Herečka

Mladistvou tvář té ženy jsem znal už po několik let. Její fotografii měl na kolejích ve skřínce. I když tehdy ještě nebyla známa širšímu okruhu filmových a zejména divadelních diváků mimo Prahu. Při jedné Jirkově návštěvě na kolejích se ten podíval do otevřených dveří mé skříňky a zeptal se: To je tvoje? Byla tam totiž nalepena fotka oné blonďaté ženy. Tedy otázka, zda je to moje děvče, byla namístě. Kolik tehdy ta žena mohla mít? Možná něco málo přes třicet. Obdivoval jsem její výkony na prknech Národního, zvláště v shakespearovských hrách, samozřejmě pod vedením opět skvělého režiséra. To ale naše Strana v budoucnu neuvážila. Ona, tedy ta naše málo kulturní Strana či přímo jednotliví vlivní soudruzi, takové věci prostě vůbec nezvažovali, myslím hereččino nadání, citlivost k vůči dramaticky, trefně provedeným rolím, a vypracovanosti charakterů postav. Protože v pozdější době, díky svým politickým škraloupům po roce 68, mohla ta žena po další léta vystupovat už jenom jaksi v ústraní, v pražském Divadle hudby. Tam, ale i v Brně a později jsem slyšel její čtené pásmo. Teď jsem dlouze hledal podstatné slovo pro charakter jejího projevu. Bylo jím slovo „něžnost“. Něžnost -- a přirozená krása jejích tmavomodrých očí v blonďaté hlavě, i výrazy její tváře tomu napovídaly. Vidět ji potom zblízka, takovou obyčejnou, právě žvýkající holku v texaskách a v bundě, to teda byla věc přímo neskutečná.

Vešel jsem do halové místnosti jídelny plné vůní či spíše obyčejných pachů z jídel, u stolků si dávali oběd četní strávníci. Přinesl jsem si na tácu vybranou dávku a pomalu se do ní pouštěl. A tu jsem ji uviděl. Nenápadně se při jídle rozhlížela po hostech, nejspíš hledala nějaké známé z oboru a v příští chvíli utkvěl její pohled také na mně. Dlouze se na mě zadívala. Byl jsem z její přítomnosti překvapený, ba zaskočený, jak se říká z míry vyvedený. Jako mnozí jiní mám i já takovou schopnost, že se vyznám v některých lidech, a to počínaje jejich sympatiemi či antipatiemi, a na první pohled se umím podívat i hlouběji do jejich duší. Jak už jsem říkal, sledoval jsem její osobu zejména na fotkách už od studentských let. To je, jako když nečekaně uvidíš někoho, koho jsi znal jenom z filmu a on se ti najednou zjeví jako prostý, živý monument.

Tu je takový podobný případ: Jednou, mnohem dříve, jsem zahlédl na ulici ve svátečním -- byla neděle -- jistého brněnského herce, kterého jsem znal jenom na plátně z filmu podle knihy Temno od Jiráska, kde hrál Koniáše, tu záměrně odpornou postavu, která tam z kazatelny chrastila řetězem na hříšníky, co se nechtěli podvolit opětovnému pokatoličtění a zuřivě na ně přivolával zkázu pekelnou. Až si lidi potom jeho nadřízeným stěžovali!

Chvilku jsem zaváhal, paní ještě neměla snězeno a ani já ne a tak jsem ji jenom lehce kývnul na pozdrav. Rozmýšlel jsem, zda ji jít pozdravit, když už se ta situace tak vyvinula. Musel jsem riskovat, trochu jsem si oběd zabezpečil a šel ji krátce pozdravit. Třeba mě potom přijme i s mým zbylým obědem bez polévky na stojáka. Pozdravil jsem dobrý den a popřál jí dobrou chuť. Spustil jsem krátkou řeč o tom, že jsem moc rád, že ji můžu pozdravit, že ji znám z divadelních rolí, z účinkování v Národním. A že ji nechci rušit u oběda. Řekla, že to vůbec nevadí, že je vždycky ráda, když ji lidi poznávají z divadla a vůbec, když ji poznávají i v civilu i když je to třeba jenom taková rychlovka při obědě. Pousmála se a ze mě tréma rázem spadla. Viděla, že ještě nemám snězeno, a tak mě vyzvala, abych si svůj oběd k jejímu stolku přinesl. Já jsem se jí představil, řekl, co dělám a také že jsem občasným návštěvníkem Národního. Trochu jsme popovídali na jednoduchá témata, co tak v té situaci vůbec bylo možné. Herečka mi nato slíbila, že mi nechá na vrátnici vzadu, ve služební části divadla, na moje jméno volňáska. Pozítří tam totiž večer sama hraje. Že se potom ona třeba trochu zeptá i na můj názor. Byl jsem fascinován, dlouho jsem se nemohl hnout z místa, přestože jsme se už před několika minutami na chodníku rozloučili. Zvony kostelů nad Prahou právě odbíjely dvanáctou.

Dva dny byly jako dní čtrnáct. Čekal jsem naproti u Slávie, abych nebyl zbytečně okukován a vyhlížel, až její lehce našlapující postava vyjde zpoza divadla. Trvalo to pochopitelně delší dobu, než se odlíčila a opláchla. Moje netrpělivost byla ale konečně korunována. Už z dálky jsem uviděl její různobarevnou čepičku a lehkou bundu, byla v kalhotách. Markétka. Takové jednoduché pražské oblečení mladé ženy. Uviděla mě, a tak jsem ji mohl vyjít v ústrety i podat jí na uvítanou malou rudou růžičku a ještě jednou se představit: Tomáš. Pozdravil jsem ji více než přátelsky. Podala mi ruku a já se přitom tetelil jakýmsi vnitřním blahem. Sestoupili jsme do uličky dolů, kde nebyl takový provoz a mohli jsme si volněji, bez dohledu kolemjdoucích, povídat. Její postava, její nenucený úsměv i její ženské švitoření brzy způsobily, že jsem se pomalu uvolňoval. Zeptala se, zda jsem byl na vyprodaném představení a co na ně říkám. Řekl jsem, že se pořád nemůžu vzpamatovat, jakoby nade mnou stále ještě bloudil po hradbách duch otráveného otce. Markétka s úsměvem opáčila, že herec se nemůže nechat příliš emocionálně ovlivnit dějem a textem hry, že musí být nad věcí, jinak že by ho to nedobře na jeho životě poznamenalo. Vždyť přece skoro každý večer hraje něco jiného, něco o něčem jiném s jinak projevovaným cítěním, s jinými kolegy. Záleží na diskuzi s ostatními herci při čtené zkoušce a hlavně s režisérem, ten mívá svou představu. Je to taková pomalá práce, než se všechno vytříbí. Postupně jsme se sunuli k severu, ani jsem nezpozoroval, že už jsme prošli okolo rotundy Svatého Kříže. Čím dále, tím více jsem sledoval její pohyby, její mluvu, její jemné grimasy, čím dále, tím více se mi její osoba rychle dostávala pod kůži. Takovou jsem si ji už kdysi představoval. Nečekaně jsme byli u paty mostu, najednou té volnosti nad řekou... A zase ta spousta procházejících se cizích lidi. Pomalu se stmívalo, nad hlavami se rozprostřela tmavnoucí modrá obloha s červánky na západě. Ale jít přes most se nám nechtělo, neměli bychom dost soukromí pro nás samé, a co vlastně na druhé straně. A tak jsme pokračovali k dalšímu náměstí. Napadlo mě zastavit se na deci suchého bílého žernoseckého ve vinárně v Kaprovce ve stoje, když jsme se tak pěkně sešli, bylo tam totiž plno. Markétka to přijala. Tedy potom přes Mánesův most kolem studia kreslených filmů Bratří v triku.

Pořád jsme se blížili a potom po chodníku jaksi přímo ploužili ke Starým zámeckým schodům. Lidi se rozcházeli z ódy na radost, při přecházení ulice musel ale tramvaják několikrát prudce zazvonit. I další embéčka dlouze troubila, tak jsme byli oba do hovoru, či spíše do sebe zabráni. Povídali jsme si, jako bychom se znali už odedávna, o válce, kdy jsme jako děti začínali, o našich rodinách, o divadle. A zvláště o válce. Než jsme ale vstoupili na schody, zazpívala Markétka svým melodickým sopránem tlumeně Hašlerovu písničku Po starých zámeckých schodech, po schodech z kamene. Bylo to symbolické

...každý večer panna chodí, za ruku se s hochem vodí po schodech nahoru...Lakotně jsem si pomyslel, kéž by to byl večer skoro každý...

Začali jsme stoupat vzhůru. Na dohled tu bylo známé místo pro vyhlídku na Malou Stranu. Skupinka dvou párů právě odcházela, zaujali jsme jejich místa. Po výstupu po schodišti jsme se udýchaní zklidnili a mohli se věnovat pohledům na mihotavě do dáli svítící město. Stáli jsme tak vedle sebe a Markétka se bokem o mě lehce opřela. Neskutečné, jak jsme tam hodnou chvilku pobyli, s hlavami opřenými o sebe. Jako omámený jsem přitom cítil jemnou vůni jejích divadelních šminek... a najednou jsem od ní dostal také lehký polibek na rty. Nebylo třeba slov. Bylo to vůbec možné? Taková událost jakoby z krásného snu, při němž jsem měl podvědomé obavy z následujících šedivých dní a večerů bez ní.

Končili jsme to milé zastavení a ruku v ruce jsme Černou věží, kolem službu konající hradní stráže v khaki, pokračovali do útrob ztichlého Hradu. Už nikde nikdo. Mrtví či jejich staleté ostatky tu bylo možno jenom tušit. Pouze v mých představách se v těch místech odehrávaly po stovkách let děje. V nové době třeba ten s generálskou čepicí SS, s umrlčí lebkou a paráde maršem nastoupenou jednotku tvrdě přehlížející s našikmo ztuhlou pravicí. Rychle jsem si opět uvědomil, že jsem tu kvůli něčemu úplně jinému, něčemu mnohem lidštějšímu, laskavějšímu, že tu ve skutečnosti nejsem jenom sám. Ale jen co jsme vyšli před Matyášovu bránu, tam na náměstí před palácem, jsem tehdy zprostředkovaně obdržel náhlou telefonickou zprávu o smrti mého otce. A později jsem tu na vyklizeném náměstí uviděl v ZILu přijíždět samotného Brežněva. Zkusil jsem jí říct, nač myslím, rychle to pochopila. Dost už.

Směřoval jsem s milou Markétkou na Pohořelec. Šli jsme teď už docela uvolněně, jenom co noha nohu mine, lehce jsem ji objal kolem pasu, i ona mě podobně uchopila. Takovou jsem ji doprovázel k jejímu domovu.

Krátce nato následovalo to, čím bývá loučení, byť i jenom pro dnešní večer. Ale já určitě -- a myslím, že i Markétka -- jsme byli přesvědčeni, že se uvidíme co možná nejdříve. Byl to sice trochu smutný závěr večera, ale byl i jaksi nečekaně hluboký a nadějný. Jako by z té dívky plynulo nevídané vnitřní světlo a pro ni tak pověstná něha. Oba jsme se objali, jako bychom se už nikdy neměli vidět, oba jsme se silně políbili, a přitom setrvali ve dlouhém objetí.

Nad našimi hlavami teď po celé ztichlé čtvrti zněla ve zvoncích zvonivá melodie „Tisíckrát pozdravujem tebe“.

František Vícha