Sicilské nešpory pokračují v nastavené laťce brněnské opery

18.01.2013 14:25

    Brněnská opera uvedla 11. ledna další operní premiéru, Verdiho Sicilské nešpory. Přinesla titul téměř neznámý, kterým se operní scény vyhýbají. Proč? Běžte se podívat a uznáte sami. Copak tak těžké zpívání je možné v jednom večeru utáhnout? A cožpak tolik nenávisti, touhy po pomstě a tragiky v jednom večeru je možné vstřebat?

    Inscenátoři byli moudří a z původní pětihodinové opery udělali tříhodinovou. I to je hodně, uvážíte-li, že v posledním obraze sledují diváci spíš ručičky hodinek, než jeviště. Kdy že to jede poslední spoj? A kdy že rozjezdy? Nebo si vezmeme taxíka? Mozky z Dopravního podniku a otcové města tyto starosti nemají, jezdí do divadla auty.

    Verdiho opera vždycky táhne. Ale pozor, tohle není typický Verdi! Žádné vtíravé sladké či jiskřivé árie! I když vnímavé ucho sebou několikrát trhne – kde že jsem to slyšel? Verdi použil občas sám sebe z minulých i budoucích oper. Ale to, co se line z orchestru a z hrdel zpěváků, je příval husté, silné muziky, ilustrující vášně a touhy po pomstě. Opera o ničem jiném není. Milostný vztah je tu jen třešnička na dortu, upečeném v sicilském povstání v roce 1268 a politém krví popraveného šestnáctiletého vévody Conradina. Jeho sestra Elena touží po pomstě, stejně jako její lid. Škodolibý osud jí nastrčí milence Arrida, který by se pro vlast a pro milou nechal rozkrájet, jenže, ó hrůzo, objeví se jeho otec, nikdo jiný, než tyran, vévoda Montforte. A je tu ještě hybatel všech věcí, lékař, Giovanni da Procida, vracející se z exilu. Tohle kvarteto obstará celou operu, spolu s obrovským sborem, který jde z akce do akce.

    Hudebně musí celou operu ukočírovat dirigent Jaroslav Kyzlink, v čemž mu vydatně pomohl sbormistr Josef Pančík. Orchestr napnul síly i soustředění a odvedl skvělou práci. Poklonu zaslouží sbor, vydatně posílený mužskými výpomocemi, neboť boj je doménou mužů, zejména když jde o vlastní nevěsty. Sólisté jsou všechno hosté. Kde by brněnská opera takové hlasy vzala! Adriana Kohútková jako Elena se hlasově posunula o něco níže, než je obvyklé, neboť pomsta má tmavou barvu. Koloratur se ale také dočkala a předvedla brilantní vyrovnanost a barevnou bohatost svého hlasového fondu (alternuje Luisa Hudson, Australanka, působící v Bratislavě). Arrida zvládl fenomenálně Michal Lehotský, málem ho v roli nepoznáte, jaký je to mladistvý fešák. A hlas jako polnice, pohyblivý a znělý. Alternuje ho Rafael Álvarez. Baryton tyrana a otce, žebronícího o lásku syna, dal k dispozici v roli Montforda španělský pěvec Luis Cansino. Zpíval v České republice poprvé a snad se mu tu líbilo. Publiku určitě ano. V alternaci roli zpívají Vlado Chmelo a Jakub Kettner. Poslední do kvarteta byl Jiří Sulženko, lékař a zloduch, či národní hrdina, jak chcete. Jeho kantiléna byla plná a nosná a podání role velmi inteligentní. Jeho alternantem je Matin Gurbaĺ. Domácí pěvci se uplatnili v malých rolích, přesto nebylo malých rolí, hlasy všech byly znělé a příjemné.

    Režie Laca Adamika, Slováka, působícího v Polsku, se zavděčila tradicionalistům i pěvcům. Žádné silové akce na scéně, spíš živé obrazy, které ale poněkud nudily. Scéna Jozefa Cillera i kostýmy Petera Čaneckého evokovaly 13. století, dominovala černá barva prosvětlovaná modrým světlem. Sólisty provázely štychy, sbor byl v šeru. Jen nevěsty a balet taneční konzervatoře v půvabné choreografii Hany Litterové zářily bílou barvou nevinnosti. Poslední akt překvapil otevřením hloubky jeviště a razancí, s jakou Sicilané zmasakrovali bezbranné Francouze. Tak rychle, že divák nepostřehl, kdo byl zavražděn a kdo přežil.

    Přežili to ovšem diváci a byli nadšení. Opera jim nabídla vše, po čem dlouho volali – klasickou operu v tradičním podání a krásnou hudbou a nádhernými hlasy. Teď ještě, kolikrát budou schopni operu naplnit? Protože dramaturgie opery udělala maximum. Zařadila další operu v řadě, která je zajímavá, neotřelá a divácky vděčná. Teď už je to jen na divácích.

KARLA HOFMANNOVÁ

Foto: Jana Hallová, archiv NDB