Pélleas a Melisanda v pražském Národním divadle klame
Opera Národního divadla v Praze bojuje s krizí. Náhlé a nepromyšlené sloučení se Státní operou přineslo spoustu nových problémů, jejichž řešení stojí úsilí a peníze. Mladý šéf ROCC si k těmto problémům přibral ještě režii, scénografii a kostýmy náročné Debussyho opery Pélleas a Melisanda.
Roccovo předcházející brněnské angažmá ho představilo jako sympatického mladého umělce, snažícího se o nový pohled a o osvěžení klasických operních norem. Byla to vždy nezávazná hra, hra na divadlo. První pražský vstup na jeviště Zlaté kapličky už ale nezávazným počinem není a může mít fatální důsledky.
Pélleas a Melisanda je jedinou Debussyho operou, plnou záhad, mysterií, symbolismu, ale také barev a snů. Je to příležitost k nádherné hře. Proč této příležitosti ROCC nevyužil, kdo ví. Místo toho zabředl do minimalismu, industriálního pojetí, odcizení. Na místo snového světa tu čiší zima. Protagonisté se nepotkávají, nekomunikují, jednají náznakově a zkratkovitě a hlavně jinak, než o čem mluví text. Použité symboly se míjí účinkem. Navíc připomínají Morávkovu symboliku z Rusalky, i způsob pohybu herců v zadním plánu jeviště Morávkovu inscenaci připomíná.
Je to škoda, protože je to opera výjimečná a křehká. Necitlivý přístup ji zabíjí a to se ROCCovi stalo. Je to inscenace doslova vyhánějící publikum z divadla. Nuda, nepochopení, nedivadelnost. Přitom nelze nepřiznat snahu o stylovou čistotu. Minimalismus v projevu herců se bije se snovou hudbou, tmavá scéna postrádá barevnost impresionismu, snové obrazy v textu i v hudbě na jevišti rozbíjí statické či křečovité akce herců. Lépe by bylo provést operu koncertně.
Hudebního nastudování se ujal francouzský dirigent Jean-Luc Tingaud. Měl přinést autenticitu provedení, ale s orchestrem opery Národního divadla se mu to příliš nepovedlo. Těžko soudit, jestli měl dostatek zkoušek na to, aby orchestru implantoval svoji představu, nebo jestli hudebníci potřebovali více času na technické zvládnutí impresionistických barev. Výsledek byl šedý, odehraný bez zájmu a bez niterného výrazu, sice technicky přesně, ale impresionismus to nebyl.
Zpěváci jsou ovšem výborní. Melisanda v podání Veroniky Hajnové je hlasově křehčí, barevnější a plastičtější, než Kateřina Jalovcová, která je dramatičtější a hlasově zrnitější a zpívala premiéru. Obě splňují představu křehké, snivé, osamocené dívky, ztracené v cizím světě. Výborný je Jiří Sulženko jako Golaud, jehož nasální témbr činí jeho francouzštinu autentickou. Jeho postava jako jediná má vývoj, od nesmělého nápadníka přes hrubého násilníka až k zoufalému kajícníkovi. Pélleas v podání francouzko-vietnamského tenoristy Philippe Do je pěvecky přirozený, výšky prozrazují, že disponuje hlasem schopným daleko větší zátěže, herecky je ovšem nečitelný. Obdiv zasluhuje představitel malého chlapce Yniolda, Kristián Kašpar, který je členem sboru Pueri gaudentes a jehož výkon byl pěvecky i herecky přirozený a dojemný. Postava krále Arkela je v podání Františka Zahradníčka zcela neosobní a díky podobnému témbru hlasu splývá s Golaudem. Yvona Škvárová v roli matky Genéviéve se nechtěně stala figurou komickou, díky zcela nevhodně řešenému kostýmu vzhledem ke korpulentní figuře.
Kostýmy jsou vůbec mimo mísu opery. Zvolený uniformní styl by tolik nevadil u pánů, ale u Melisandy, která přichází z jiného světa, je to zcela nepochopitelné. Plášť vojandy s rudými rukavicemi a doplňky by slušel snad Zoje Kosmoděmjanské, u Melisandy je nepatřičný.
Největším problémem opery je ovšem scéna. Je prázdná, tmavá, rozdělená několika drátěnými oponami, které jsou sice prostupné, ale opticky brání protagonistům v komunikaci. Světelný design je víc než úsporný, plné světlo se objeví jen jednou, jako dramatický prvek při zavírání vrat.
Na začátku opery vchází divák do napůl zšeřeného hlediště, zjevně pro navození nálady. Jenže první, co diváka napadne, je – to už se tak moc šetří? Tmavá, prázdná scéna evokuje totéž. Opravdu je to s financemi opery naší největší a nejslavnější scény tak zlé? Nebo je to jen švejkovina mladého umělce s plachým, chlapeckým úsměvem a nevinnýma očima, aby dal najevo, že takhle se opera dělat nedá?
V tom případě by ovšem museli na premiéru přijít i představitelé města a ministerstva, ti VIP, pro které byla rezervována nejlepší sedadla, která zela prázdnotou. Bohužel se o přestávce počet prázdných míst v hledišti ještě zvětšil. Jenže – kdo tedy opravdu chce vyhnat diváka z Národního divadla v Praze?
KARLA HOFMANNOVÁ
Veronika Hajnová a Jiří Sulženko.
