Proč hudbu v Brně neprovází pravá posluchačská radost
03.01.2013 08:30
Rozdávat radost a dobrou náladu náleží prakticky od nepaměti k výsadě i údělu muzikantů. Takzvaná vážná hudba, jen co opustila zámky a kostely, vstoupila v předminulém století do specializovaných koncertních síní. Také vynález zvukového záznamu a následné reprodukční vymoženosti posunuly vnímání a poslouchání libých tónů notně kupředu. Specializace muzikantů a posluchačů na sebe nenechala dlouho čekat. Úzce vyhraněná hudba symfonická přináší svým fanouškům uspokojování vytříbených potřeb, tedy specializovaných hudebních nároků a odpovídajících posluchačských očekávání.
Celosvětovým trendem v hudbě jsou velké koncerty. Není nad živé vystoupení, shodují se milovníci hudebních žánrů bez rozdílu. Co ale stačí folku, folklóru či rocku, neuspokojí obvykle fandy hudby jazzové nebo symfonické. Operu, sbory a zejména „komořinu“ si dobře nelze představit bez odpovídajícího akustického prostředí. Kostel nebo divadlo bývá poměrně jednoznačnou volbou. V případě Brna je to už dlouho volba kompromisní, jakkoli Janáčkovo divadlo má nejednu přednost. Spočívá především v kapacitě jeho hlediště a také ve velikosti jeviště, na které se symfonický orchestr bez problémů vejde i v „grand“ obsazení. Po dovybavení scény ozvučnicovými stěnami supluje již řadu let ve městě citelnou absenci koncertní haly. Pro potřebu filharmonických produkcí by ovšem bylo třeba podobně uzpůsobit také hlediště, jakkoli by se i nadále jednalo o účelový kompromis. Zde se ovšem kříží dva zásadní zájmy. Divadelní stánek slouží především „domácím“, tedy opernímu a baletnímu souboru a jejich inscenacím. Filharmonie je zde pouze trpěným partnerem z nezbytí a donucení. Návštěvník vnímá vytížení a obsazenost ve večerním, případně podvečerním čase, ale zájmy a požadavky se kříží především v časech dopoledních. Pochopitelně není dobře možné, aby filharmonikové zkoušeli na jevišti bez ozvučných stěn ve výpravě libovolné inscenace a herci zase naopak. Pamětníci si vybavují neméně „veselé“ historky o koncertech v sále sokolského Stadionu. Kdo chce zkrátka prožít a zažít špičkový výkon domácího filharmonického tělesa, musí s ním zamířit do některé z regulérních koncertních síní mimo město. Už 57 let!
Předplatitelská abonmá na filharmonii se v Brně dědí. Odpovídá tomu i poměrně vysoký věkový průměr věrných posluchačů v hledišti Janáčkova divadla nebo Besedního domu. Netradiční cyklus otevřel v minulých sezónách pomyslné dveře nastupující posluchačské generaci. V té letošní dostal podobu a rozšíření spolu s názvem Koncerty ve Wanieck gallery. Nic proti tomu, aby hudba oživila muzeum moderního umění, kam v Brně obvykle zavítá více hostů s pasem, než s „občankou“. Nejpokrokovější umění vždy bylo odkázáno na mondénní publikum. Omládlé auditorium si spolu s filharmoniky již vyzkoušelo „waňkovku“ na délku i na šířku. Ať tak či onak, akustiku výrobní haly „přečurat“ nejde.
Bezmála odstrašujícím zážitkem byl v tomto ohledu první koncert letošního cyklu KWG, kde jako sólisté vystoupil pěvecký kvartet 4tet. Bezradnost, jak se vypořádat se zvukem pod jeřábovou drahou, vyústila v nasazení desítky mikrofonů, zavěšených nad orchestrem a reprodukovaným zvukem ze dvou hroznů reprodukčních soustav po stranách jeviště - orchestřiště. Pokud měl divák štěstí a seděl dostatečně vzadu a uprostřed, mohl se s jistým prostorovým omezením těšit ze sterea, na jaké je zvyklý z reprodukovatelných nosičů. (Rozdíl od skutečně koncertního zvuku jako odlišnost prémiové restaurace od bufetu Vesmír!) Kdo seděl blíže k orchestru, toho zalévaly nejbližší nástrojové skupiny, nejvíce asi sekce bas pravé křídlo diváctva. Nic proti muzikantům, nic proti sólistům, nic proti zvučící firmě. Meze kotlárny zkrátka překročit nelze, ať se všichni zainteresovaní kolektivně snaží sebevíc.
Ani druhý koncert cyklu KWG uprostřed 57. brněnské filharmonické sezóny těsně před svátky nedopadl lépe. Vánoční koncert Kantilény se pochopitelně také neobešel bez mikrofonů. Korunu všemu nasadil mráz. Na „studený odchov“ jsou zvyklí a také připravení návštěvníci půlnočních mší, ovšem dámy v dlouhé večerní s párou stoupající od úst většinou nepočítají. Alespoň šatnářkám o přestávce nebyla zima, jak rozdávaly kabáty. Druhá polovina večera tak ze všeho nejvíc připomínala padesátá léta minulého století. Jako by do slévárny opět dorazila kulturní úderka. I tehdy zněly možná tóny podobně jásavě, ale osazenstvo v auditoriu nemohly rozehřát. A to záměrně ponechávám stranou oba sólisty z Městského divadla Brno, kteří snad měli dodat večeru pozlátkový lesk, ovšem nepříliš ladící s tradičními lidovými koledami. Ale lidi přišli! Aby ne, když už si koupili předplatné, většinou s výhodnou slevou pro abonenty jiných cyklů…
S otázkou, zda Brno potřebuje nebo nepotřebuje koncertní sál, tedy konkrétně své Janáčkovo kulturní centrum, je dobré zajet do Zlína. Posadit se do nového Koncertního (víceúčelového) centra a odpovědět si spolu s jeho autorkou Evou Jiřičnou: „Chtít znamená mít“.
Nemohu porovnávat kvalitu obou jiho-moravských filharmonických těles. Dlouhodoběji a systematicky sledují pouze to brněnské, Mohu ale i tak vyslovit své přesvědčení, že od okamžiku, kdy zlínské těleso opustilo Baťův památník, přestavěný na Dům Umění, zdravě roste a sílí.
Dobré zprávy chodí také od Vltavy. Navýšení rozpočtu České filharmonii a reálné úvahy o výstavbě nového koncertního sálu v Praze každého hudebního fandu potěší. V Brně zatím ale nikdo nezná reálný recept, jak zajistit, aby si Brněnská filharmonie podržela pozici druhého tuzemského tělesa. Spoléhat pouze na osobnost a um nyní vybíraného nového ředitele Filharmonie Brno je stejně naivní, jako si myslet, že muzikanta nebo posluchače osloví tovární hala. (Jednou a dost, tradovalo prý se za akademika Nejedlého.)
LIBOR KALINA
