Venuše v teplácích
06.05.2017 12:30
O právě probíhající výstavě fotografií Jindřicha Štreita v Paláci šlechtičen v Brně se v BrnoŽurnálu zmiňuje kolega Petr Michl. Zevrubně popisuje životní i uměleckou dráhu jednoho z nejuznávanějších českých fotografů i obsah výstavy. Jeho stať bych rád doplnil slovy kurátorek PhDr. Hany Dvořákové a doc. Mgr. Ireny Armutidisové, i poklonou Jindřicha Štreita zmíněným dámám a Moravskému zemskému muzeu, které výstavu pořádá: „Chtěl bych říct, že jsem se ještě nesetkal s tak pečlivou přípravou své výstavy, ať jde o promyšlenou celkovou koncepci, či výběr fotografií jako zde, v Moravském muzeu – a že jsem těch výstav za padesát let své práce měl stovky,“ konstatoval Jindřich Štreit.
Rozsahem nepříliš bohatá výstava je nazvána Venuše – fotografie Jindřicha Štreita. Na všech fotografiích jsou zobrazeny ženy – ženy sedmdesátých a osmdesátých let v kraji, kde Jindřich Štreit více než desetiletí působil jako učitel a organizátor veřejného života, a po svém odsouzení k desetiměsíčnímu podmínečnému trestu odnětí svobody dalších téměř deset let jako dispečer státního statku. Trest obdržel za znevažování socialistické současnosti. Tak tehdejší justice pojmenovala Štreitovu vědomou snahu zachytit život na vesnicích v zapomenutém kraji v podhůří Jeseníků. Kurátorky si z nepřeberné škály Štreitových fotografií vybraly takové, které zobrazují ženy v té době. Ženy v práci, doma, při venkovské zábavě, na schůzi, ženy – Venuše v teplácích, budující zářné zítřky. „Štreitovy fotografie mapují životní styl tehdejší doby,“ říkají tvůrkyně výstavy. „Oceňujeme nejen jejich výtvarnou hodnotu, ale jako etnografky i jako zprávu o každodenním životě, o materiální i společenské kultuře té doby. Chemlonový závěs, z překližky vyřezané stínítko, plandavé ponožky, stržené kování na dveřích, funkcionáři národního výboru opatrně našlapující pohnojeným polem a předávající vyznamenání soudružce občance, to je dávno zmizelý svět. A Štreitovy fotografie jsou pro etnografy neocenitelným zdrojem jeho detailního poznávání.“
Autor sám konstatoval, že je potěšen touto pro něj novou dimenzí jeho tvorby, netušil, že pletené ponožky na nohou jedné z na kanapi odpočívajících venuší se stanou předmětem etnografického studia, nicméně konstatoval, že žádná z jeho fotografií nevznikla náhodou, že není fotografem momentek, ale ani fotografem, který aranžuje životní scény: „Než zmáčknu spoušť, musím mít jasno, co chci tou fotografií říct, a jaký dopad může mít,“ konstatoval. Vypadá to, že tehdy, v roce 1982, si tohoto Štreitova přístupu k fotografování všimli i příslušní pracovníci tajné policie.
Dnes je svět o více než třicet let starší. Bruntálsko změnilo tvář. Rýžoviště, Ruda, Tylov, Sovinec, Albrechtice jsou dnes většinou půvabné vesnice a městysy, lákající turisty do podhůří Jeseníků. Vracíte se někdy na ta místa, ptám se, nebylo by zajímavé zachytit jejich dnešní podobu? „Víte,“ povídá Jindřich Štreit, „mne do další tvorby žene zaujetí. Nemůžu fotit například na zakázku. Téma mne musí zaujmout. A těch témat mám před sebou ještě hodně. Naštěstí jsou zde mí žáci například ze Slezské univerzity, které takové srovnávání zaujalo. Vyjíždějí do těch míst a fotí…“
Tož a my se můžeme těšit z dalších novinek z dílny Jindřicha Štreita. Jednou z posledních je soubor fotografií nazvaný Kde domov můj, knížka – objekt, jednadevadesát fotografií v kartonovém obalu, zachycující svět bezdomovců. Nedávno byla oceněna jako nejkrásnější kniha roku 2016 v kategorii bibliofilií a autorských knih. Jindřich Štreit ji s vydavatelstvím Wo-men připravil ke svým sedmdesátinám. Kartonový obal, nejčastější lože bezdomovců, a česká národní hymna – obrázek i symbolika naší současnosti i nadhledu autorova.
LADISLAV VENCÁLEK
Reprofoto: autor
