Věžní hodiny odbíjely

07.02.2019 16:45

    Věžní hodiny odbíjely na nedaleké radnici jednu. Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna. Po ulici občas kolem projela Jawa pětistovka se sajdkou, se třemi uniformovanými příslušníky Veřejné bezpečnosti. Taková to byla zvláštní atmosféra, byl-li někdo citlivější, skoro se mu z toho zvedal žaludek. Právě jsem na poslední chvíli spěchal do nedaleké školní budovy splnit svoji občanskou povinnost. Fasáda domu s československým a rudým praporem se srpem a kladivem byla už z dálky viditelná. Byla sobota, byla zima, sychravý lednový čas, začátek nového roku, a já jako občan Československé socialistické republiky šel volit ve volbách do Federálního shromáždění. Člověk by si nepomyslel, jaká nepříjemnost ho v těchto letech může ještě postihnout. A taky že jo. To si prostě musíte nechat vyprávět.

x  x  x  x  x  x

    Vešel jsem do celkem prázdné, státním znakem, státní vlajkou a portrétem muže v generálském vyzdobené a docela teploučké místnosti střední školy. Pod generálem seděl za stolem s papíry soudruh, volební úředník, a opodál v tichu klímala také jedna starší soudružka, při zdi tu stála plenta a uprostřed místnosti urna. V místnosti byl naprostý klid, nejspíš celý okrsek dávno, už v pátek, odvolil. Místnost byla krátce před rozpečetěním urny a spočítáním hlasů tak, aby volební účast byla, jako v celém státě, těch obvyklých 99,9 procent hlasujících voličů. Do rukou komisaře jsem podal svůj občanský průkaz v tvrdých červených deskách a po zapsání si vyzvedl volební lístky. Nato jsem – tehdy poněkud nepatřičně – zaváhal, ale přece jenom zašel za plentu a mezi ostatními jmény volených a tedy i vyvolených, členů Komunistické strany Československa anebo Národní fronty, škrtnul jednoho tam uvedeného poslance, mně neznámého místního soudruha plukovníka. Nejspíš zbytečné gesto, ale přesto. Nejistě jsem vyšel zpoza plenty a lístek vhodil do podélné díry ve víku urny. Ulevilo se mi. Při odchodu jsem málem zasalutoval prezidentovi generálovi, až se mi zazdálo, že se na mne ušklíbl. Komisaře jsem pozdravil a ten mi kývl na pozdrav a na mne se, spíše trochu ironicky, pousmál. Zásadně tehdy nebývalo zvykem, aby někdo z voličů chodil za plentu, voliči to pociťovali spíše jako jakousi hanbu, tak jim to ostatně bylo vštěpováno. Co nám soudruzi navrhli, s tím musíme samozřejmě souhlasit. Splnil jsem svoji bezesmyslnou, nakyslou občanskou povinnost: konečně jsem odvolil. Venku jsem od samé radosti pozdravil a chytil okolo pasu netrpělivě na chodníku podupávající Barbaru v červené zimní bundě, a oběma rukama potom uchopil její hlavu a dlouze jsem ji na teplé rty políbil. Pak se jí ladně uklonil a pozdravil: Dzień dobry! Trochu jsem se uvolnil. Byli jsme domluveni, že se tam sejdeme. Oba jsme se s úlevou hlasitě rozesmáli a tanečním krokem vykročili k nejbližší vinárně, abychom při znojemském Sauvignonu či Pinot noir oslavili vítězství Národní fronty a socialismu, který jsem svým hlasem nutně musel i sám podpořit. I to sluníčko na chvíli mezi mraky vykouklo.

    Byl jsem tehdy na léčení v jednom známém lázeňském městě v západních Čechách. Kousek západně od hranic tu za zoraným a uhrabaným polem s ostnatými stěnami fungovala nepříliš přátelská Spolková republika Německo a Severoatlantická aliance. Při dobrém dietním obědě před nás předstoupila paní primářka léčebného domu, dáma středního věku, a sdělila nám, že zítra, tedy v pátek – dnes byl přece čtvrtek – půjdeme společně, tak říkajíc ruku v ruce, volit. Snad abychom zbytečně nebloudili – byli tam převážně starší pacienti – a nejspíš také proto, aby samotný léčebný dům mohl svoji občanskou povinnost plně politicky využít. A aby si tu povinnou volbu mohla i paní primářka, která za pacienty momentálně jaksi ideově zodpovídala, sama vychutnat. Další dvě ženy a jeden postarší muž u našeho stolu se při horké polévce sice trochu podivili takové povinnosti, ale budiž! Uvedené hromadné „společenské“ akce mi byly opravdu proti mysli, řekněme spíše: byly mi protivné. Ale abych, když už musím vůbec jít volit – tehdy to byla opravdu volební povinnost – směl ve své dospělosti pěkně za ručičku a ve dvojstupu kráčet k volební místnosti a bez užití plenty, po řadě a bez rozmyslu házet lístky do přistavené urny? To tedy ne. A tak jsem si skoro v mžiku umínil, že s celou grupou pacientů prostě nepůjdu. A že nebude nic ztraceno, když se k volbám dostavím sám a až v sobotu, ve druhý volební den. Všichni přítomní nejspíš ale nechtěli zklamat starostlivost paní primářky. A tak se na druhý den po obědě sešli před lázeňským domem, aby společně vyšli, Kupředu levá, kupředu levá, ovšem beze mne.

    Takovou svévolnou změnu v lázeňském režimu jsem si ale neměl dovolit. Po páteční večeři jsem si ve společné pánské koupelně, abych se prohřál, napustil plnou vanu příjemně teplé vody. Sotva ale byla  tato nepovinná procedura někde v půli, za zamčenými dveřmi se ozval poněkud komisní ženský hlas s dotazem: Koupe se tam někdo, a když, tak je to pan Novotný? Ohlásil jsem svoje jméno a na její otázku přitakal. Starší hlas se představil jako paní uklízečka a sdělil mi: Musíte ihned sejít o patro níže k telefonu, volá paní primářka, chce se vás zeptat, proč jste vlastně nebyl volit. Znovu jsem zdůraznil, že se ve vaně koupu nahatý a že tedy k telefonu jít nemůžu, že paní uklízečce nechci ukazovat svoje ohanbí či holý zadek, mohlo by nejspíš jít o exhibicionismus, a volit že půjdu až v sobotu, to jest zítra do dvou. Žena za dveřmi mi až trochu výhružně, stroze sdělila, že: to bude vaše opravdu poslední možnost. A moje sdělení šla povědět i paní primářce do telefonu.

    Příští pondělí jsem, trochu s obavami, čekal, jakáže nepříjemnost z toho ještě vzejde. I paní primářka, se mezi námi pacienty opět při obědě mihla, ale jako by mě neviděla, jako by mě, neukázněného kverulanta, neznala, nevěděla, o koho jde, a svoje obavy se mnou včera večer přes telefon jako by vůbec neřešila. Léčebný dům i paní primářka byly zachráněny a také já jsem byl na svém pražském pracovišti zachráněn a nebyl, nedej bože, označen za protisocialistický živel. Za osobu, která nespolupracuje s naším socialistickým zřízením a neváží si možnosti svobodné volby! I když, kdo ví. Možná bych se po další léta v kotelně alespoň pořádně naučil topit.

    Tedy, chvála bohu.

FRANTIŠEK VÍCHA