hradčanami v pozadí.  Vlak se posunoval krokem po starém ocelovém mostě nad křižovatkou na dolním konci Žižkova. Vjížděl do hlavního nádraží, nazývaného kdysi po americkém prezidentu Wilsonovi. Rozloučili jsme se v kupé s příjemnými spolucestujícími. Souprava zastavila ve velké prosklené a zakouřené hale a lidi se hrnuli z vagonů. Najednou se na nástupišti, za zvuku pochodu Kupředu levá, kupředu levá z místního rozhlasu, objevilo mnoho lidiček – dav, který opět vzápětí plochu nástupiště opouštěl, včetně nás.

    Vyšli jsme před nádraží, vzhůru do neznáma. Před námi upravený parčík, ale ještě jsme toho pořád moc neviděli, výhled byl utopený ve frontě velkých domů na protější straně. Kam teď, ptala se Jiřinka mě, a já s úsměvem opakoval otázku jí. A tak jsme nasedli na právě přijíždějící, cinkající Tramvaj číslo 1, jak hlásala postranní tabulka. Jeli jsme kamsi do centra, na Staroměstské náměstí. Průvodčí, co seděl u vstupu v ohrádce, nám každému prodal lístek za šedesátník. Takového průvodčího v tramvaji jsme od nás z dětství neznali, a teď, co tam jezdily jenom ty nové trolejbusy, už vůbec ne. Nakonec, bylo nám jedno, kam pojedeme, jenom abychom se někam od nádraží dostali do centra. Tramvaj se sunula kolem nádraží Praha střed. Ten nápis jsme si na budově přečetli a za chvilku průvodčí zahalekal: Prašná brána. Uviděli jsme mohutnou tmavou kamennou stavbu se špičatou věží. A tak jsme vystoupili a nasedli na další právě přijíždějící tramvaj. Jeli jsme dál a vůz zabočil doleva. Před námi se najednou otevřel rozlehlý volný prostor, po stranách vysoké domy.  Starší paní, sedící na dřevěné lavičce vedle mě, jsem se zeptal: To je Václavské náměstí? Paní si mě trochu nevěřícně změřila, pousmála se a přikývla. Rychle jsem na následující zastávce vzal Jiřinku za ruku, ze schůdků tramvaje jsme oba vyskočili a kousek se vrátili.

    Byli jsme na Václaváku.

    Té volné plochy s velkými domy! Tramvajky jezdily nahoře kolem Václava za stálého zvonění nahoru a zase dolů. Teď jsme tedy byli v centru dění, dále jsme se chtěli vydat už jenom pěšky. Prahu jsem trochu znal jedině z filmů a z pohlednic, anebo z velké obrazové knihy s fotografiemi pana Plicky, kterou měl taťka doma. Sám byl v Praze jenom jednou, před válkou, na několik dní na zotavenou po nějakém léčení, a tak nám tu knihu někdy ukazoval a listoval v ní. Držel jsem Jiřinku pevně za ruku, aby se mi v tom chumlu do sebe vrážejících lidí neztratila.

    Od zastávky jsme se vydali zpátky doprostřed náměstí. V jeho horní části jsme viděli takovou rozložitou budovu s nápisem Museum, se schodištěm u její paty. V davu jsme se k ní posouvali. Jiřinka byla tím množstvím lidí prostě znejistěna, já ale taky. Vystoupali jsme nahoru, na rampu, a byli jsme u Národního musea. Slunce pražilo, blížilo se poledne, bylo po jedenácté. Skoro mi začalo kručet v břiše a Jiřince v bříšku. Jiřininy oči klouzaly po celé ploše náměstí, odshora až dolů, od nás až na protější, dolní konec. Cinkaly tramvaje, jezdila auta, často spartaky, ale i starší vozy a motorky a občas i nějaká ta luxusní, černá diplomatická limuzína s označením CD vedle espézetky.  Nestačili jsme se divit nad těmi rozměrnými domy šedavých fasád s dlouhými balkony, nad spoustou výkladů s pěkným a pěkně vystaveným zbožím. Šaty, boty, knížky – Knigi, Kniezky, Books, Kniežky, Knihy. Po pravé straně od nás na rohu Dům potravin. Zrak nás obou se pomalu osměloval, uvolňoval se a začal vnímat další a další souvislosti. Už ani nevím kdo z nás, nejspíš Jiřinka jako první, se podíval přes kulatý koňský zadek se svatým Václavem rovnou směrem naproti nám. Nad střechami domů jsme najednou uviděli tu fantastickou zvláštnost, to rozměrné sousoší, které jsme ale spíš tušili. Od nás totiž byla k vidění pouze postava v čele zástupu – Josif Vissarionovič. Znal jsem ji jenom z rádia a z povídání rodičů - že prý „fronta na maso“, jak tomu lidi říkali! – a taky z týdeníku. Prostě, Stalinův pomník. Měli jsme, anebo jsme spíš jenom tušili, další cíl našeho putování po Praze.

    Nekrytá rampa, vystavená červencovému sluníčku, se tu teď topila v pěkné výhni, a jak už jsem napsal, začínali jsme mít oba už docela hlad. Ne že bychom toužili po koupeli, to ne, ale někde tu přece musí být také řeka s lepším ovzduším, než jaké bylo uvnitř toho kamenného města! Vltava, od ní jsou v Praze ty nejhezčí pohledy na tekoucí vodu, na Karlův most a hlavně na Hradčany nad Malou Stranou. A tak jsme se pomalu, nejistě loudali náměstím po chodníku směrem dolů. Kam zabočíme? Doprava, nebo doleva? Ale na pravém rohu jsme ještě zahlédli  Automat Koruna. I ten jsme znali z vyprávění, že se tam dá snadno dobře a levně najíst. Neváhali jsme a vešli do velké, nejrůznějším jídlem a dobrotami provoněné prostory, plné lidí skloněných nad talíři. A když jsme potom zase vyšli ven, zastavil jsem se u okýnka: „Jakou si dáš, Jiřinko?“ a Jiřinka: „Já?, čokoládovou.“ Poručil jsem dvakrát dvojitou.

    A potom jsme vyšli rovnou za nosem, tam to zdálky vypadalo jaksi honosněji – a z druhé strany jsme přece přijeli. Jsme tedy na Národní. V dálce se objevuje jakási nádherná stavba, vlastně divadlo, Národní! Jsme udiveni. Nikdy jsme nic tak velkolepého v životě neviděli, ještě k tomu se zelenými sochami, třemi koňmi nahoře na střeše po každé straně. A od Národního jsme po nábřeží Vltavy, po proudu, spěchali k dalšímu mostu, plnému oblouků a soch, kamennému, k tomu Karlovu. Oba nás, rodáky z malého města, vtáhla dávná minulost. Ten pocit se nedá jenom tak vypovědět. Najednou jsme byli o několik století nazpátek. Nebe teď ale rychle potemnělo a znenadání spustilo plácavé provazce deště. V poklusu jsme se běželi schovat do průchodu u Karlových lázní. Ale jak rychle přeháňka začala, tak rychle opět skončila. A tak jsme znova vyrazili. Jiřinka si prohrábla účes, aby jí její blonďaté zplihlé vlasy trochu proschly.

    Sotvaže jsme prošli pod obloukem Mostecké věže, z obou stran mostu nás ze svých kamenných podstavců provázely roztodivné hlavy a tvary soch a sousoší s mitrami, birety, knihami a dalšími odznaky jejich činností. My oba jsme ale udiveně zírali spíše na parník s výletníky, který s houkáním most po blyštivé hladině proti proudu právě podplouval. Vzpomněl jsem si na černobílou fotku v domácím albu z doby před válkou – s tatínkem, který se na mostě nechal vyfotografovat. A před námi na protější straně mostu teď dokonce dvě kamenné věže! Táhlo nás to po lesknoucí se mokré dlažbě pořád dál a dál. Za mostem nádherný velikánský kostel… Jako by se do blízkého náměstíčka řítila jeho obrovitá, nadýchnutá kupolovitá věž. A za ní stála ještě jedna, štíhlá. Jaké množství tvarů, jaká plnost nápadů! Oba jsme ale spíš tušili to hlavní, co nás teprve čeká, co nás už dopředu naplňovalo netušenou radostí. Trochu nás začínaly pobolívat nohy, i při lehkých polobotkách a střevíčkách jsme přece jenom nebyli na tak dlouhou chůzi zvyklí. Jiřinka se na chvíli zastavila, aby si promasírovala lýtka. Víc než ochotně jsem ji v tom pomáhal. 

    Jakmile jsme Nerudovkou doslova dofuněli až na kopec – Jiřinku jsem do kopce musel za ruku někdy až tahat –, mohli jsme vnímat tu nádheru různorodých fasád paláců, které byly docela jiné, než na jaké jsme byli zvyklí z domova. Ale jak bychom i mohli být? Paláce byly jaksi velkolepé a často i při té zchátralosti krásné. A těch zvláštností štítů a střech, oken a nahoře nakonec především toho chrámu z kamene, největšího, jaký jsme vůbec kdy viděli, katedrály! Musel jsem si říkat, že vlastně všechno je v tom městě neúměrně veliké.

    Po dešti se trochu ochladilo, naše pouť nebyla tak úmorná. Už teď jsem se mohl těšit na to, jak barvitě budu našim o tom všem doma vyprávět. Co se v těch prostorách mohlo a muselo udát, o tom jsem teď v rychlosti ani nemohl přemýšlet. Všelijaké děje, požáry, vojska, boje, stavění, hádky, okupace, disputace, sláva až císařská… Přivřel jsem oči a před námi naparáděná šlechta a vyslanci, ve svém středověkém hávu tu kráčel sám Karel a v nové době Masaryk a šklebil se i Kléma. Jako bych se nořil do dávné i nedávné minulosti, ten pocit se dá jenom stěží popsat. Jak rád jsem unikal do snění, jenom v něm nebyly žádné konflikty, pouze ta dívka mě teď přidržovala při zemi. To jsem se jí snažil barvitě vylíčit, i když nevím, nakolik to ona svým ženským citem vnímala.

    Vpravo nahoře na hřebeni střechy vlála prezidentská vlajka. Vešli jsme do chrámu a ovanul nás chlad. Oblékli jsme se, ona svetřík, já větrovku. Hora kamene na nás doslova dopadala z obou stran, i z klenby. A aby toho nebylo málo, na kůru vlevo začal někdo hrát na varhany. Nejprve jenom jemně preludoval, nástroj rozechvíval, později šlápnul do pedálů a zapojil i forte, až okenní vitráže poloprázdného chrámu drnčely.

    Za chvilku jsme se dostali i do královské hrobky. Přemyslové Otakarové, král Václav, císař Karel, Rudolf II. a královny a tajemné základy starých kostelů, které tu stávaly ještě před katedrálou – to, co minulo, jenom ruku natáhnout a moci se toho dotknout. Shora teď bylo až do podzemí slyšet několik silných mužských hlasů, ohlašujících mši zpěvem písně Bože chválíme Tebe. Pomalu jsme se vraceli do kostela, kde kněz v ornátu stříbrem vyšívaném začínal u oltáře sloužit Bohu. I my jsme se chtěli nenápadně zúčastnit. Usedli jsme do lavice. Gloria in excelsis Deo, zněla do prostoru latina. Bílý mramor s filigránsky tvarovaným kovaným zábradlím na hrobce tam ležícího krále a královny svítil do potemnělého chrámu a vpravo vzadu probleskovalo stříbro náhrobku svatého Jana Nepomuckého. Zvonky u oltáře klinkaly, bylo pozdvihování a proměňování, mea culpa a potom přijímání. Varhany končily melodií chorálu Svatý Václave, vévodo české země.

    Trochu odpočatí, vydali jsme se nakonec pomalu dál. Prošli jsme náměstíčko, končili na Pohořelci a v klášteře na Strahově. Co všechno tu bylo k vidění, pořád nové a nové dojmy. Kdo má tomu všemu rozumět? Těm stavbám, té výzdobě, těm malbám na fasádách. Co všechno se budu muset ještě učit, co všechno budu muset ještě poznávat, abych trochu pochopil svět kolem… Mám prostě v životě pořád co dělat, raduju se z toho.

    Posedávali jsme na trávníku a dívali se na tu unavenou zeleň stromů letního Petřína. Naštěstí jsme měli ve svých zásobách něco teď už zteplalé sodovky, takže jakž takž osvěženi jsme se vydali zpátky. Zase jsme prošli prvním i druhým nádvořím a po náspu přes Jelení příkop se dostali až – jakže se to tam jmenovalo? – jo, ke Lvímu dvoru a potom doprava k lehounce nadýchnutému letohrádku královny Anny, která, jak Jiřinka připomněla, ležela tam pod bílým mramorem v katedrále. Nádhera, prostě nádhera. Až coby starší jsem se dozvěděl, prý nejkrásnější renesanční stavba na sever od Alp. Bylo ale zavřeno, proč by také měli mít otevřeno v pondělí? A tak dál, přes silnici do sadů na Letné. Tam se přece, na Letenské pláni, konají ty velké vojenské přehlídky s řadami pochodujících vojáků, s obrněnými transportéry, děly, tanky a letadly a s význačnými soudruhy na tribuně.

    Tam se na okraji Letenské pláně nad Vltavou tyčilo i to velké sousoší, ta „fronta na maso“ v čele s Josifem Vissarionovičem Stalinem. No, bylo to takové nezvyklé sousoší: za tím, co stál v čele toho velkého kamenného bloku, další postavy různých pracujících; sousoší žulové, složené z tesaných kvádrů, které zbudovali teprve asi přede dvěma lety. Jak by se to vlastně dalo porovnat s tím, co jsme viděli na Karlově mostě? Co si o tom máme myslet? Bylo to obrovité a drtivé. Chvilku jsme bloumali kolem. Hlava v čele nám připomínala ty portréty nošené na transparentech v průvodech na 1. máje či 9. května. Víc než to sousoší nás ale zaujal výhled na Prahu, na to velké, teda Staroměstské náměstí pod námi, na vzdálenější Žižkov a Vinohrady, či jak se všechny ty čtvrti jmenují, a na Vltavu s několika mosty.

    Už jsme toho začínali mít pomalu dost. Těch dojmů od rána, co jsme odcestovali ze Slezska, bylo nezměrně. Toužili jsme po klidu, po lehké procházce, už jsme ani nechtěli nic moc nového poznávat, protože už jsme ani moc nevnímali. Spíš jsme si přáli při chůzi odpočívat, povídat si, bavit se. Ani jsme nevěděli, jaký vlastně bude další program, neplánovali jsme ho. Když už jsme tady, tak jsme chtěli v Praze pobýt ještě jeden den, abychom si toho města trochu užili. Ale sehnat nocleh, to by bývalo bylo nad naše síly. Hotel, v němž by musel každý mít svůj pokoj, bychom si asi museli objednat dopředu a taky bychom ho asi nezaplatili, a levnější ubytovnu jsme neznali.

    Unavený a trochu pomačkaný jsem sešel k Vltavě, zatímco Jiřinka tam shora dolů odcupitala krokem ještě skoro tanečním. Z protější strany silnice, od Vltavy, jsme se ještě jednou podívali nahoru, na to, co jsme před chvilkou viděli zblízka. Nechápali jsme. Děsivé? To je slabý výraz. Proč to tu vůbec stavěli?

    Domů jsme sice ještě jet nechtěli, ale chtěli jsme být aspoň přes nádraží jaksi propojeni s naším vzdáleným domovem. V restauraci U Staronové synagogy jsme si dali levnou večeři a pořádně ji zapili čerstvou chladivou limonádou. Najedeni a utrmáceni jsme se od právnické fakulty vydali na další cestu k hlavnímu nádraží tramvají. Všechno ostatní důležité, i to velké náměstí před námi, si necháváme na zítřek.

    Naše těla a zvlášť naše nohy už jsme oba necítili, když jsme tam okolo sedmé dorazili. Maličko jsme se na toaletách opláchli a já i Jiřinka si studenou vodou i svoje uondané svaly osvěžili a natřeli alpou, kterou nám teta přibalila. Ona má s delšími pochody zkušenost, zná to. Hned nám bylo líp. Sedli jsme si na jedinou uvolněnou dřevěnou lavičku – většinou byly obsazené – a dívali se na lidi, co chodili kolem. Povídali jsme si, co všechno jsme dnes viděli. Brebentili jsme, zvlášť hovornější Jiřinka. Těch dojmů, až jsme si nedočkavostí skákali do řeči. Oba jsme vlastně byli rádi, že už nám ta dnešní pražská anabáze skončila. Jiřinka se uvelebila těsně vedle mě, svého rytíře, jako by hledala moji ochranu, a lehce opřela svou plavou hlavu o moje rameno. Po nějaké hodince si mohla i zdřímnout. Já si to ale nechával až za delší chvíli, až zase ona bude moct být krátce vzhůru a dívat se kolem. Občas tu sice po dlouhé chodbě, kolem laviček s lidmi, pomalu sem i tam prošel na pořádek dozírající esenbák v modré uniformě a brigadýrce, na nohách černé vyleštěné holinky, ale přece. Teď a pořád, vlastně po celou tu teplou letní noc, tu procházel. A tak jsme mohli celkem v poklidu proklimbat čas, odpočívat, pospávat, snít a v duši se těšit na ráno, na další zážitky.

    Bylo před šestou, na nádraží už běžel čilý ruch, z amplionu hlásili příjezdy a odjezdy vlaků. Déle se spát nedalo. Oba jsme si protírali oči a mžourali na lidi. A zase toaleta a opláchnutí. To nám udělalo dobře. Vydali jsme se do nádražní restaurace a dali si snídani. A teď doleva, opět jsme se prošli po Václaváku a dole jsme se doptali, jak na Staroměstské náměstí. Na to náměstí, které jsme včera už museli vynechat. Minuli jsme budovu Tylova divadla a Železnou jsme se tam konečně dostali. A zase jsme byli v samém srdci českého dění, toho, co jsem znal z vyprávění Zikmunda Wintra, které jsem měl doma v knihovně. Jak se mistr zdejší, pražské university Kampanus díval z ochozu věže protějšího kostela Panny Marie před Týnem na to smutné divadlo, na popraviště s mnoha odsouzenými českými pány, rytíři, měšťany a učenci. Mrazilo mě, když jsem si ty věci přímo tu na místě připomínal. Přivřel jsem oči a v duchu jsem jasně uviděl to černým suknem potažené dřevěné lešení a na něm kata Mydláře v kápi s mečem… Začalo to Šlikem a s odstupem času postupně padající hlavy a z těl stříkající krev. A křičící i tichnoucí davy a vojsko kolem, po celé narvané ploše náměstí. A do toho odbíjející orloj. Chtěl jsem to říct Jiřince, ale nebyl jsem toho schopen, v hrdle mě cosi škrtilo. Raději jsem jí naznačil, že budeme muset jít.

    Už ze včerejška jsme věděli, že půjdeme i na Vyšehrad a taky jsme zhruba věděli, kterým směrem. Vrátili jsme se zpátky na Václavák a zajímali se o to, jak a čím se tam dostat. V tramvaji, do níž jsme nastoupili, nám to průvodčí vysvětlil. A tak jsme se vezli proti proudu řeky a vystoupili až na Výtoni.

    Vyšehrad. Konečně jsme byli i zde. Ta rozlehlá plocha parku s velkými sochami nám nic moc neříkala. Tolik slávy bájného Vyšehradu, ale moc to na ni neupomínalo, možná tak ještě stará rotunda sv. Martina, kterou jsme minuli. A kdeže to měl skákat Horymír na svém Šemíkovi do Vltavy? O kus dál jsme vyhlédli z opevnění a uviděli pod námi ten proud řeky. Sáhli jsme na kliku kostela, dveře byly zamčené. Hned vedle byl ale vyšehradský hřbitov. Bylo opět jasné dopoledne s oblohou bez mráčku. Vzal jsem Jiřinku za ruku a oba jsme pravou nohou vstoupili na posvátnou půdu toho malého hřbitova. Nikde nikdo, jenom štěbetající ptáčkové na stromech a vzdálený sojčin pokřik. Překvapil mě ten nehledaný poklid, jen zezdola sem doléhal tlumený, promíchaný hlomoz velkoměsta.  Mezi hroby mě zase vedla spíš sestřenka, ta měla ty mrtvé nastudované mnohem líp než já. Všechna ta jména na pomnících, Božena Němcová, Bedřich Smetana a Karel Hynek Mácha (Máj jsem si na učňáku u pana Janakakise koupil v kůži vázaný), Palacký, Zeyer, Karel Čapek, Svatopluk Čech (jeho Výlety pana Broučka mám přece doma), Hynais, co namaloval oponu v Národním, Myslbek s koněm na Václaváku a jeho socha Hudba, kterou jsem měl v albu na známce, houslista Josef Slavík, Jan Neruda (no přece: Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku) a další a další. Co pomníček, to dějiny, naše české dějiny, o které jsem se trochu zajímal.

    Hezkou chvilku jsme opakovaně bloumali okolo hrobů a pomníčků se známými jmény a Jiřinka mi občas povídala, co kdo z pochovaných vlastně znamenal. Tam a zase zpátky, nevěřícně jsme na ta jména zírali, zase nás to oba vzalo. Ale tak jako včera, za chvíli spustil krátký, jemný déštík. Na chvilku jsme usedli v chladivém stínu přilehlého klenutého ochozu a odpočívali. Ještě jsme měli v plánu Památník na Žižkově, na něj jsme se domlouvali už předešlého večera na nádražní lavičce. Ostatně, viděli jsme ho včera z rampy před Hradem na kopci, s obrovitým Žižkou na koni, i od Stalina na protější straně. A tak jsme se postupně zvedali, a jak jsme přišli, tak jsme z Vyšehradu i vyšli a scházeli k tramvaji na Výtoni. Přitom nás vítala přes celou oblohu nad Hradčanami rozprostřená nádherná červeno-oranžovožlutá-zelená, modrá a až fialová duha.

    Zase jsme se vrátili na Václavák, abychom něco snědli, „náš“ automat k tomu byl po cestě na Žižkov tím místem nejvhodnějším. Ostatně bez jídla bych nemohl Jiřinku, ale ani sebe trápit. A tak jsme se dosyta najedli i napili, peněz jsme měli ještě díky našim docela dost. Bylo poledne, znovu jsme nastoupili na tramvaj číslo 9, jedoucí na Žižkov. Na zastávce U památníku jsme vystoupili. V poledním žáru jsme pomalu šlapali okolo budovy vojenského muzea a parkem vzhůru. Za chvíli se před námi objevil bronzový kůň s podpínkami a zblízka i podrážky jezdeckých bot na nohách jezdce Žižky. Pěkně upoceni jsme na vrcholu kopce vešli do ztichlé, masivní kamenné budovy. Kapesníkem jsme si oba stírali pot z čela a po zádech nám tekly čůrky. Po odložení zavazadel nás rovnou nasměrovali po schodech nahoru – ostatně všude tu byly šipky určující směr. V předsálí se objevilo víc tiše se pohybujících lidí, obecenstvo houstlo. V potemnělé místnosti, do níž se přicházelo po několika schodech dolů, do šera, jsme se v dusné atmosféře zapojili do davu několika desítek osob, jak jsem odhadoval, nejspíš z autobusu plného členů JZD. Postupně jsme se dostávali kupředu. Lidi spíš šouravým krokem, s pietou, procházeli okolo proskleného katafalku, na nějž ale hned na první pohled pro to množství nebylo vidět. V naprosto důstojném tichu, přestože tu bylo tolik lidí, šli návštěvníci pomalu a jakoby se strachem okolo. Ostatně v rozích stála i do slavnostních uniforem oděná, jak nám potom někdo řekl, vnitřní stráž, s modrými čepicemi na hlavách.

    Klement Gottwald. Protože tu v tom skle musel, nasvícený, spočívat už několik let, nevypadal moc přirozeně, jeho tvář měla jaksi voskovou barevnost. Nevídané, uvidět tu několik let ležící mrtvolu, na první pohled neporušenou. Jeho obličej vlastně vypadal tak, jak jsem ho znal, zvlášť ze známek. Jiřinku jsem někde mezi lidmi ztratil, takže nebylo možné se s ní dorozumívat ani pohledem a aspoň očima ji v tom tichu sdělovat svoje dojmy. To byl teda zážitek, to vám řeknu! Pomalu jsem spolu s davem prošel okolo rakve a druhou stranou, plný nezvyklých pocitů, vycházel z toho lidského chumlu ven. Počkal jsem na Jiřinku, ale dlouho jsme si nebyli schopni nic říct. Co vlastně taky. Takovou situaci jsme ve svých mladých životech jistě ještě nezažili.

    Z polostínu jsme vyšli do popoledního žáru a pomalu kráčeli z kopce dolů. Do prčic,všech zážitků jsme už měli až nad hlavu, teď se moct jenom taky někde napít. Dva dny v tom vedru v Praze, to nám teď oběma vrchovatě stačilo, byli jsme opravdu dost utahaní. Viděli jsme to nejdůležitější, už jenom na nádraží a nejbližším rychlíkem zpátky domů. Abychom se doma pořádně umyli a prospali se. A až zítra budeme rodičům o všem vyprávět.

    Příště, až se zase naskytne už nějaká lepší příležitost, se sem určitě vrátíme a prohlídneme si další a další místa.  To už si ale všechno mnohem líp připravíme. Přesto, nedá se to říct jinak – je v tom obsaženo všechno –, než že Praha je Praha…

FRANTIŠEK VÍCHA