Kousíček mého mládí v Ankaranu, pokračování
(Petra, Petruška, Péťa, Pétěnka)
Přečetl jsem si ten překvapivý Pétin dopis několikrát po sobě, a přitom mi v zablokovaném žaludku odpadala chuť na dobrý oběd, který mi maminka po delší době na letních roztopených kuchyňských kamnech na přivítanou uchystala. Petra vzpomínala na naše společné drobné zážitky u moře v Ankaranu, vzpomínala, jak byla při tom všem se mnou šťastná a v závěru dopisu litovala, že by tak zvláštní vztah nás, dvou milenců, měl už skončit. I ona si myslí, psala, že bychom v tom i přes tu vzdálenost měli pokračovat, že se jí začalo příšerně stýskat, jenom co jsem odjel, a že se jí to teď po delším čase teprve doma, v Mariboru, pořádně rozleželo, že z toho všeho i špatně spává (ostatně stejně jako já). Že se jí maminka vyptává, cože se jí to stalo, že je pořád taková zamyšlená a smutná a s kruhy pod očima. Konečně jsem se spolu s rodiči naobědval a přitom jsem nechával ty myšlenky, obsažené v jejím dopise, doznívat a dozrávat. Moje Pétěnka, vidím ji pořád před sebou. Tu štíhlou, lehce opálenou usměvavou dívku, s níž jsem si tak dobře rozuměl, jejíž tvář jsem často pokrýval polibky a kterou mám tolik rád. Slyším pořád její hlas s tím zvláštním příjemným sopránovým ženským zabarvením, který mě ráno, ještě spícího, ve stanu budil jemným popotahováním prstu u nohy: dobr dan. Jak to udělat, abychom mohli být i nadále spolu, co jí navrhnout? Usilovně jsem přemítal. Chtělo by to, aby jeden z nás dvou odešel do jiné země. Já do Slovinska a tam abych pokračoval ve studiu historie, a to bych se samozřejmě musel nejprve naučit jazyk, anebo ona na Moravu, a tu aby pokračovala ve studiu a předtím se naučila češtině tak, aby s ní mohla dobře komunikovat. Postupně jsem se dostával z té mizerné nálady, která mě postihla, z toho nekončícího, sžíravého stesku, umocněného zdejším oproti Balkánu neporovnatelně horším počasím, tím zakaleným nebem nad Slezskem.
A pak jsem dostal nápad, kvůli kterému nebylo nutné dlouho přemýšlet. Petra přece studovala psychologii a jazyky, francouzštinu a němčinu zatímco já historii. Jazyky i psychologie se učí všude víceméně stejně, ale dějiny jsou spíš vázány na stát, na národ. A tak bylo nasnadě, že by nejspíš ona mohla studovat na Moravě, na univerzitě v Brně. A navíc, protože je jugoslávskou občankou, měla by možnost jezdit za rodiči vlakem do Mariboru přes Rakousko, přes Vídeň. Zatímco já bych pro případ studia v Lublani musel, dík opatření našich soudruhů, volit o dost delší trasu oklikou přes Maďarsko, přes Budapešť a za rodiči bych občas dojížděl rovnou o více než sto kilometrů na sever od Brna. A i Maribor je od nás blíže, než Lublaň. Najednou mi to bylo všechno jasné, navrhnu jí, aby začala v Lublani studovat češtinu, alespoň jeden semestr, aby se tak trochu připravila pro filosofickou fakultu v Brně. Začátkem semestru potom vyběhám její nástup na studium jazyků a psychologie na katedrách. Problém bude spíše v absolvování vyrovnávacích zkoušek. A s češtinou musí v Lublani začít hned teď v zimě! Tak jsem si to pěkně vymyslel a tak jsem jí to po obědě, to už jsem byl docela čilý, též do odpovědi v dopise napsal. Zkusil jsem ji vyložit všechna pozitiva, která z toho řešení pro nás oba vyplývají. Bude se zpočátku mým návrhům možná trochu divit, ale třeba to pochopí. Dopis jsem odnesl na hlavní poštu, poslal expres rekomando a o pondělním večeru jsem usínal s pocitem dobře odvedené práce.
Čekal jsem do soboty, kdy zazvonila pošťačka, podávala mi dopis a řekla mi, abych ji jeho převzetí podepsal. Psaní mělo jako obvykle známku s Josifem Brozem a razítko Maribor, Jugoslavija, s adresou Gospod Karel… ČSSR. Netrpělivě jsem dopis nožem v horní hraně rozřezal. A potom mi skoro vhrkly slzy do očí, když jsem si přečetl opět oslovení: Mili Karel. Děkuju za poslední dopis, který jsi mi napsal. Protože jsem nechtěla, aby došlo k nějakému omylu, raději jsem si ho nechala rychle přeložit do slovinštiny. Moc jsem přemýšlela o Tvém návrhu, a zdá se mi rozumný, jiné řešení, jestli chceme být i dále spolu, mě taky nenapadá, jiná možnost prostě není. Po obdržení Tvého dopisu jsem už veselejší, i maminka naznala, že je to se mnou teď už trochu lepší. Dávám Ti prostě za pravdu, napiš mi, prosím, co dále se studiem na Moravě navrhuješ. Už jsem skončila brigádu v kuchyni na táboře v Ankaranu, přijela jsem domů do Mariboru a teď trochu pomáhám mamince v domácnosti a občas i u taťky v ordinaci. Nedávno jsem byla sama i v nedalekém kině, moc pěkný americký film Třpyt v trávě, režie Elia Kazan, z roku 1961. Film z období třicátých let, naštěstí to nebylo o nás a o našich rodičích, ale o rodičích předválečné generace z doby velké krize a ještě k tomu o rodičích amerických. Přesto je škoda, že jsme ho nemohli vidět spolu. Oh, Karel, kdybys věděl, jak mi scházíš. Já pořád cítím tvoje sladké rty na svých, tvoje prsty mě vískají ve vlasech a ve snu, ale skoro i ve skutečnosti, za bílého dne, hladí moje líce a vlasy Tvoje ruce. A když jsem dostala Tvoji odpověď obratem, neubránila jsem se pláči. Tak, bez Tebe se mi žije těžko, není to k ničemu, to mi věř. To řešení, teda studium v Brně, sice bude pro mne trochu obtížnější, ale to vůbec nevadí. Brzo mi zase napiš, Karel, jenom Tvoje dopisy mě teď drží jaksi nad vodou. Natahuju svůj krk a líbám Tě přes dvě země, Tvoje Péťa. Petra se dovedla vyjadřovat velmi srdečně. Další slova jsem trochu louskal a chytal význam vět. Podstatné ale bylo to, že jsem z dopisu vyrozuměl, že s mým návrhem souhlasí. Netřeba snad ani říkat, že jsem hlasitě zajásal a přes neděli potom dal dohromady souhlasnou odpověď. I s tím, že jsem ji napsal, že na jejím přemístění na studia do Brna začnu na fakultě co nejdříve pracovat a ona aby si v zimním semestru zapsala i tu češtinu. Bude teď mít toho studia až nad hlavu a že je otázkou, zda by se neměla věnovat jenom těm dvěma jazykům bez psychologie, když se bude muset navíc učit i česky. Přece jenom, znalost jazyků je důležitější a je možné se s nimi v životě líp uplatnit. To ale, že samozřejmě nechávám na ní, ať se rozhodne sama. I obloha nad naším městem se najednou začala pomalu projasňovat.
Uplynulo slunečné září toho roku: v něm jsme si s Peťou vyměnili několik dalších milých dopisů. Ty jsem s radostí vždy od ní očekával a také jsem je s velikým potěšením i já psával tak, jako by ona seděla živá vedle mě a jako bych s ní o tom, co jí právě píšu, rozmlouval. Vybavený maminkou vším potřebným na cestu a na pobyt jsem se druhého října rozloučil s rodiči a konečně jsem po dlouhých a tak zvláštních, šťastných prázdninách, důkladně odpočatý, odejel vlakem do Brna a na koleje. Hned další den jsem na děkanátě, na studijním oddělení, začal energicky sondovat možnosti, které jsme si s Petrou v dopisech domluvili. Po delším rozhovoru a dohadování se s paní vedoucí Šenkovou – pravidla studia u nás tehdy byla pro cizince přinejmenším nepružná – a s tím, že ona slíbila, že všechny možnosti důkladně prověří a že se v mém případě bude snažit vyjít mi co možná nejvíce vstříc. Že až bude všechno jistojistě vědět, že si mě zavolá a že už to domluvíme tak, aby to platilo. Po několika dnech se tak už opravdu stalo a nakonec se ukázalo, že to přece jenom nebude tak složité, jak se to zpočátku jevilo. Petra prostě může, po absolvování zimního semestru češtiny na lublaňské univerzitě, nastoupit na univerzitu brněnskou. A v letním semestru může začít na katedře romanistiky a germanistiky studovat oba jazyky, které se zimním semestrem vlastně v délce pěti, studovala v Lublani. Nastávalo totiž postupné uvolňování vědeckých a pedagogických kontaktů mezi oběma univerzitami a filozofickými fakultami obou socialistických zemí, což přirozeně vyžadovalo také výměnu studentů a stážistů na různé úrovni. Ubytování bude samozřejmě možné na dívčích kolejích pod Žluťákem, poblíž parku na Špilberku, jehož stráně bývají na jaře plné bíle kvetoucích akátů, teď ale byly zaváté spadaným listím. Začalo to prostě být velmi zajímavé a nadějné. Opět jsem napsal Petře jasné pokyny co a jak se studiem v Lublani zařídit. Odpověděla mi obratem a v dopise nešetřila radostnými slovy o naši blízké budoucnosti, o tom, co nás v dohledné době jedné čtvrtiny roku oba čeká.
A pak jsem v půlce prvního měsíce roku stál jednoho pondělního večera na parkovišti před hlavním nádražím a čekal příjezd jejich auta. Petra psala, že vyjedou z Mariboru brzy ráno, že auto mají už teď nabalené v garáži a že teda do Brna dorazí někdy k večeru. Provoz tu ještě nebyl velký a v mrazivém počasí toho ledna, s neuklízenou sněhovou břečkou na asfaltu, se nějaké to auto objevilo jenom tu a tam. Navíc, z potemnělého nebe začal drobně padat mokrý sníh. Reflektory aut osvětlovaly cestu jenom sporadicky a na tu dálku nebylo vidět, jaké vozidlo se na pozadí ulice vlastně pomalu blíží. V jedné chvíli jsem už už zajásal, ale potom jsem zjistil, že se jedná o auto s československou SPZ, byť bylo stejného typu. Začaly mě docela zebat moje propocené a promočené nohy, nazuté do děravých bot. Lehce jsem podupával a dále trpělivě čekal. Uplynula ještě jedna bezútěšná hodina. Konečně jsem už z dálky uviděl, že se blíží další kragujevac. Těch aut u nás moc nejezdí, a když přijelo blíže, zřetelně jsem spatřil dole na kapotě i espézetku MA, Maribor. Auto najelo na volnou plochu parkoviště a zastavilo. Řidič ztlumil světla na parkovací a vypnul motor. Jaksi nejistě jsem se k tomu vozidlu mezi nemnoha tu čekajícími lidmi přibližoval. Chvíle napětí. Po pravé straně se otevřely dveře. Z auta se pomalu ale pružně vyšvihla postava dívky, na hlavě pletenou, vícebarevnou čepičku s oválným dýnkem, oblečená do hrubého svetru, na nohách kalhoty. Už jsem ji půl roku neviděl. Je to ona, Petra. Přistoupil jsem blíže, nebyl jsem ani mocen slova. Ani ona nic neříkala, jenom se usmívala. Jaksi automaticky jsem ji objal a dlouze tak podržel ve své náruči i pohladil po studené tváři. Až pak jsem ji políbil, tu vysněnou, na její plné rty, hlas se mi při tom zadrhával. Laskavý Bože! Potom jsem přešel na druhou stranu auta a pozdravil i muže, který mezi tím už vystoupil, jejího otce. Od podívání se mi zdál příjemný a na chlapa docela milý, a tak nějak rovný, i on se na mě usmíval. Ještě jsme se neznali, představil jsem se: jaz sem Karel, snaže se o slovinské tvary. Lehce mě objal a políbil, Janez, Janez Mušič. Po krátké, tak trochu rozpačité konverzaci, způsobené jazykovým neporozuměním, mi nabídli místo vedle řidiče, zatímco Petra si sedla dozadu za mne, na zbývající volné sedadlo. Ukazoval jsem panu Mušičovi cestu. Několik nocí bylo domluveno pro každého zvlášť na dívčích a na chlapeckých kolejích. Nejprve teda na dívčí pod Špilberkem, ty už měly být v nastávajícím semestru i kolejemi Pétinimi. Pomáhal jsem jim samozřejmě s vynášením věcí do druhého patra, kde byly ubytovány filosovky, děvčata studující na filosofické fakultě. Zatím je tu v krabicích jenom uskladňovala a pro několik málo dní zabrala i už připravenou postel. Z druhého patra jsme se hrnuli zpět k autu. Tatínek musel s vozidlem zajet ještě k chlapeckým kolejím na Lenince a my s Petrou jsme ovšem jeli s ním, abych mu ukázal cestu, ubytoval ho tam a aby tam mohl auto zaparkovat. Pro dnešek už toho měl jistě dost. Jídla měli oba ještě z domova sebou přibaleného. Po příslušných formalitách a vyjetí na pokoj do pátého patra kolejí jsem Janezovi popřál dobrou noc a vydal se s Petrou pěšky na zpáteční cestu k dívčím kolejím. Tma a na neočištěných chodnících trochu kluzko. Chytil jsem ji kolem pasu jejího krátkého beránčího kožíšku a ona objala levačkou pas můj a tak, spolu spojeni, jsme jenom pomalu, s hlavami o sebe opřenými, v drobně se sypajícím sněhu, kráčeli. Ojedinělí chodci, jež jsme potkávali, se na nás neznatelně usmívali. Po mnoha měsících jsem ji konečně měl na několik chvil vedle sebe a jenom pro sebe. Opět jsme si spolu povídali, až jsme si dychtivě skákali do řeči, jaká byla cesta, jak se jí vůbec vede, co zkoušky v Lublani, jak to vypadá ve Vídni, kterou projížděli a v níž jsem já ještě nebyl, zda není moc utahaná a co maminka, prostě bylo toho mnoho, o čem jsme spolu mohli a spíše museli mluvit. Nestačil jsem se na ni vynadívat. Ona a právě teď konečně vedle mne. Nestačil jsem se dost nabažit jejího sopránového hlasu. Toho, jehož tón jsem dobře rozeznával mezi hlasy mnoha dalších žen a s takovou radostí ho za minulého léta na táboře, na břehu Koperského zálivu, poslouchal. Naše konverzace byla už i trochu jednodušší, protože Petra přece měla za sebou jeden semestr češtiny! A tak, než bys řekl švec, jsme byli zpět u dívčích kolejí. Bylo krátce před desátou, takže mě neoblomná paní vrátná nahoru nevpustila a já se musel jenom domluvit na zítřejším programu a rozloučit se s Pétěnkou dlouhým objetím.
Ráno jsem ji čekal před kolejemi. Spolu jsme zašli i pro taťku a potom zpět na děkanát za paní Šenkovou. Otec se potuloval spíš samostatně. Paní vedoucí všechno Petře vysvětlila, jaké má v letním semestru možnosti studia a aby se šla ještě samozřejmě domlouvat i na obě katedry, germanistiku a romanistiku. Mluvila pomalu, jednala s ní velmi vstřícně, byla k ní až mateřsky laskavá, Petra začínala mít z toho cizího prostředí dobrý dojem. Na katedrách, umístěných ve starší budově fakulty, sice byli učitelé, ale nikoliv ti pro ni důležití, no, bylo aspoň možné seznámit se s prostředím. Podívali jsme se i do dalších míst, fakultní knihovna, jiné katedry, aula, fakultní knihkupectví s panem Světničkou v budově přes cestu.
Další dva dny jsme se všichni tři věnovali prohlídce města, odpočinku i fakultě, též sobě samým a na obědy se stavovali v menze na Ruďáku. Už jenom pobývání s tak milými lidmi bylo zážitkem. Stále bylo co vyprávět, ve volných chvílích mluvil i otec, třeba o své válečné minulosti, nezapomenutelné vzpomínky. Opět a opět jsem všemi smysly vnímal Petru, snad jako bych ji viděl a slyšel vůbec poprvé.
Čas prostě běžel úprkem, byl tu pátek, poslední den jejich pobytu v Brně. Co Peťa potřebovala, to měla zařízené, bez problému se s otcem mohla vrátit a věnovat se tomu, co v Lublani na fakultě ještě nedotáhla. Zdálo se, alespoň z jeho řeči to bylo patrné, že i on je spokojený, že jeho dcera bude studovat v dobrém prostředí a že bude v dobrých rukou a že se bude moct podívat třeba jednou za dva měsíce i domů. Že ji prostě se ženou neztrácejí. S odchodem od rodiny už tak nějak v jejím věku museli počítat. Dopoledne byla na programu návštěva výstavy starého moravského barokního umění v Moravské galerii a odpoledne se otec šel ještě podívat na lékařskou fakultu UJEP, měl tam domluvenu schůzku s jedním kolegou, s nímž se znal z lékařských kongresů. Ten že se mu bude věnovat.
Po obědě jsem Petru doprovodil na kolej studentek. Spolubydlící už odjela domů za rodiči, pokoj tak byl volný jenom pro nás dva. Šťastná situace, po tolika měsících jsem měl příležitost být s Peťou konečně jenom sám. Druhé patro jsme po schodech zdolávali vesele i hravě. Odemkla dveře pokoje a vpustila mě dovnitř. Stejně jako ona jsem si odkládal u vchodu zablácené, mokré boty a vevnitř mi pomáhala se svlékáním. Konečně jsem měl možnost prokázat ji svou dosud nutně tlumenou lásku tou nekončící něhou, které jsem teď měl na rozdávání, ovšem jenom pro ni. Jakási prasíla ve mně ji skryla v mé náruči, tiskla a tiskla v ní a její tvář potom pokryla gejzírem polibků. Už jsem se neovládal a tak jsem z ní v rychlosti svlékal všechno, co měla na sobě. Petra mi to rychle oplácela. Vzápětí se v sešeřelém pokoji objevil lesk jejich krásných plavých vlasů, její obdivované boltce a výrazná bělost jejich ňader i jejího nahého těla. To co následovalo, nás vyčerpalo fyzicky i psychicky a tak jsme oba, stočení do klubíčka, následně na posteli usnuli spánkem spravedlivých. Probudili jsme se až někdy ve večerní hodině, snědli něco, co jsme si předtím koupili k večeři a já jsem ji dole, u vstupních dveří baráku, popřál dobrou noc.
A tak po několikadenním pobytu v Brně nastal poslední den, den odjezdu domů. Janez přijel, bylo okolo osmé, aby vyzvednul Péťu, já už tam nějakou chvíli byl. Jasný den věstil příjemnou cestu obou. Neměl jsem nic důležitého na práci a tak jsem se spolu s nimi a samozřejmě především s Petrou chtěl svézt na zadním sedadle až do Mikulova na celnici, jak to ostatně bylo už ve středu domlouváno. Ruku v ruce jsme seděli vzadu, vychutnávali jízdu v mrazivém, prosluněném kraji, mezi sněhem lehce pokrytými spícími poli, vinicemi a borovými lesíky. Byla sobota a tak v tomto čase vesnice i malá městečka, kterými jsme projížděli, jakoby ještě dřímala. Po levé straně Pálavské kopce se dvěma vztyčenými kamennými zříceninami hradů, po pravé už zvedající se rakouská krajina a v dálce před námi mikulovský hrad. Přestože jsem seděl vedle Petry, čím blíže k Mikulovu, tím více mi začalo být jaksi teskno. Vždyť přece, asi za čtrnáct dní se mi Petra vrátí a už natrvalo budeme spolu, musel jsem si pro sebe pořád opakovat. Vysadili mě několik desítek metrů před rozložitou českou celnicí, abychom při loučení zbytečně nepoutali pozornost. Rozloučil jsem se s Janezem chlapským objetím i polibkem. Petru jsem vřele pochoval, pozvednul ve své náruči a políbil. Oba mi děkovali za doprovod a za celý hezký týden. Popřál jsem jim šťastnou cestu, přes Vídeň a Graz by se měli dostat poměrně brzy domů. Nebreč přece, chlape, musel jsem se uklidňovat. Otec s dcerou vzápětí opět nasedli, popojeli na celnici a já zůstal stát na místě a aspoň z dálky je ještě doprovázel pohledem. Už byli odbaveni, celní i pasová kontrola byla krátká. Zamával jsem jim a oni z okénka vystrčenou rukou ještě zamávali mně. Auto se rychle ztrácelo na silnici v území nikoho, než přijelo na další celnici, rakouskou.
Pomalu, těžce jsem se loudal zpět, do Mikulova, na zastávku autobusu.
Neděle v Brně se neskutečně táhla, na kolejích bylo spolužáků málo, většinou se učili na zkoušky doma. Dal jsem si oddech, trochu se povaloval, četl, co mi přišlo pod ruku, a vzpomínal na uplynulý týden. A až v pondělí jsem zašel do studovny univerzitky, abych se pomalu začal připravovat na zkoušku z dějin pozdního českého středověku, kde husitství bylo tím nejdůležitějším. S obtížemi jsem se zamýšlel nad problematikou počátku 15. století, které tvořilo jakýsi ideový předstupeň husitským bouřím. Do myšlenek na historii se mi neustále vkrádaly myšlenky na Petru, na to co jsme si spolu ještě před třemi dny oba prožili. Jak na to vzpomíná ona? Jak vlastně dojeli? Snažil jsem se soustředit, ale moc se mi to nedařilo. Shromáždil jsem alespoň potřebná skripta a literaturu, které jsem si zrovna v půjčovně zapůjčil. Bylo nutné začít myslet na studium, jinak bych tu pro mě nezáživnou zkoušku nemusel ani udělat. V úterý ráno jsem opět nastoupil do studovny. V poledne jako obvykle naproti do menzy na oběd a potom jsem si potřeboval zařídit něco na fakultě. Na vrátnici byla za sklem pošta pro studenty, dívám se a u telegramu tam umístěného i moje jméno, Gospod Karel...Filosofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Vyzvednul jsem si ho, rozlepil a otevřel... „když tu náhle přiletěla, horká a lesklá střela a uprostřed mýho čela našla si mrcha cíl... .“ V té chvíli bych býval byl potřeboval někoho, kdo by mě podržel. Mé suché oči prostě na ten papír jen tupě zíraly. Text, který jsem četl několikrát po sobě, byl samozřejmě psaný ve slovinštině a tak byl pro mne o to nepochopitelnější: Janez i Petra Mušič...mrtvi, havárie auta před Mariborem, společný pohřeb v sobotu 31.1.ve 12 hod. na hřbitově v Mariboru. Karle přijeď. Anna Mušič.
Přes Bratislavu a Budapešť jsem, po celonočním cestování, bez pasu, jenom s doložkou k občance (OP), přijel do Mariboru utrmácený před desátou dopoledne. Po vystoupení z vlaku jsem se doptal na adresu, na níž jsem Petře psával a zazvonil u dveří jednopatrové vilky na okraji města. Přišla mi otevřít nějaká dívenka, řekl jsem, že jdu na pohřeb, že jsem Petřin milý. Pozvala mě dál, že už na mě čekají. V přízemí, ve velkém obývacím centrálním pokoji, z něhož byly cítit jakési středostavovské hodnoty, už seděla širší rodina, muži v oblecích, upravené starší i mladé ženy, také několik dětí, na první pohled možná tak dvacítka hostí. Pozdravil jsem všechny, chtěl jsem ovšem pozdravit především paní Mušič. Když bylo jasné, že jsem přijel já, vyšla z protějších dveří sama. Objala mě a políbila mě několikrát mateřsky na obě tváře. Byla ustaraná a uplakaná. V obličeji připomínala Péťu, i ty obdivované ušní boltce jako by Petra dostala od maminky. Ve svém věku působila hrdě, vlastně byla smutně krásná. Pro osvěžení mi nabídli umyvadlo a ručník v koupelně, v pokoji pak hutnou horkou polévku s dobrým chlebem a silný čaj, abych se po té dlouhé celonoční anabázi a z nevyspání trochu vzpamatoval. Na velikém tmavém stole stálo cukroví, čerstvě se vařila silná káva. Hřbitov nebyl daleko, od domku tam bylo možné dostat se poměrně rychle. Následující hodinku jsme si proto ještě krátce povídali. Nechtěl jsem samozřejmě sahat do hrůzných, čerstvých ran, ale vedle mě sedící Pétina teta mi tlumeně stačila vypovědět, jak, kdy a za jakých okolností došlo k havárii. Několik kilometrů po přejezdu státní hranice s Rakouskem dostalo auto na zledovatělém, dosud neošetřeném povrchu silnice, smyk. Převrátilo se do pole a několikrát se otočilo. V silně zdemolovaném vozidle měli oba i četná poranění hlavy, obličeje a krční páteře. Podle lékařské zprávy zemřeli krátce po havárii. Alespoň, že se netrápili, alespoň, že se Petra netrápila.
Jedenáct patnáct, už byl čas k odchodu. Všichni se postupně zvedali, brali zimníky a odcházeli. Rodina se na hřbitově mohla shromáždit v kapli Panny Marie. Přes panující mrazík přicházelo na pohřeb mnoho dalších hostí, doktor Mušič byl ve městě dobře známým ženským lékařem a kapacitou. Lidé postávali venku, před kaplí. Ve výšce, severně od města, nechávaly za sebou bílé pruhy páry vojenské tryskáče, hlídkující na jugoslávské státní hranici. U oltáře byly na katafalku vedle sebe postaveny dvě neotevírané rakve.
Začala mše, kterou v černém zdobném ornátu sloužil mladý kněz ze zdejší farnosti. Asperges mei. V kostelíku, prosyceném omamnou vůní kadidla, četl latinsky z dojemného evangelia sv. apoštola Jana o vzkříšení mrtvého Lazara Ježíšem, na evangelium navazovalo jeho kázání. Nepříliš jsem mu rozuměl, vůbec evangeliu, latinu jsme měli v prvním ročníku a jenom jeden semestr, ale nejspíš mluvil o kráse vzkříšených duší patřících na Boha v nebeském království a o vzkříšení všech spravedlivých v novém, oslaveném těle na konci času. Při přijímáním se modlil Domine non sum dignus, Domine non sum dignus, Domine non sum dignus, ano, Pane nejsem hoden... Sbor několika mladých tmavě oděných místních zapěl smutnou lidovou píseň. A také Jen k Tobě Bože můj, jen k Tobě blíž. Hlavou mi táhly myšlenky o světské i Boží spravedlnosti, ještě před čtrnácti dny dva krásní, milí lidé, plní života a teď tu, ve dřevě zavřené, leží jejich potlučená, zdemolovaná neživá těla. Víš, co jsi mi to, Péťo, vlastně udělala? A co jsi to Ty, Velký Bože, na mě za zkoušky dopustil! Vzpomínal jsem přitom na loňské seznámení s mou dívkou na táboře a na zážitky z loňského léta u moře.
Ite missa est. Mše skončila. Před kostelíkem se shromažďoval průvod. V čele kněz, na hlavě biret, vedle dva ministranti, za ním nosiči s rakví s Janezem, vyzvali i mě, zda nechci jako jeden ze čtyř, nést také rakev s Petrou, samozřejmě jsem přikývnul. Poslední služba mojí Pétěnce. Teprve za námi paní Mušič, se dvěma dalšími ženami po boku, které ji podpíraly a všichni ostatní. Průvod se dal do pohybu. Připravený rodinný hrob se nacházel v novější části hřbitova. Postupně jsme tu položili obě rakve s mrtvými na kovové podstavce. Kněz vysvětil jámu kropenkou se svěcenou vodou. Muži uchystali rakve ke spouštění. Nejprve otec, potom s mou pomocí i dcera. Musel jsem se držet, abych přes vzlykot a tu záplavu hořkých slz pořád ještě viděl, co přesně dělám, abych pevně držel lano, aby nedošlo k nějakému kiksu. Mrtví už milovat nemohou..., mrtví už milovat nemohou..., ta slova z Mišíkovy písně se mi drala do hlavy. Smutek, panující až k zešílení, už nemůžu vydržet. Obě rakve byly spuštěny, requiscat in pace, požehnal je kněz několika vzdušnými kříži. Ze shromážděných se ozýval hlasitý, urputný vzlykot, ženy musely odvést paní Annu kousek dál od hrobu. Kněz se ještě snažil o laskavou promluvu, o životě obou zesnulých a na závěr o povzbudivá slova všem na rozloučenou. Z čerstvě připravené hromádky začali lidé lopatkou symbolicky vhazovat na rakve písek. Hosté postávali, někteří se začali pomalu rozcházet. Bližší rodina i kněz byla pozvána na smuteční hostinu do nedaleké restaurace.
Zpovzdálí sledovala dění okolo hrobu se svými nástroji parta kopáčů čekající, až se bude moci dát do zahazování rakví zamrzlou hlínou a do úpravy povrchu hrobu.
Karel ještě den po pohřbu pobyl ve vilce u Petřiny maminky, zase si zašel na hřbitov a pak se vlakem opět oklikou vrátil do Brna. Při studiu na zkoušky měl značné potíže se soustředěním. Dokonce musel navštívit i psychiatra. I v noci se mu do mysli neustále vtíraly obrazy ze všeho toho minulého, prožitého s Petrou a konec konců i s jejím otcem. Zkoušky v ročníku však složil všechny. Zásadně se vyhýbal dívčím kolejím pod Žluťákem. Uplynulo několik let a Karel dostudoval a nebyl schopný navázat nějaký další smysluplný citový vztah, který by mu nahrazoval Petru, a žádná žena mu ji už nikdy úplně nahradit nedokázala. Po dalších desetiletích, to už Karel dostal i cestovní pas, si zajel do Mariboru, tentokráte už přes Vídeň a Graz, zavzpomínat na všechno to, co ho v mládí tak krutě potkalo. Byl se podívat na vilku, někdejší bydliště Mušičových a navštívil nedaleký hřbitov. Našel i hrob, u něhož prožil tolik bolesti, jako potom ve své dosavadním životě už nikdy. Na jednoduchém náhrobním kameni ze slovinské žuly byla vytesána tři známá jména: Janez Mušič, Petra Mušič a Anna Mušič.
/Velikonoce 2018/
