Česká televize Brno (*1961) oslavila vloni abrahámoviny
Z televizní historie
Česká televize Brno si v roce 2011 připomněla 50. výročí své existence. A takové výročí jistě stojí za ohlédnutí…
Prameny: pamětníci, publikace i diplomové práce
Samozřejmě že hlavním pramenem k dějinám brněnské televize jsou její pořady − „moving pictures“ −, jenže z pravěku televizního vysílání toho z oněch „pohyblivých obrázků“ moc nezbylo hlavně z toho důvodu, že vysílání probíhalo zpravidla tzv. „živě“ − tedy se nezaznamenávalo (ostatně tzv. televizní magnetický záznam byl tehdy u nás ještě hudbou dosti vzdálené budoucnosti). Existovala jen možnost tzv. telerecordingu (TRC) − to znamená natočení vysílaného pořadu z obrazovky speciálního monitoru na filmový pás. Jenže výsledná kvalita nebyla dokonalá, nehledě na to, že film byl poměrně drahý materiál. Navíc se pořad, který chtělo Brno zaznamenat, musel poslat do Prahy či Bratislavy, kde TRC měli, a to po trasách a v čase, kdy byly trasy volné − tedy zpravidla pozdě v noci. V Brně pak ale vznikla poloprofesionální modifikace filmového záznamu z obrazovky běžného monitoru, jíž se říkalo Kopřivův telerecording (KOTRC) − podle autora ing. Kopřivy. Technická kvalita byla sice slušná, ale poněvadž se většinou využívalo filmu 35 mm, následné zpracování bylo dosti náročné. V roce 1971 konečně TRC a KOTRC nahradil televizní magnetický záznam (TMZ)…
Také pamětníků pochopitelně ubývá. Jedněmi z těch, kteří se nacházeli doslova „u toho“, byli například vedoucí pracovník produkce, provozu a plánování B. Opluštil, ekonom A. Fintes, produkční V. Freibergerová, kameraman V. Myslivec, mistr zvuku J. Matušek, technici ing. K. Soukup, F. Zouhar, J. Tesařík, J. Singer, osvětlovač Vilém Vepř, řidič a pozdější vedoucí autoprovozu J. Pražák a další. Měl jsem to štěstí, že jsem s nimi řadu let spolupracoval a potkával se s nimi. Rád jsem občas poslouchal jejich vyprávění o krušných, ale zároveň nadšených začátcích brněnského studia, navíc musím zmínit, že všichni byli vždy velmi přátelští a vstřícní − zkrátka fajn.
K přehledu historie brněnské televize pochopitelně dobře poslouží i soudobý denní tisk − zejména někdejší deníky Rovnost, Svobodné slovo a Lidová demokracie.
Historii brněnské televize byly také věnovány sborníky vzniklé v ČST a ČT Brno při příležitostech některých kulatých a půlkulatých jubileí − viz například brožury Je nám už 15 let, 20 let ČST Brno, Do dalšího čtvrtstoletí, 50 let televizního studia Brno…
Kromě toho lze řadu informací o historii brněnské televize najít i v dalších publikacích a archivních materiálech − například v některých přehledných historických pracích, v jednotlivých Ročenkách České televize, v publikacích z Edice České televize, v tiskových zprávách ČT, v interních materiálech brněnského televizního studia apod.
Nu a není divu, že vznik, vývoj a programy brněnského televizního studia byly i tématem hned několika diplomových prací někdejších studentů příslušných fakult: jejich autory jsou R. Svobodová, P. Malý, J. Chloupek…
Začalo to dřív, než to začalo…
aneb 60., 70. a 80. léta
Já vím, že výše uvedený titulek si vlastně protiřečí, ale co naplat − skutečně tomu tak bylo…
Z vyprávění B. Opluštila, pamětníka úplných počátků brněnské televize (s nímž jsem občas nejen upřesňoval výrobní kapacity pořadů, které jsem měl v ČST Brno na starosti, ale také se s ním utkával na tenisových kurtech), jsem se totiž dozvěděl, že první televizní pracovníci přišli z rozhlasu a že právě on nastoupil do Československé televize Brno rok a týden předtím, než byl odvysílán první vlastní brněnský hudebně zábavný televizní pořad. B. Opluštil nastoupil 1. července 1960, za čtvrt roku se k němu přidali A. Fintes a mistr stavby Z. Zejda, který byl do Brna převeden z pražské televize. (A za rok už měla brněnská televize zhruba půl stovky zaměstnanců.)
V září 1960 byly budoucí brněnské televizi příslušnými úřady přiklepnuty prostory kabaretně-divadelní scény v objektu Typos v Chorázově − nyní Jezuitské − ulici. Studiu se tedy dostalo výhody místa v centru města, jenže s Typosem byly také problémy, které přetrvaly vlastně až do dnešní doby − například s nájemníky jak nebytových prostor (mezi nimi byly například sklad nemocničního prádla a bývalá vinárna), tak i bytů nacházejících se v budově Typosu…
Začalo se ovšem nejen s technickou přípravou výstavby studia a jeho vysílání, ale i se zajišťováním programových pracovníků. Ti se logicky rekrutovali hlavně z jiných médií, zejména ze staršího bratra televize − rozhlasu…
Prvním ředitelem brněnské televize se stal spolupracovník tehdy již několik let existujícího ostravského televizního studia a novinář J. Křivánek. Později se k němu přidali vedoucí programu V. Hrouzek a vedoucí publicistiky L. Popelka…
Do televizní techniky pak rovněž logicky nastoupili především bývalí zaměstnanci spojů − například skupina techniků z televizního vysílače Kojál, který byl postaven na konci 50. let minulého století, aby perspektivní televizní vysílání mohli sledovat i jihomoravští a středomoravští diváci, a který byl v té době nejvyšší stavbou v naší republice…
Z Prahy dostalo brněnské studio do vínku šest let starý, sice již z pražského provozu vyřazený, ale opravený přenosový vůz, který nějaký čas zaujímal parkovací místo na náměstí Svobody − nejen proto, že zázemí studia bylo ještě ve hvězdách, ale šlo vlastně také o tak trochu propagační tah. Pamětníci vyprávěli, že se přenosovému vozu říkalo „Albánie“ a že právě tento vůz byl technickým středobodem prvního živě přenášeného pořadu z Brna.
Nicméně − brněnské logo se na televizních obrazovkách objevilo ještě předtím: jednalo se o jeden z příspěvků do silvestrovského vysílání roku 1960, tento pořad byl však natočen pracovníky pražského studia.
Rovněž z Prahy byl odvysílán i první zpravodajský šot, který byl natočen 2. března 1961 v Brně.
A pak to konečně přišlo! Den D nastal 6. července 1961 − mimochodem v památný den českých dějin (6. 7. 1415 byl v Kostnici upálen mistr Jan Hus). Přesně v osm hodin večer se na obrazovkách objevila tvář hlasatelky (prvními brněnskými hlasatelkami byly Věra Kunderová, manželka dnes světoznámého spisovatele Milana Kundery, a Božena Písařová) a po jejím ohlášení hudebně zábavného pořadu Sedmikrásky nad Brnem mohli diváci sledovat vystoupení Orchestru Gustava Broma a brněnských estrádních umělců. S režií přijel vypomoci pražský režisér M. Macků, ale to ostatní bylo v brněnských rukou. I když ještě těsně před začátkem musela být narychlo odstraněna závada na zvukovém zařízení, byl asi čtyřicetiminutový pořad odvysílán v podstatě bez chyb. Sedmikrásky nad Brnem sledovalo několik set tisíc diváků v téměř celé Československé republice, neboť signál byl přenášen z Brna do Bratislavy, pak do Ostravy, poté na Praděd, pak do Prahy a z Prahy na jihomoravský Kojál…
Hned následující den se čtenáři deníku Rovnost v článku Včera večer v Typosu a u vás na televizních obrazovkách mohli dočíst i následující slova: „(…) Včera vstoupilo brněnské televizní studio poprvé svými vlastními silami na obrazovky televizorů. Přenosy z Brna jsme už ovšem viděli, dokonce tu byl i přenos z Typosu. Avšak jde především o ty vlastní síly, o jejich převahu při vysílání, o technickou schopnost a zdatnost, o vybavení a všechno, co s tím souvisí. Až jednou, po deseti a padesáti letech, bude slavit brněnské televizní studio výročí, vrátí se k tomuto dni jako k jednomu z nejvýznačnějších. (…)“
Dne 13. srpna se z Brna uskutečnil první přímý sportovní přenos, a to ze stadionu Královopolské strojírny Brno, jejíž mužstvo se utkalo se Spartakem Trnava: pro zájemce uvádím, že utkání skončilo nerozhodně 3:3.
První hokejový přenos z Brna pak spatřil světlo světa 1. listopadu: utkala se mužstva brněnské Rudé hvězdy a Kladna.
A pro zajímavost: první samostatný brněnský přenos (po předchozích s pražskými štáby) z proslulé brněnské Velké ceny se uskutečnil 27. srpna 1962 (část přenosových vozů musela být ovšem zapůjčena z Bratislavy).
Po prázdninách v roce 1961 přijel do Brna druhý, modernější přenosový vůz, mezitím ale brněnští televizní pracovníci nezaháleli a vybudovali hlasatelnu mimo obraz, zrekonstruovali filmový automat z Ostravy, kde byl − jak jinak! − už vyřazen, získali filmový snímač 16 mm, byla postavena potřebná trafostanice v parku za palácem Typos...
Z prvního přenosového vozu bylo vybráno zařízení a nainstalováno v Typosu, takže vlastně vzniklo první brněnské studio. Onen modernější „přenosák“ stával před Typosem a z něho byla také na závěr III. Mezinárodního strojírenského veletrhu 24. září odvysílána (jeho zařízení bylo kvalitnější než ve studiu) druhá brněnská estráda, těžící z již tehdy proslulých brněnských veletrhů a příznačně nazvaná První veletrh dobré nálady. Režii měl opět pražský režisér − A. Moskalyk.
Vzápětí na to − přesně 1. října 1961 − bylo zahájeno oblastní zpravodajské vysílání Jihomoravského televizního týdeníku. Zpravodajská redakce získala filmovou laboratoř a střižnu, poněvadž zpravodajské šoty se točily na film…
Nejen zpravodajstvím a publicistikou je ovšem živa televize, takže i ta brněnská se brzy začala poohlížet po uměleckých dílech. Nabízely se zejména divadelní inscenace. Jednou z těch, které stojí za to vzpomenout, se stala z tehdejšího pohledu a možností vskutku pozoruhodná velká inscenace Mysteria Buffa autora Vladimíra Majakovského, vysílaná 12. prosince 1961 přímým přenosem z haly Královopolské strojírny v Brně. (Mystérie byly nejen starověké náboženské obřady, ale i středověká liturgická dramata, buffonády jsou divadelní představení založená na satirické nadsázce.) Protože dnes už málokdo o této ruské sovětské veršované dramatické poémě z roku 1918 vůbec něco ví, uvádím, že se jedná o jakousi revoluční revui − alegorickou podobu biblické legendy o potopě světa, při níž zachránivší se obyvatelé zeměkoule, mezi nimiž je sedm párů představitelů buržoazie a sedm párů proletářů, hledají spásu na severním pólu, kde nakonec proletáři postaví pro všechny archu, na níž se pak střídají různé společensko-ekonomické formace, přičemž vývoj vrcholí revolucí, kdy buržoazie je svržena z paluby. Televizi jistě inspiroval fakt, že v roce 1960 mělo tuto inscenaci v režii E. Sokolovského na repertoáru Státní divadlo Brno. Dvouhodinovou televizní podobu tohoto díla však režíroval pražský režisér A. Moskalyk. V roce 1981 napsal o této inscenaci pamětník B. Opluštil: „(…) Nasazení techniky, počet účinkujících, rozsáhlost výpravy, neobvyklý rozsah a velikost scény − nic z toho nebylo dosud v našem studiu překonáno. (…)“
Začala se prosazovat i redakce pořadů pro děti a mládež: prvním přímým přenosem pro děti byl Brněnský dětský kabaret, vysílaný 17. prosince z Husova sboru v Brně, a vůbec prvním brněnským pořadem ve vysílání Intervize bylo loutkové varieté s hudbou a beze slov Dnes v noci zázraky, které televize převzala z brněnského loutkového divadla Radost, s nímž často a úspěšně spolupracovala i později…
Na podzim roku 1962 přijel do Brna nový přenosový vůz, který měl tři superortikonové kamery, které už přece jen nevyžadovaly tolik světla, jako tomu bylo u kamer předchozích, respektive u elektronek typu ikonoskop (běžné hodnoty u nich dosahovaly až 3.000 luxů!). Prvním přenosem s tímto vozem byla 7. října 1962 Janáčkova opera Liška Bystrouška z nově otevřeného divadla − Janáčkovy opery.
Jedním z dalších přenosů, který stojí za zmínku, byl přímý přenos operace srdce z Nemocnice u svaté Anny, kterou prováděl proslulý chirurg J. Navrátil…
V létě 1963 byla do ČST Brno převedena brněnská výrobní skupina Krátkého filmu. Přišli režisér J. Fuksa, kameraman J. Nosek, střihačka A. Hachlová a několik dalších tvůrců.
Brněnská televize dostala také budovu na třídě kapitána Jaroše − známou „Jarošku“, jak se jí říkalo (později přibyly i další objekty, které byly roztroušené po celém Brně), a navíc začala budovat tzv. dabing. Prvním dabovaným filmem v Brně byl vynikající polský film později světoznámého režiséra R. Polanského Nůž ve vodě. Jenže osud brněnskému dabingu zpočátku vůbec nepřál! 22. leden 1964 se do dějin brněnské televize zapsal černým písmem: zřejmě v suterénní stolárně vznikl patrně neopatrností snad nějakého kuřáka či podobným způsobem požár, který v podzemí uvěznil řadu lidí. Požárníci přijeli sice brzy a požár zvládli, přesto však na schodech zahynul na otravu kouřovými zplodinami šestadvacetiletý kameraman a dabingový režisér M. Ambro.
I z tak těžké situace se studio postupně dostalo a v paláci Typos byl další televizní provoz zahájen hned v příštím roce.
Sportovní redakce se v roce 1963 vymanila ze zpravodajství, osamostatnila se a navíc získala příchodem dalšího „rozhlasáka“ − redaktora M. Zouhara.
Rozšiřovala se i publicistika − ve zmíněném roce 1963 představila kritický pořad Mohu do toho mluvit?, který uváděl J. Křivánek.
A objevila se i zajímavá syntéza publicistiky a zábavy − cyklus Dnes večer u…, který moderoval J. Prokel, jenž se prosadil i jako specificky televizní režisér.
Brněnské inscenace poskytly příležitost brněnským a vůbec jihomoravským hercům, televizní režii se začal věnovat například E. Sokolovský…
Z doby tzv. živého vysílání mají brněnští herci nepřeberně historek. Nemohu si odpustit uvést dvě z nejznámějších, kterou i mně vyprávěla populární herečka V. Fialová. V inscenaci Vdova Capetova hrála královnu Marii Antoinettu, dívala se z okna věže dolů na Paříž, když vtom vešel do zmíněného okna službu konající požárník, který se prostě jen chtěl „kóknót“! V téže inscenaci navíc přišla V. Fialová − podle svých slov − o kštici vlasů, protože jí zapomněli dát paruku, z níž měla její komorná ustřihnout před popravou stětím prameny vlasů; a tak po chvilce váhání a až na syknutou výzvu paní Fialové komorná stiskla nůžky a ustřihla hrst pravých vlasů…
A nesmíme zapomenout ani na populární každoroční přenosy z udílení cen Zlatý krokodýl za herecké a hlasatelské výkony v uplynulém roce: jejich tradice začala v roce 1968. I když je později nahradily ceny jiné, vydobylo si toto ocenění prestiž mezi tvůrci i u diváků…
Období tzv. Pražského jara přineslo nebývalou volnost i pro televizní tvorbu − stále odvážnější byly zejména zpravodajství a publicistika: místem k vyjadřování otevřených názorů se kupříkladu stal diskusní pořad Tribuna týdne s moderátorem J. Vondráčkem.
Po příchodu okupačních vojsk 21. srpna 1968 byly v ČST Brno narychlo sestaveny štáby, které se vydaly natáčet do ulic. Už dopoledne tak mohly být odvysílány první šokující záběry: s pražskou televizí bylo téměř nemožné se spojit, šéfové televize proto požádali o pomoc Vídeň, technici bleskově zřídili obrazovou trasu pro spojení s rakouskou metropolí, takže ORF mohla brněnské záběry poslat do éteru… Brzy nato ale obsadili sovětští vojáci brněnskou retranslační stanici v Barvičově ulici, potom i Typos. Mezitím však skupina televizních pracovníků vyrazila na vysílač Kojál na Vyškovsku a několik odpoledních hodin probíhalo improvizované vysílání. Když ale u Kojálu přistál nepřátelský vrtulník, musel být sice vysílač vypnut (přesto ale zprostředkovával vysílání Čs. rozhlasu), přenosový vůz ale včas odjel a brněnská televize našla pak náhradní vysílací místo v prostorách Čs. akademie věd v Královopolské ulici − ovšem s omezeným dosahem na Brno a okolí.
L. Popelka nakonec odjel do Rakouska, natočené materiály se mu posílaly přímo tam a ORF zařizovala vysílání (spolupracoval na něm i tehdejší programový ředitel ORF H. Zilk, jenž se později stal rakouským ministrem školství a poté starostou Vídně). Následovalo vysílání z vojenského prostoru u Vyškova. Potom vláda ČSSR rozhodla o ukončení provizorního vysílání, které v Brně definitivně skončilo 1. září.
Po nějaké době začala éra prověrek, čistek, vyhazovů a tzv. normalizace. Na uvolněná místa nastoupili noví pracovníci, všichni zaměstnanci ovšem museli respektovat příslušné politické požadavky a ideově tematické, ale i další instrukce. Vzpomínám si, že třeba z písničkového recitálu B. Frídla jsme museli vystřihnout píseň Ave Maria a záběr kříže na polní cestě, v cyklu Písničky pod rentgenem, věnovaném produkci tzv. menšinových žánrů a připravovaném ve spolupráci s redaktory časopisu Melodie, jsme zase museli často sponkovat hudebníkům a zpěvákům vlasy, aby jim nezakrývaly uši − přesně v duchu tehdejšího oficiálního hesla Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás. A sám jsem na přímý příkaz tehdejší ředitelky českých studií M. Balašové musel oholit svého tehdy ještě černého „bíbra“, když jsem se roku 1973 v Praze zúčastnil za brněnské studio vyhlašování témat pro divácky oblíbený cyklus příběhů ze života na náměty diváků nazvaný Bakaláři. Dokonce mě na pražském letišti nejprve odmítli pustit do letadla (letenka nebyla o moc dražší než vlak), protože moje fotografie v občanském průkazu neodpovídala skutečnosti…
Zkrátka − cenzura byla několikastupňová a nacházela dvojsmysly a skryté významy dokonce i na místech, kde je tvůrci ani nezamýšleli, či kam je ani nepropašovávali (i to se samozřejmě stávalo, ale právě na takové případy naštěstí cenzura většinou nepřišla)…
Přesto se brněnští televizní tvůrci snažili o vznik diváckých a zajímavých pořadů − například v oblasti televizní zábavy se to podařilo seriálem Slovácko sa nesúdí, který ČST Brno mohla − v Brně poprvé − vyrobit jako tzv. zakázku, tj. v Krátkém filmu Gottwaldov, kde byly přece jen lepší filmařské podmínky. (Původní titul zněl sice Slovácko sa súdí, stejně jako první knížka Z. Galušky, podle níž napsal scénář prvních šesti dílů J. Dietl, ale na přímý pokyn M. Balašové musel být titul změněn, protože „u nás se přece nesoudíme, ale domluvíme!“)
Ještě předtím vznikl dramatický čtyřdílný seriál o partyzánském hnutí na Moravě, nazvaný Legenda o živých mrtvých.
Ale objevovaly se i kritické pořady − spíše však šlo o takříkajíc bílé vrány v šedi normalizačního vysílání − například publicistický cyklus To nechce klid nebo už zmíněný hudebně publicistický pořad Písničky pod rentgenem.
A vznikaly zajímavé inscenace studiové i přenášené, filmy, pásma a chvilky poezie (Římanka, Gazdina roba, Jenůfa; z Divadla Husa na provázku, jehož název byl inspirován dílem J. Mahena, ale v době, kdy byl G. Husák ústředním tajemníkem ÚV KSČ a později prezidentem republiky, byl název scény nuceně změněn na Divadlo na provázku, byly zaznamenány tituly Am a Ea a potom Commedia dell´ arte), dětské soutěže (Piškvorky, Hrajeme si každý den, Kámen, nůžky, papír), operní přenosy (Výlety pana Broučka, Liška Bystrouška) i hudebně publicistické pořady (Schůzky s operou, Schůzky s baletem, přičemž bdělé pozornosti dohlížitelů neunikl ani cyklus o nástrojích, takže díl Jak se hraje na violu musel být dodatečně přejmenován, poněvadž posuzovatele dráždilo, že manželka ústředního ředitele ČST se jmenuje Viola!), vedle dobově poplatných vznikaly i zajímavé dokumentární pořady (někdy netradičně spojující tento žánr s poezií, jak se o to snažil například scenárista a básník PhDr. Ivo Odehnal), folklorní pořady (Zazpívej, slavíčku, pořady s BROLN), zábavné pořady (Brněnské kolo, Veselá je dědina, B panorama, Na hodinu v Rozmarýnu, již zmínění Bakaláři, Byla jednou kapela, Všichni se ptají, komu to hrají, který uváděla hlavně J. Bohdalová, z Prahy převzatý pořad Zpívá celá rodina, pořady s Vladimírem Menšíkem, Rendez-vous s Gustavem Bromem, ale fantastický úspěch slavily především hudebně zábavné pořady s nesmírně oblíbenou Moravankou!) a další a další…
Na přelomu 70. a 80. let dochází k postupné kolorifikaci − přechodu na barevnou výrobu a vysílání. Napomohl tomu i fakt, že k Vánocům 1980 dostala brněnská televize pod stromeček nový typ sovětského přenosového vozu Magnolia, který se v létě toho roku představil na Letních olympijských hrách v Moskvě. (Po několika letech přijela do Brna druhá Magnolia.)
Programová nabídka se rozšiřovala, takže z ní vybírejme jen namátkou…
Tak třeba − diváci měli v oblibě různé magazíny, které byly určené například ženám, zemědělcům či problematice bezpečnosti, brněnské hudební pořady se podílely na cyklu Hudební studio M, vznikaly zdařilé pohádky (O zakletém hadovi, O buchtách a milování), vedle televizních her o hrdinech a novátorech socialistické práce se v roce 1984 začíná natáčet cyklus detektivních příběhů Stopy zločinu…
V roce 1984 také přibyla k dosavadním redakcím (dramatické, zábavné, hudební, dětské, zpravodajské, publicistické, sportovní, zahraničních pořadů) i redakce vzdělávacích pořadů (do té doby bylo brněnské televizní vzdělávání pod křídly redakce pro děti a mládež): byla to zásluha tehdejšího ředitele ČST Brno PhDr. Svatopluka Bimky, jenž předtím řídil Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a jenž byl podle mého názoru nejlepším ředitelem z těch šesti, které jsem měl možnost v brněnské televizi poznat. Vzdělávací redakce se blýskla cykly Safari, Chráněné krajinné oblasti, Kapitoly z historie, pořady na archeologická témata (Starobylé město Rastislavovo, Znojemská rotunda), cykly Vzpomínky na minulost (vyvracející Dänikenova a jiná podobná nevědecká tvrzení), Lidová tvorba na Moravě či Všemi mastmi mazaná (o lidské kůži)…
Mnohé pořady − samozřejmě nejen vzdělávací − byly v průběhu let oceněny na domácích i zahraničních festivalech…
A od září 1987 nasadil televizní zábavě laťku vskutku vysoko cyklus Manéž Bolka Polívky, který existuje dodnes a k němuž se po deseti letech přidal cyklus Bolkoviny…
Produkce se zvyšovala, takže ve vedení studia došlo ke změně: z dřívějšího zástupce ředitele pro program se stal náměstek pro umělecké pořady a vedle něho vznikla nová funkce náměstka pro zpravodajství a publicistiku, jímž se stal ing. J. Bobek, jehož jméno si kvůli jeho pracovním i lidským kvalitám zaslouží připomenutí. (Jak výše zmíněný dr. Bimka, tak ing. Bobek jsou pro mě potvrzením známé zkušenosti, že je lepší mít dobrého šéfa, než sám šéfem být…)
Rok 1989 znamenal zásadní přelom…
aneb Léta 90.
Změny na konci roku 1989 se brzy promítají i do televize. Brněnské studio se stává součástí veřejnoprávního média. Mnozí pracovníci odešli, někteří se po letech vrátili, objevily se i nové tváře…
Na obrazovce se prosazují i nové pořady − Klub Netopýr (pojmenovaný podle někdejšího kabaretu, v jehož prostorách měla ČST a pak i ČT své studio, které musela po restituci domu opustit − stejně jako budovu na třídě Kapitána Jaroše), Z očí do očí, Křesťanský magazín, AZ kviz…
Zpravodajství i jiné typy pořadů se musely začít vyrovnávat s konkurencí soukromých televizních stanic: zdá se však, že hlavně zpočátku se po nich celá ČT spíše trochu opičila, než aby položila důraz na kvalitu, různorodost a preferenci takříkajíc nekomerčních žánrů…
Ale i nadále vznikaly v ČT Brno zajímavé inscenace a filmy (kupříkladu Případ Salieri, Racek, Zobani, Velká stavba, Noční stráž, Valčík na uvítanou, Na krásné vyhlídce, Stromy umírají vstoje − s poslední televizní rolí V. Fialové, Klaun, Rok na vsi, Maryša − ovšem v pojetí Divadla Husa na provázku), literární portréty (například katolických básníků), hudební pořady, náboženské pořady, ale i pro diváky objevné dokumenty (Stínoví vojáci, Dukla − Krev a mýtus, Kněží v podzemí, Deník Otty Wolfa, Řecké děti)…
V roce 1996 ruší brněnské studio dabing − a tím i zvukové studio v Brně-Husovicích…
Ve stejném roce vzniká v Brně první distribuční film: jednalo se o půvabnou pohádku Lotrando a Zubejda. (Scénář napsal Z. Svěrák na motivy pohádek K. Čapka, režii měl pražský tvůrce K. Smyczek.)
A v roce 1998 začíná pražský režisér A. Moskalyk natáčet první řadu divácky oblíbených Četnických humoresek, k níž později přibyly další díly…
Přelom let 2000−2001 byl ve znamení krize…
aneb 1. desetiletí 2. tisíciletí a jeden rok jako přívažek
Konec minulého tisíciletí a začátek toho současného byly ve znamení krize veřejnoprávní televize, která se pochopitelně úzce dotýkala i brněnského studia. Docházelo k až absurdním situacím − včetně toho, že televize přestala na nějaký čas vysílat! I někteří vedoucí pracovníci brněnského studia se dostali do palby kritiky kvůli údajně nedobrému hospodaření, špatné dramaturgii, problémům ve zpravodajství, skryté reklamě… Dva dny před silvestrem 2000 vyzvali brněnští zpravodajci dokonce ředitele ČT Brno Z. Drahoše k rezignaci…
Od 1. ledna následujícího roku sice ČT vysílala, ale v rohu obrazovky bylo heslo Stávka, které upozorňovalo na protesty televizních zaměstnanců. A navíc se i demonstrovalo − v Brně také. Stávka skončila počátkem února…
Drahoš vydržel na ředitelském postu do začátku roku 2003. Na podzim téhož roku iniciovalo po určitých varovných signálech nové vedení ČT v čele s generálním ředitelem J. Janečkem kontrolu majetku v televizním studiu Brno.
Kontrola proběhla v březnu 2004. V souhrnné závěrečné zprávě se konstatovalo, že byly zjištěny závažné nedostatky ve skladu výpravných prostředků (manko ve výši téměř milionu Kč), že byl odcizen ocelový přístřešek − garáže pro služební auta ČT − v hodnotě cca 700.000 Kč, že bylo zpronevěřeno zhruba půl milionu Kč za vstupenky na pořady Manéž Bolka Polívky, nu a zpráva také konstatovala, že inventurní rozdíl v nevrácených rekvizitách a nábytku činil skoro 1,5 milionu Kč. Vedení České televize odvolalo 8. ledna 2003 ředitele Drahoše, jemuž byl koncem ledna ukončen pracovní poměr, s několika zaměstnanci (počínaje pracovníky managementu, výroby i realizace a konče pracovníky skladů) byl rozvázán pracovní poměr, jiní byli přeřazeni na nižší funkce, nebo jim na nějakou dobu byla snížena smluvní mzda, produkční I. Tuček se zavázal splatit pohledávku ve výši 478.805,70 Kč (stalo se tak v osmi splátkách do 9. října 2003) a odešel z ČT na tzv. dohodu. Vedení ČT podalo celkem čtyři trestní oznámení: v tiskové zprávě ČT z 31. srpna 2005 je poté uvedeno, že Policie ČR všechna trestní oznámení odložila, a to ve dvou případech pro nedostatek skutečností, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, v jednom případě vzhledem k nedostatku důkazních materiálů, z nichž vyplývalo, že došlo k jednání, naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, ve zbývajícím případě pak byla škoda dodatečným vyhledáním výpravných prostředků snížena na 128.343,30 Kč, přičemž nebyl dokázán trestný čin zpronevěry…
Nicméně nehledě na zmíněné problémy, situace v televizi se nakonec zklidnila a vysílání samozřejmě průběžně pokračovalo.
Dá se dokonce říci, že brněnské studio se více rozmáchlo a občas významně překročilo regionální omezení, což se jí v řadě případů vyplatilo − a to i díky renomovaným tvůrcům odjinud. U diváků zabodovaly tři řady seriálu Četnické humoresky, dvě filmové série − Černí baroni a Záchranáři, v roce 2010 se k nim přidal titul Poste restante a v roce 2011 seriál Znamení koně. Kromě pozoruhodných inscenací se do širšího povědomí zapsal i distribuční film Muži v říji a všechny části netradičního detektivního triptychu Vetřelci a lovci.
Výpravné inscenace vznikaly i v redakci pro děti a mládež − například Janek nad Janky, O ševci Ondrovi a komtesce Julince, Dům u Zlatého úsvitu…
A diváci si mohli samozřejmě vybrat i z různých soutěží (Věříš si?, Za školu) z publicistických a dokumentárních pořadů (Nehasit! Hořím!, Případ pro ombudsmana, Památky na prodej, portréty Schwarzenbergů, J. G. Mendela, J. A. Bati ad.), z hudebních a literárních pořadů (Jenůfa, Beethovenovy vlasy, Česko jedna báseň, Čtenářský deník, Magdalena aneb Menší film o velké zpěvačce − poznamenejme, že se jednalo o slavnou pěvkyni z Brna Magdalenu Koženou) i z dalších žánrů a typů (Křesťanský magazín, Cesty víry, Poutní místa, Exit 316)…
Také do specifického projektu dvouapůlhodinového vysílání Dobré ráno přispívalo Brno od ledna 2005 denní regionální mutací, ve vysílání se vždy po týdnu střídalo s ostravským studiem: nedávno bylo ovšem Dobré ráno z Moravy a Slezska převedeno do odpoledního času, a to pod názvem Živě na Jedničce, zatímco ranní blok obsadilo pražské Studio 6.
A samozřejmě se rozšířilo a zlepšilo zpravodajství, které pochopitelně reagovalo i na vznik čistě zpravodajského programu ČT 24, jemuž Česká televize symbolicky přestřihla pásku v květnu 2005. A právě zpravodajství, ale i jiným pořadům významně pomohla další nová technologie…
Technický vývoj šel totiž až překotně dopředu. Brněnské studio přestalo hrát v oblasti audiovizuální techniky roli chudého příbuzného. Nové technické prostředky nabídly programovým pracovníkům mnoho možností různorodých kreací. V roce 1998 jsem měl možnost na toto téma podrobně hovořit s ing. K. Soukupem, vedoucím technických provozů, a ing. Pavlem Čermákem, vedoucím inženýringu a servisu ČT Brno (viz Rovnost, 30. 7. 1998, příloha Audio-video, str. I). Pro vlastní natáčení tehdy sloužilo pět jednokamerových až pětikamerových vozů, speciální zvukový vůz a devět reportážních souprav, z nichž pět bylo trvale vyčleněno pro potřeby zpravodajství, nemluvě o mikrokameře Panasonic s možností dálkového ovládání. Přenosové vozy − stejně jako reportážní soustavy − přitom bylo možné kombinovat, takže nebyl problém vytvořit až devítikamerovou soustavu.
Pro obě studia v Typosu (velké − 400 m² a malé − 70 m²) byla namísto samostatných režií zvolena varianta jedné plně digitalizované obrazové režie umožňující kyvadlový provoz.
Postprodukci (tedy zpracovávání a dokončování pořadů) posloužily zpravodajské střiny, multiformátová střižna pro starý U-matic, dále pro Betacam i pro digitální formát D3, jemuž byla určena další střižna pro náročnější pořady (stroje Panasonic D3 získali brněnští technici z Barcelony, kde byly použity při olympijských hrách v r. 1992 jako bezkonkurenčně nejlepší záznam!), a digitální střižna, v níž už byla data ukládána na disk, zpracována počítačově, nu a podle tohoto pracovního vzoru bylo pak možné v jiné střižně sestříhat materiál na pásku, což přineslo značnou časovou úsporu: dá se říci, že nelineární střih se jevil jako technologie budoucnosti. Na nelineární obrazovou technologii pak navázalo i obdobné zvukové pracoviště.
Náročné grafické kreace pak umožnilo grafické kompoziční pracoviště…
Na počátku roku 2006 obdrželo brněnské studio nový satelitní digitální přenosový vůz SNG, využívaný zejména zpravodajci pro přímé přenosy, resp. pro tzv. „živé“ vstupy do vysílání…
Rovněž do roku 2006 se klade oficiální počátek brněnského digitálního zemského vysílání, i když trvalo ještě pět let, než byly vypnuty analogové vysílače na celé jižní Moravě − obdobně jako v dalších krajích České republiky: poslední dva velké analogové vysílače byly vypnuty v oblasti Zlínska ve středu 30. listopadu 2011 ve 12.05 hod. Digitální šíření signálu tak plně nahradilo někdejší analogové vysílání ČST a ČT, které trvalo od května 1953.
Proto v současnosti i brněnské studio využívá převážně počítačové technologie, přičemž už nyní vyrábí značnou část pořadů ve formátu HDTV − tedy televize s vysokou rozlišovací schopností…
Život jde dál − a televize také…
Rok 2012 − …
Česká televize − a tedy i brněnské studio ČT − by měla dostát svému veřejnoprávnímu poslání a obstát vůči konkurenčním televizím ve svém postavení. Také TS Brno k tomu má vcelku dobré předpoklady, i když její pracovníci mají stále co zlepšovat − od jazykové kultury a vystupování až po lepší přehled a širší znalosti.
Když se ohlédneme po padesátileté historii brněnské televize a srovnáme televizi dříve a dnes, můžeme jen žasnout nad obrovským rozdílem nejen v technice, kterou mají dnešní zaměstnanci k dispozici, ale zejména nad poměry a podmínkami, v nichž současné televizní štáby i další složky pracují − tj. prakticky téměř bez větších omezení zvenčí i zevnitř. Věřme, že toho ČT Brno využije − ku prospěchu svému, ale zejména ku prospěchu svých diváků.
JAN MERVART
