Takové krásné odpoledne

    Bylo pondělí a bylo zavřeno. Podíval jsem se do příkopu. Byli tam skoro všichni, celá ta zahraniční brigáda mladých neodborníků ze Západu, ze Západní Evropy a ze Spojených států. Kluci a holky tam kopali, srovnávali a uhrabávali celou plochu dna příkopu. Ale něco se mi mezi nimi při pohledu shora, z mostku, dvakrát nezdálo, něco mě zaráželo. Jednu dívku totiž obklopovalo, jako mouchy na smetaně, neúměrně více hochů. Podíval jsem se důkladněji, bylo horké červencové odpoledne, spíše k večeru – slunce ještě stále pražilo – a strnul jsem, do prčic. Ta dívka, taková milá brunetka to byla, pracovala bez trička, jenom v kraťasech, ale co víc, i bez podprsenky, tedy s úplně odhalenými ňadry. Prostě – jak se to říká? – byla – světe div se – nahoře úplně bez. Zvláštní, takové zvyklosti u nás nemáme, no není se čemu divit, tak totiž provokovala svobodomyslná Dánka. Celá skupina, bylo jich možná patnáct či dvacet, dokončila práci, uklidila a pomalu se sunula zpět, ke vstupu do zahrady.

    Teď tedy muselo začít moje vyjednávání prostřednictvím jejich slečny vedoucí, Slovenky z Bratislavy, studentky a zároveň i překladatelky do a z angličtiny. Všichni na Západě už tehdy mluvili anglicky. Nehledě na to, že část těch zvláštních brigádníků, které nám pro různé pomocné práce za pár fakturovaných korun na tři týdny v Praze na ústředí Socialistického svazu mládeže povolili, byla přímo z anglicky mluvících zemí, z Velké Británie a ze Spojených států. To jenom my tady na Východě jsme se pro lepší vzájemné porozumění stále učili ruštině. Tak to jenom malá odbočka. Teď to všechno bylo na tom, kterému mladí ve skupině říkali „číf“, tedy na mě, do takové role mravokárce jsem se dostal v životě poprvé. Přestože mě to mrzelo, Dánka měla svoje ňadra velmi půvabná. Docela bych jí, být ženskou, mohl závidět. Musel jsem ji ale začít prosit, aby se oblékla, že by to mohl být průšvih, kdyby se tu nějak objevili cizí lidi, na malém městě, prostě průšvih. Cože by probůh tomu řekly místní drbny, co to tam za nemravnosti s polonahými ženskými, téměř naproti městskému národnímu výboru, vlastně páchají. Ani nevím, zda by nám potom takovou brigádu v dalším roce soudruzi ještě povolili. I tak už naší Velké Straně na našem okrese kontrarevoluční děcka z kapitalistické ciziny ideově moc nevoněla.

    Nedivte se proto, že jsem v těch chvílích docela pozapomněl, že je na dnešní odpoledne hlášena jedna významná návštěva, kterou chtě nechtě na prohlídku pustit musíme a kterou budu já muset provést osobně. V Brně totiž, právě na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, tehdy UJEP (Univerzity Jana Evangelisty Purkyně), probíhalo jakési mezinárodní jednání z oboru medicíny a obdobné návštěvy u nás bývaly obvykle malou odpočinkovou součástí takovýchto setkání. Polonahou slečnu s jejími bohatě vyvinutými ňadry jaksi klasických tvarů, s velkými tmavými dvorci a něžně tvarovanými bradavkami, jsem přemlouval, zdůvodňoval zprava, zleva, dokonce i hrozil mravnostní policií (!), vykládal, že u nás takové věci v socialistickém státě jsou prostě nepřípustné, že tu není žádná plaža nudistična ani tu nemáme žádnou Freikörperkultur a na rozdíl od Dánska, že nemáme ani moře. Všichni mladí se přitom samozřejmě dobře bavili, čekali, cože ze mě vlastně vypadne a jak to ta slečna, jejich vedoucí, do angličtiny přeloží. Po dlouhém, neúspěšném vyjednávání jsem byl nakonec nucen vykonat jakési romantické, kavalírské gesto, rozepnul jsem několik knoflíčků své košile s krátkými rukávy, svlékl ji a lehce, krouživým, vzdušným pohybem, ji přes ramena roztomilé Dánky přehodil. Pod mou košilí se tak úspěšně schovala i její odhalená prsa. Já jsem na těle naštěstí nosíval ještě jednoduché tričko, tak zvaného samsonka, takže jsem nezůstal polonahý, i když u muže by se odhalené tělo v tom vedru přirozeně sneslo. V celé skupině se ozvalo pochvalné povzdechnutí: óch. Dívka snad konečně pochopila závažnost celé situace, nevhodnost svého počínání a moji košili mi s lehkou úklonou hlavy vrátila. Ve tváři se jí objevil i jemný ruměnec. Sama si teď oblékla svoje květované triko, které leželo vedle ní. Oddechl jsem si, ta vzrušující podívaná právě skončila.

    Teprve teď jsem si, vlastně až na poslední chvíli, uvědomil něco, na co jsem při tom minulém dění trochu nemyslel, na mimořádnou nahlášenou návštěvu. Ještěže jsem včas zvládl uhasit tu záležitost s dánskou svéhlavičkou. A už se v tu chvíli na opačném konci sally terreny ozvalo klepání na prosklené dveře. Trochu neochotně jsem vstal, musel jsem opustit tu milou společnost mladých a šel se podívat, kdože nám to zase klepe na vrata. Dveře jsem odemkl a otevřel. Malá skupinka tří pěkně oblečených pánů a jedné dámy, která tam stála, v čele kupodivu s mužem v kiltu, se dotazovala: Könnten wir das Schloss besuchen? Já na to: Ja, bitte, kommen Sie nur herein. A vtom jsem na ploše čestného dvora uviděl ještě další dva pány, přicházející v tmavých oblecích s kravatami, a tak na ně volám: Liebe Herren, kommen Sie denn schneller, bitte, jako že je připojím k předchozím. Oba pánové jaksi až znejistěli, tázavě se podívali za sebe na liduprázdný dvůr, na koho že to vlastně německy volám a vzápětí, když se přiblížili, jeden představil druhého: Eto tavárišč heneralnyj a prozradil jeho jméno. Tavárišč heneralnyj, jak jsem vzápětí vyrozuměl, byl generálním konzulem Svazu sovětských socialistických republik ve městě Brně, tedy snad druhá či třetí nejvyšší diplomatická funkce po velvyslanci, a přišel si prohlédnout zámek, vlastně zámeckou instalaci. No do prdele! Ten druhý, to byl jeho zástupce. To tedy byla ta hlášená významná návštěva, zatrnulo mi. Milý pan heneralnyj měl asi zpočátku dojem, že zámek, protože je zavřený, je pro ně nepřístupný a já že je nechci na prohlídku pustit. A tak začal být trochu nepříjemný, ba až nabroušený, kousavý, jeho návštěva přece byla ohlášena a my že ho nechceme provést? Vy meňa neznájetě? zeptal se štiplavě. Izvinitě, něznaju, já na to. (Že by ho všichni v celé naší republice měli znát?, to jako sorry, to teda nevím.) A on zase: Ja sijčas pajdu za taváriščom óblastnym sekretarom češskych komunistov v Brno i skažu jemu, što vy nam nechatěli zamok pakazať. Musel jsem se silou mocí držet, abych mu něco neřekl, to by ale určitě nebylo moudré, možná jsem už skončil ve funkci. Jeho zástupce soustavně vyvažoval situaci. Abych se uklidnil a dal najevo svoji momentální mocenskou převahu, mluvil jsem po celé setkání se dvěma ruskými návštěvníky pouze česky. Oba pánové, tedy vlastně tavárišči byli přizváni do zámku, ani tehdy směšné vstupné jsme po tak vzácné návštěvě nemohli požadovat. Bývali by byli obdrželi malé ústřižky kotoučových vstupenek s odtrženým kontrolním kuponem v ceně á 3,- Kčs, prostě pro ně něco naprosto nedůstojného, ba až potupného.

    Těch několik úvodních Němců v čele s tím  kiltem jsem předal paní průvodkyni a sám jsem se věnoval taváriščům. Tavárišci, zejména ten zastupující, se ukázali jako věci znalí, v záležitosti velkého vojevůdce, který v zámku po bitvě pobýval a podepsal tu i příměří, reagovali docela obstojně a vůbec se dá říct, že se jím v zámku líbilo. No, nakonec se to všechno – možná také díky rozvážnosti pana zástupce, zřejmě schopného diplomata – nenápadně a dobře urovnalo. Tavárišči se se mnou rozžehnali, zpět na Hlinky odjížděli spokojeni, krajskému sekretáři naší Strany žalováno nebylo.

    Tak tedy skončilo jedno takové krásné, i když docela náročné pozdní červencové odpoledne. Se všemi účastníky brigády jsem se po několika dnech, večer před jejich návratem domů na Západ, nakonec na trávníku na nádvoří srdečně rozloučil. Slovenka moje slova překládala a já, „číf“, jsem všem rozdal pár drobných dárků na památku na jejich mimořádný pobyt. I se slečnou Dánkou jsme si docela přirozeně podali ruce. Po mém pevném stisku se dívka lehce začervenala. Ona si jistě svoje neobvyklé extempore, kdesi na vzdálené Moravě, bude dobře a dlouho pamatovat.

    Good by, my dear!

FRANTIŠEK VÍCHA