Tož, třikrát a dost...?

30.01.2013 21:30

    V Divadle Husa na provázku na Zelném rynku se pěta-, šesta- a sedmadvacátého ledna odehrál ROZRAZIL 2013, společný projekt souborů Husa na provázku, HaDivadla a Divadla u stolu. Večer nesl podtitul O NAŠÍ NYNĚJŠÍ KRIZI. Autoři se  jím přihlásili ke spisu T. G. Masaryka  Naše nynější krise, a citují...: „Nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými...“, napsal TGM v roce 1895.

    Scénický časopis Rozrazil se objevil v Huse na provázku již po páté. Ten první, z října 1988 O demokracii měl třiačtyřicet repríz a patřil k akcím, které aktivizovaly studentstvo v roce 1989. Byla jím také v listopadu zahájena stávka divadel, to tehdy brněnští hráli v Praze.

    I tento Rozrazil chce, podle svých tvůrců, pomocí publicistického a dokumentárního divadla pojmenovávat palčivé problémy doby. „Pociťujeme velké společenské problémy, a to v mnoha oblastech – v politické, ekonomické, etické. Chceme vyjádřit náš intenzivní pocit, že v naší společnosti nejsou věci v pořádku, a je nutné na tento stav nějakým způsobem reagovat,“ řekl dramaturg DNP Josef Kovalčuk. Umělecký šéf divadla a režisér Vladimír Morávek dodává: „Snažíme se pojmenovat to, co v srdcích cítíme stále naléhavěji. Říkáme si sice, že se máme dobře a nikdy nebylo líp, ale cosi zásadního, co se týká mravnosti, svědomí, naděje, je v našich životech ohroženo. Snažíme se o tom mluvit.“

    Dočetli jsme se též, že nové vydání Rozrazilu bude velkou divadelní akcí, jež bude mít podobu cesty labyrintem naší současnosti. A jistě i proto zvolili tvůrci i jevištní formu tohoto projektu. Nehraje se na jevišti, ale po celém divadle. Hned po příchodu je divák obdařen kresbičkou, tu žabičkou, tu slepičkou, tu jiným zvířátkem a tak zařazen do skupiny. Ty se pak pod vedením svazáků a svazaček  s pionýrskými šátky pohybují divadelním labyrintem, od sklepa až po půdu, a tam, kam se vejde, se diváctvo zastaví a tam se hraje. Přemýšlel jsem, proč ti svazáci, když to má být o přítomnosti – ale proč ne. Zřejmě proto, že i oni byli součástí naší minulosti, tak jako Karel IV., Komenský, Božena Němcová, Švejk i TGM – ti všichni procházeli oním více než tříhodinovým maratonem a pronášeli případné věty ze svého díla, které jakoby měly vztah k dnešku. Bylo zřejmě symbolické i to, že vystupovali ti velikáni, kteří jsou vyobrazeni na českých bankovkách...

    Jednotlivá zastavení nesou názvy Cesta labyrintem současné společnosti,   Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme, O neudržitelnosti ustavičného růstu, Peklo hrůzy aneb Libušino proroctví, Krněnské okénko, Čech je cyklista, který se nahoře hrbí a dole šlape, Zápas o veřejný prostor, Ztráty a nálezy a Demonstrace principů kapitalismu skrze použití estetiky demence.

    Než si povíme, zda se ideový záměr, tedy přemýšlet, pojmenovávat i burcovat autorům podařil, řekněme si, že realizace jednotlivých zastavení se ujali režiséři Marián Amsler, František Derfler, Vladimír Morávek, Břetislav Rychlík, Eva Tálská a spolu s nimi i příslušníci mladé režisérské generace Ivan Buraj, Michal Hába, Barbara Herz, Anna Petrželková a také představitel občanské aktivity Žít Brno Matěj Hollan, který proslul vtipnými internetovými mystifikacemi. Autorsky se podíleli někteří výše zmínění, Miroslav Oščatka, Anna Saavedra, Dušan Zdráhal a další, třeba dramatik Pavel Kohout nebo Ondřej Novotný.

    O čem to bylo?

    No, o tom, jak Václav Klaus znárodnil pero, o metylalkoholu, a jak je demokracie znásilňována kapitalismem, jak se ve sportu a zejména v cyklistice  dopuje, a že to bez korupce a popření ideálů nejde, když člověk stoupá nahoru...(to se vtipně odehrávalo na schodech, po nichž diváci zvolna šlapali od sklepa až pod střechu), v půdní zkušebně aktéři ztvárnili na osudech mladé ženy na mateřské dovolené, intelektuála, který se nedokáže zařadit a bezdomovce  současnou sociální problematiku, což komentoval mafián, který argumentoval svobodnou volbou každého – režie jej přitom pěkně názorně obehnala drátěným plotem – ale od herce i autora to byl hezký výkon , byla to spousta textu, plného soudobé hantýrky: kapříků a odklánění, až text nakonec skončil v naprosté nesrozumitelnosti – což byla zřejmě záměrná reminiscence na Havlovo Ptydepe, jakožto odlidštěné řeči byvších funkcionářů... potom František Derfler ve sklepní scéně pěkně četl text psychologa Milana Nakonečného o našich Ztrátách a nálezech, který svým obsahem rovněž připomínal Václava Havla. K němu, resp. k havlovským hrám uváděným na Provázku ostatně odkazovalo více scén v průběhu a zejména v závěrečném velkolepém defilé. Ale než k němu dospějeme je třeba ještě pochválit dámy Marii Ludvíkovou z HaDivadla a Ivanu Hloužkovou z DNP, které si pěkně, v podstatě jednoslovně, zanadávaly v roli uklízeček nepojmenovaného, leč zřejmě soudobého brajglu... Vděčně byla přijata i scénka z dílny mystifikátora Matěje Hollana, která parodovala výběrové řízení na ředitele Domu umění města Brna, no, doufejme, že jeho nástupkyni to nevezme chuť do díla... Ocenit lze jistě i nadšení s nímž všichni hráli, i obrovské organizační úsilí, které bylo nutno vynaložit na časové i prostorové zvládnutí díla.

    Závěr byl grandiózní, objevili se Švejk citující z materiálů StB, Klaus jako čert, a také Vítězný konzum, který za ohlušujícího hřmotu vpadl na scénu v podobě kolotočové labuti, přijíždějící na karoserii trabanta. A této mýtické dekoraci vévodila znásilněná Demokracie, mávající americkými vlaječkami. A protože po takovém velkém třesku musí zákonitě následovat katarze, zklidní nás v závěru TGM a další buditelé tichým, a přesto naléhavým apelem na jedinou devizu, která netratí hodnotu a jíž si lze předplatit budoucnost: a tou je mravnost... Tož, nebát se a nekrást zní závěrečný apel – ale kdopak by s tím nesouhlasil...

LADISLAV VENCÁLEK

PS. Dodejme ještě, že dle organizátorů nebude tento Rozrazil pro vekou náročnost již reprízován.