Petra, Petruška, Péťa, Pétěnka

04.03.2019 11:05

FRANTIŠEK VÍCHA                                           Věnováno Petře Z., po letech…

    Vzduch na jih od Alp byl teplý, pro našince až horký, obloha poctivý ultramarín.  Autobus se studenty „iz Češke“ se přibližoval po točité silnici z Ljubljany do kopců a z kopců a ve velké dálce se už pomalu zjevovalo moře, široký Terstský záliv. Jak jsme se k moři postupně přibližovali, a ono bylo čím dál tím větší a viditelnější, jeho hladina se leskla od žhavého slunečního kotouče, přímo se mihotavě blyštila. A tak podobně jsme se seznamovali i s nepoměrně menší, na záliv napojenou Koperskou zátokou, ohraničenou okolní vyvýšenou skalnatou pevninou. Nad ní se tu a tam objevovala v syté zeleni usazená lidská sídla, malé domečky v malých městečkách, se střechy převyšujícími věžemi kostelíků na obzoru. Konečně jsme dorazili na místo a na málo využívané, nově vybudované asfaltové silnici zavelel náš vedoucí, černovlasý marxista Franta, kýžený povel:

    „Vystupujte postupně z autobusu.“

    Ve svahu nad silnicí tu stál nový budovatelský tábor jugoslávského svazu mládeže, který, už brzy dokončený, bude sloužit jako rekreační středisko. Vpravo od širokého, nově zakládaného kamenného schodiště byly už postavené zděné, omítané táborové budovy a ještě kousek výš do kopce ležela malá plocha země, zšíři tak pětiny fotbalového hřiště a na ní byly ve dvou řadách postaveny dvoumístné stany s podsadami. Uprostřed toho stanového tábora stál vlajkový stožár. Jeho smysl jsme si měli sami co nejdříve ověřit v praxi.

    Rozešli jsme se, utvořili dvojice přátel, kteří toužili po společném stanování, a s Tomem si vybrali stan, který na nás ještě zbyl. Také nám ukázali, kde budou podávat jídlo a kde je hygiena. A abych nezapomněl na to nejdůležitější – na to, jak a proč byly už v té době organizovány mezinárodní mládežnické tábory. Vedoucím slovinského tábora byl černovlasý Srb, architekt, který určoval naši činnost při postupné dostavbě; učil tak filozofy, jak se má co dělat, třeba právě jak se mají zakládat a budovat široké opěrné kamenné zídky ve svahu a jak se mají vytvářet terasy mezi zídkami, na nichž potom stávaly stoly s židličkami a se slunečníky. Za pěkného počasí se tam stolovalo.

    Netřeba ani připomínat, že nás tu čekalo několik týdnů zajímavé práce na hřejivém sluníčku a také příjemné večerní zábavy a družba s místními studentkami a studenty. Ti přijeli nejenom ze Slovinska, ale také z Chorvatska i ze Srbska.

    Hned další den jsem byl překvapen zdejším pracovním a pobytovým režimem. Brigádníci museli vstávat v šest hodin ráno, a „Brigádo, na můj povel, pozor!“ a na středový stožár byla vytažena jugoslávská vlajka. Nato nastoupení zazpívali mládežnickou hymnu, píseň Mi smo mladi bataljoni, nova četa novih dni, v nasih vrstah so miljoni samih delovih ljudi… Gremo skozi vse viharje, stopamo v svetlejše zarje, gospodari novih mej… A rozešli jsme se po práci, anebo ti, kteří měli směnu až odpoledne, mohli ještě dospávat. Každý se věnoval tomu, co mu vedoucí tábora přidělil.

    Pravda, v počátcích se ta činnost rozbíhala trochu pomaleji, skoro klopotně. Protože jsem se ale jako bývalý ostravský dělník žádné práce nemusel obávat, přidělil mi architekt stavbu na sucho pokládaných, asi šedesát centimetrů širokých kamenných opěrných zídek naproti zděným budovám tábora. Pěkná práce, při níž se už na blízké hromadě připravené ploché lomové kameny kladly na sebe tak, aby se vázaly, a nerovnosti mezi nimi se vyrovnávaly mírnými zásypy hlíny. Hliněné spoje mezi kameny pak časem zarostly, buďto vysázenými skalničkami, anebo z náletů. To naše snažení – pokud někdo ten tábor navštívíte – tam možná bude skoro po půl století patrné dodnes. Dokonce i náš podpis by na jednom kamenném schodu měl být vytesaný. Že to prostě naredili študenti iz Češke, iz Brna.

    Bylo třeba se hned na začátku zabezpečit proti možným zdravotním potížím, spáleninám kůže. První den jsem se, stejně jako mnoho ostatních, nemohl po práci nabažit nedalekého moře. Prvního pořádného moře, které jsem viděl a v němž jsem si mohl zaplavat. Kdepak Balt někde na Rujaně, u něhož jsme byli před časem a v němž jsem se za špatného počasí tehdy koupal. Zdejší moře bylo rozhodně teplejší a také slanější, takže voda při plavání i více nadnášela. A hladina odrazem naše těla více i opalovala.

    Ve volnu jsem, stejně jako i další, mohl cestovat, nejdále však do přístavního městečka, slovinského Koperu. Tu, na samém konci Koperské zátoky, byl sice přístav, ale díky malé hloubce dna moře sem lodi s větší tonáží vplouvat nemohly. Ty jsme vídali kotvit pouze u vjezdu do zátoky. V dohledu, na protějším vzdáleném břehu naproti Ankaranu, leželo také městečko Izola. Až teprve doma jsem se dozvěděl, že v něm po několik let žil i irský spisovatel, autor románu Ulysses, modernista James Joyce. A také přístavní městečko Piran, odkud jsme se na konci našeho pobytu vypravili po moři k jihu.

    Život v táboře se ale brzy srovnal. V nedalekém lesíku, který se rozkládal na konci zátoky, bylo možné trávit příjemné i samotářské chvíle v chládku v době, kdy jste nebyli ani na žádné směně. Tu bylo možné pozorovat neklidnou mořskou hladinu, na níž se soustřeďoval různý odpad ze vzdálenějšího okolí a vír ho tu trvale udržoval v souvislém, rozpadajícím se i znovu se shromažďujícím chumlu. Nečetné byly návštěvy našich skupinek u místního italského vinaře v nedalekých kopcích, na starém, ve vinicích usazeném statku. Nasládlé, silné červené víno nám rychle zvedalo náladu a bujné veselí i zpěv se rozléhaly po blízkém okolí. Náš kamarád Jenda, zavilý starý mládenec i amatérský fotograf, zhotovil i několik skupinových fotografií, na nichž je všeobecné rozjaření docela dobře patrné.

    Stalo se též, že několik už ovíněných studentů, kteří se z  převeliké vínem podnícené radosti vydali na pouť po vinicích, bylo po nějaké hodince, jako zbloudilé ovečky, přivedeno zpět do našeho tábora italskými karabiniéry. Nedaleká hranice s Itálií tam tehdy byla celkem lehce překročitelná. Zbloudilí ovíněnci se dostali do tak dobré nálady, že cestou učili karabiniéry moravskou lidovou „Za starú Breclavú“, a než spolu s nimi došli zpět do tábora, zpívali už i karabiniéři, byť jenom falešně. Ale bylo třeba přiznat, že jako ozbrojený doprovod měli přece jenom u ostatních docela úspěch.

    Molto bene. Buona sera, siňori! loučili se karabiniéři.

    Už se ani nepamatuju, že by tu kdy pršelo. Možná se někdy přehnaly nízko zavěšené olověné mraky, ale deště z nich rozhodně moc nebylo. A tak nám plynuly v nezachytitelné kráse dny zalité sluncem, v nichž přibývaly viditelné výsledky naší práce a také ty neviditelné, utužované přátelské vztahy se slovinskými i chorvatskými kamarády a kamarádkami. Při vší té zvláštnosti jsme si ani nestačili uvědomovat význam zdejšího pobytu. Tak to ale zpravidla bývá: člověk prožívající něco zvláštního, hezkého, ba krásného, si to uvědomí, teprve až to všechno skončí, teprve až bude moci zavzpomínat.

    Někteří ze studentů studovali na ljubljanské univerzitě češtinu, také Janez, který mi potom, při naší návštěvě v jeho podnájmu v Lublani, věnoval malou gramofonovou desku s písničkou Išel Janez za vojaka; mám ji dodneška. Byl mezi nimi i tmavovlasý hoch z bosenského města Banja Luka. Občas jsme s těmi hochy i děvčaty chodívali procházkou po pobřežní silnici směrem ke Koperu, protože kromě koupání tady mnoho příležitostí k zábavě vlastně ani nebylo. Povídali jsme si o všem možném, ovšem, pokud nám to naše jazykové schopnosti dovolily. Nikdy ale ne o politice, tu bylo i tady nutné ponechat jenom jejich Velké straně. Samozřejmě jsme tu, na zdejší povlovně do moře klesající malé kamenité pláži, organizovali i táboráky. Opět se popíjelo víno, nad mírně plápolajícím ohněm se opékaly vinařovy klobásy, kluci hráli na kytaru a s hvězdami nad našimi hlavami se zpívaly moravské, české i slovinské písničky.  Pamatuji si slova dvou z těch slovinských, zvláště té milejší: Pri farni cerkvici zvonček še zvoni, al jaz sem še pri svoji ljubici, bo treba vstati, slovo jemati od svoje ljubice zaljubljene. Pri farni cerkvici zvonček še zvoni, al jaz sem še pri svoji ljubici, bo treba iti...

    Ale možná nejzábavnější mezi všemi našimi zábavami bývaly některé taneční večery.  Venku, pod zastřešenou plochou před výdejnou jídel, při reprodukované hudbě, tančily a na sebe se tlačily páry, těsně k sobě přimknuté, občas plouživými kroky, občas i v divočejším rytmu. Tančil i srbský architekt, ten měl u děvčat vůbec prvořadé postavení. A tak jsem si i já přišel pro slovinskou dívku jménem Katy. Nepříliš úspěšně jsem s ní protančil jeden kousek, když tu jsem si všiml jiné dívky, která teď seděla u stolku; byla právě volná.  Před dalším tancem jsem přišel pro ni. Představil jsem se:

    „Karel“.

    „Jaz sem Petra,“ řekla.

    Tančili jsme potom už jenom spolu, asi jsme si vzájemně hned zpočátku padli do oka, byli jsme si zjevně sympatičtí a v tanci jsme si rozuměli. Že jsem si jí nevšiml už dříve! Více jsme si užívali volnějších, mazlivějších slovinských i chorvatských melodií, takových ploužáků. Nechtěla být v tanci dominantní, nechala se mnou vést a já jsem se zato snažil tančit s ní po okraji tanečního parketu, abychom měli pro sebe více místa, abychom se k sobě mohli víc a jemněji tisknout. Prostě, aby naše těla, věrně opisující melodii, víc a více srůstala. Nakonec – to nám už ta hudba a tanec ani nestačily – jsme se pomalu přesunuli do neosvětleného kouta, za blízkou budovu, kde jsme se tancování na nerovné zemi pod námi ani pořádně věnovat nemohli, byť hudba tu byla i tak dobře slyšitelná. Teprve tu jsem udělal to, na co jsem myslel už o něco dříve, protože v žilách mi kromě krve proudilo také červené: vzal jsem ji do náruče, jemně ji objal a přitom ucítil přirozenou vůni jejích sluncem vyhřátých delších světlejších vlasů. Zabořil jsem do nich své rty a neutuchající proud mého horkého dechu se hrnul na její hlavu. Petra ke mně tázavě pozvedla svoje modrošedé oči a naše rty se spojily snad v až mučivě dlouhém polibku. Svými pružnými ňadry se ke mně tiskla. Nevím, jak dlouho jsme takto zůstávali ve vzájemném objetí. Tolik nekonečné něhy, tolik mazlivé rozkoše jsem dosud ještě ve styku s poddajným dívčím tělem nikdy a nikde nepocítil. Hladil jsem ji něžně po jemných elektrizujících vlasech a po tváři. A ona mi to svými dlaněmi s dlouhými prsty, jak jinak, než oplácela. Rozloučili jsme se a popřáli si dobrou noc, protože další setrvání ve vzájemném objetí by při prvním setkání mohlo dopadnout až přespříliš vášnivě…

    Další den, to od rána vanul od moře lehký osvěžující slaný vánek, jsem Petru uviděl při snídani u stolečku pod slunečníkem. Nečekaně mým tělem projela tlumená něha včerejšího večera a do tváří mi vstoupila červeň. Pokynutím hlavy jsme se pozdravili a popřáli si, ona slovinsky, já česky, dobrého jitra. Dober dan! V té chvíli jsem si uvědomil, že to, co jsme si spolu včera dali, co jsme spolu prožili, to už nám nikdo nemůže vzít. A tak bylo zcela přirozené, že jsme si lámaně povídali jako dva dobří přátelé, jejichž prožitek byl uložený v nitru každého z nás a nebylo třeba dávat ho zvláště najevo. Konečně jsem, kromě svého českého spolužáka a kamaráda Toma a také Mirka, tu našel i přítelkyni, s níž se já, po otci Karel, snad budu moct setkávat až do konce práce v táboře, až do konce zdejšího pobytu.

    Petra, Petruška, Péťa, Pétěnka. Za denního světla jsem si ji mohl dobře prohlédnout. Byla o něco menší než já, ona usměvavá, s bílými perličkami ve voňavých ústech, snědého obličeje, věnčeného delšími světlejšími vlasy, hladkého, klenutého čela a jakéhosi něžného, trvale příjemného výrazu ve tváři. I když přímo netvrdím, že by byla krásná, něco krásného bylo v jejím úsměvu. Budeš se, milý čtenáři, možná divit, ale vždy také na ženách obdivuju jejich ušní boltce, jsou-li hezky vykroužené a vyklenuté. A ty její, prosvítající pod jejími vlasy, opravdu hezké byly. Oblečená v bílé halence a v krátkých šortkách, ukazovala okolostojícím svoje dlouhé, štíhlé nohy s lehkými koženými střevíčky, které včerejšího večera tak samozřejmě a lehce klouzaly po parketu. A ovšem také hezky stavěné tělo. Příjemná v hovoru, příjemná v jednání. Nebylo těžké se s ní dorozumívat, třebaže jsme mluvili každý jiným slovanským jazykem. A tak jsme se také lehce domluvili, že si brzy po směně půjdeme spolu do moře zaplavat.

    Zdejší život tak začal pro mě mít úplně jiný smysl, jinou barvu a jinou chuť. Bylo to všechno nové, s takovou ženou dosud nezažité, nezvyklé, nevídané, nový úsměv a pod prudkým jižním sluncem se mi otevírala i nová, sytá vůně života. Po odpolední směně a po večeři, jakmile se trochu setmělo, přitom ještě ale úplná tma nebyla – to když se už veliký stříbrný měsíc vyhoupl nad blízkými pobřežními lesy a nad mořem –, jsem se často převlékal do plavek a i ona přišla v plavkách. S míčem ve vodě, ale spíše na mělčině, jsme se potom dobře bavili a ze samé radosti z nás samých a z občasných letmých dotyků našich těl jsme spolu dováděli jako dvě nedospělé děti. Až na mě jednou kamarád Tom zhrzeně vyhrkl:

    „Ty jsi teď, Karle, samá ženská, už s tebou není žádná zábava!“

    S Petrou jsme se během těch několika dní, které nám ještě zbývaly do konce pobytu, velmi sblížili. Většinou jsme – pokud nám to čas a naše rozdílná zaměstnání dovolovaly, pracovala totiž v táborové kuchyni – chodívali spolu a povídali si, ona slovinsky, já česky, některý výraz jsme třeba doplnili i v jiném jazyce. Byla z lékařské rodiny v Mariboru, otec, který se seznámil s její budoucí maminkou za války, se zúčastnil bojů u Titových partyzánů. Česky ona neuměla, studovala na fakultě v Lublani psychologii v kombinaci s francouzštinou, a aby toho nebylo málo, začala se na jazykové škole učit i němčinu. Povídali jsme si o svých rodinách, o studiu, o tom, co bychom chtěli v životě dělat, čeho bychom chtěli dosáhnout. Byly to procházky po okolí a třeba také k nákupům do nedalekého městečka Koperu s jeho úzkými stinnými uličkami. Když šla menší skupinka našich k italskému vinaři, šli jsme také oba s ní. Plavali jsme spolu, a jestliže byl čas, na břehu jsme se na dece i trochu opalovali. Dodnes si pamatuju intenzivní kořennou vůni jejího opalovacího krému, kterým svoji na zčervenání náchylnou jemnou pleť chránila. Též jsme se naučili vzájemně několika českým i slovinským písničkám. Obdivoval jsem Péťu, jak rychle si dokázala zapamatovat text a jakou měla při zpěvu hezkou výslovnost češtiny i jakou pěknou melodii uměla vyloudit ze svého hrdla, v němž měla ukrytý příjemný hlas. Na statku v kopcích jí – na rozdíl ode mne – obzvláště chutnalo sladší bílé víno. To se pak dokázala rozjařit skoro ještě víc než já, když jsme tam z hrnku či na zpáteční cestě přímo z lahve upíjeli lehkého opojného bílého moku. Moje objímání potom bývalo ještě prudší, to když jsem ji zvedal ze země a točil se s ní, až i jí z toho šla hlava kolem.

    Večery jsme po setmění často trávívali také na silnici, vinoucí se kolem mořského břehu, ale směřující na opačnou stranu, ne na Koper, ale na její slepý, malým lesíkem uzavřený konec, který býval většinou liduprázdný. Prožívali jsme přitom tolik nového, tolik něžného, tolik mazlivého, když jsem brával její mně teď tak milou hlavu do svých dlaní. Popravdě, neuměl jsem si představit, co bude, až to všechno skončí. Vlastně jsem o tom zatím ani nepřemýšlel, nechtěl jsem o tom přemýšlet. Protože, jak jsem si někde přečetl, krásný vztah je krásný, když je, člověk jím žije a ani si to nestačí uvědomit. A tak jsme v těch pomíjivých chvílích žili, tak jsme se vzájemně stýkali a něžně i vášnivě se dotýkali. Jak uměla odpovídat na moje hluboké polibky, jak se naše hlavy ovíjely okolo sebe, jak jsme se konečně v těsném objetí cítili jako muž a žena, teda vlastně jako jeden člověk. Tolik jsem ji zbožňoval!

    Teď, když tato slova píšu, zjišťuju, že je možná lehčí to všechno prožívat, než o tom jaksi kostrbatě psát, že takové situace jsou pro druhé špatně sdělitelné. Kolik něhy mezi námi bylo, to přece není možné v těch několika řádcích vyjádřit. Brával jsem ji do náruče, jemně jsem ji vískal ve vlasech, svými rty jsem se lehce dotýkal jejího čela i jejích očí, jejích tváří, hladil její líce, rty, ty její krásné ušní boltce, dokonce jsem ji za ně velmi jemně tahal, a v těsném semknutí jsem hladil také její záda, boky i hýždě. A pokud se ke mně v mém objetí obracela zády a zvrátila hlavu na moje rameno, tehdy jsem svými teplými dlaněmi pokrýval obě její pevná ňadra, až se její tělo drobně zachvívalo. Ty sladká…

    Ano, krásný vztah je krásný, když je, jeden si ale v těch chvílích vůbec neuvědomuje, že všechno má svůj konec a tak, jak ubíhají dny, že brzy musí skončit i náš láskyplný vztah, naše láskyplné doteky. Dnes už ani nevím, kolik dní jsme vlastně prožili v takovém opojení. Ale konec pobytu se přirozeně a nezadržitelně blížil. Jednoho odpoledne a večera uspořádalo vedení tábora a zdejší svaz mládeže na naši počest rozloučení ve skleněné dvoraně hotelu Lev v Lublani, kam nás autobusem převezli. Celý náš táborový turnus Čechů i Slovinců i Chorvatů. Díky dobrému jídlu a ještě lepšímu vínu jsme brzy byli bez zbytečných zábran a zábava všech se všemi vesele plynula. Kako si, krasotec! Kako si, lepota! zdravil jsem rozverně postupně jednotlivé slovinské přátele. Snažili jsme se, i Petra i já, nemyslet na to, že zítra už naposledy. V pozdní teplé červencové noci nás pak opět odvezli zpět do tábora. Jakkoliv jsme už i my dva byli unaveni, znovu jsme se pevně objímali, tentokráte ale beze slov a jaksi tvrdě. Byl v tom smutek i vztek i vzdor, že už to všechno krásné tak bezpodmínečně, tak rychle končí. Bylo to objetí najednou zralého muže a najednou uzrálé ženy.

    Moc jsme se už nevyspali a ráno bylo ještě smutnější. My Češi jsme zařídili všechno, co bylo potřeba, zabalili svoje věci, vrátili lůžkoviny, uklidili po sobě. Před polednem nám připravili dobrý oběd se smaženými rybami a kopcem zeleniny a proběhlo ještě i oficiální rozloučení s vedením tábora a naše poděkování. Přesun autobusem ke Koperu a nalodění se na malou výletní loď, která nás zavezla k větší, námořní dopravní lodi, kotvící u vjezdu do zátoky. S tou jsme se potom plavili na jih, podél slovinských i chorvatských, dalmatských mořských břehů.

    Polibky a mávání na rozloučenou. Sbírku Prešerenových veršů v kožené vazbě mi i s věnováním darovala, mám je po letech stále ve své knihovně. Poslední objetí s Petrou, při nichž se nám slzy jen kutálely. Až jí skončí smluvený pracovní úvazek v táboře, vrátí se na zbytek prázdnin ke své rodině. Že bychom v tom chtěli na tu dálku pokračovat, k tomu jsme se jaksi neodhodlali. Tušili jsme, spíš jsme si mysleli, že náš vztah byl možný pouze za této mimořádné situace, v této zvláštní a pro nás tak laskavé době. Samozřejmě si budeme psát, budeme se v duchu stále objímat, o dalších prázdninách se možná i navštívíme a určitě na sebe nezapomeneme po celý náš další život…

    „Piš, Petro,“ zmohl jsem se na plačtivě pronesené triviální přání.

    Po zčásti probdělé noci na houpavé lodní palubě, na lodi směřující po Jadranu dolů na jih, s barvitou mnohonárodní společností v podpalubí, po noci zpestřené ještě mořskou nemocí jsme se ráno, celí sinalí, celá naše česká skupina, vylodili v osobním přístavu velkého města Split. Teď už, bez Petry, mě čekal jenom nudný, smutný, podmračený den. Odjezd na okraj města, na místní studentské koleje, ubytování, osprchování, chvíle odpočinku a s průvodkyní, studentkou, prohlídka historického jádra města. Moc jsem to všechno nevnímal, nálada byla pod psa. Ani Diokleciánův palác, ta první skutečně rozlehlá antická stavba, jakou jsem kdy tehdy ve svém životě uviděl, mě nenadchl.

    Nedalo mi to ale, abych o Petře stále neuvažoval. Cože jsem to za sraba, za neskutečného ňoumu, že jsem schopný tak velkoryse opustit takovou ženskou s výmluvou na tu dálku. S výmluvou, co jiného by to mohlo být! Vždyť ještě před první válkou byly naše země v jedněch hranicích, jenom Lublani říkali Laibach. Kdy ještě vůbec v dalším životě nějakou takovou milou zase potkám? Dosud jsem dostatečně nedoceňoval to citové bohatství, které se může objevit třeba možná jenom jednou za život, a nechytneme-li ho za pačesy, prostě nám bez náhrady unikne.

    Přes Zagreb, Beograd a Budapešť jsem se potom po několika dalších dnech pokorně vrátil do kalného srpnového rána domů, do bytu na jaktařském předměstí slezského města. Teprve teď jsem začal naplno pociťovat nepřekonatelný stesk po Petře, to svoje drtivě prázdné nitro, které mi způsobovalo špatný spánek. Ve vaně jsem se vykoupal a trochu se, už opět ve své posteli, protáhl a neklidně prospal.

    Po probuzení před obědem mi maminka podala dopis. Byla na něm známka Republika Jugoslavia a poštovní razítko Posta Maribor s adresou Gospod Karel... ČSSR. Velmi mě to překvapilo, ale především, samozřejmě, potěšilo.

    Moje vzpomínky, moje tělo, moje duše, byly stále u ní. Přece jenom budu mít možnost opět se brzy dát tím „směrem, kde leží má hvězda větrem dolů shozená“.