O dramatické tvorbě ČT Brno 1961–1991
22.02.2013 13:10
Janáčkova akademie múzických umění vydala (2012) knižní titul „Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991)“. Autorem rozsáhlé práce (482 s. většího formátu) dokumentující tuto část produkce brněnské televizní tvorby v daném časovém období je MgA. Marek Hlavica, Ph.D., absolvent DIFA JAMU (2000), který je zde pedagogem a působí také jako dramaturg a scenárista. Vydání publikace podpořila Grantová agentura ČR a hned úvodem třeba říci, že prostředky ssbyly vynaloženy na nosný i jedinečný projekt. V České republice neexistuje analogická práce, která by obdobně jako Hlavicova, zevrubně zmapovala historii dramatické tvorby v jiném z domácích studií ČT. Brněnská tvorba zaujímá přibližně deset procent celkové tuzemské televizní produkce, dramatická tvorba je jen částí, lze však říci, že jde o „disciplínu královskou“. Zmapovat pražskou produkci by bylo mnohem náročnějším úkolem, nejspíš pro kolektiv autorů. I brněnská práce svým rozsahem a ponorem do problematiky jako dílo jediného autora příjemně překvapí a zasluhuje v uznání. Jen samotné časové náklady, které autor vynaložil při sběru materiálů a jejich studiu, musely být značné. Na textu je znát, že popisované televizní inscenace a filmy, pokud se zachovaly, zhlédl, že studoval scénáře, atmosféře doby, kdy díla vznikala, se snažil přiblížit rozhovory s tehdejšími tvůrci a dramaturgy. K hodnocení děl přistupuje věcně, střízlivě se snahou o objektivitu, korektně bere v potaz kontext doby, která vznikající díla v různé míře ovlivňovala. Přestože autoru chybí zmíněná komparace s tvorbou jiných studií, pokouší se vystihnout, kdy dle jeho názoru brněnská tvorba přišla s něčím specifickým, do jisté míry se vymkla dobovým schématům. Text přibližuje řadu jmen, která se zapsala do historie dramatické televizní tvorby v Brně. Společně s autorem vzpomeňme alespoň dvě jména s brněnským studiem spojená nejen délkou celého pracovního života. PhDr. Danuše Špirková, (jedna z recenzentek Hlavicovy práce), byla dramaturgyní řady zajímavých dramatických děl, slovy autora m. j. „projevovala zřetelný zájem o zpracovávání starších a kvalitních prozaických i dramatických textů“. Dramatické pořady vznikaly z menší části i v redakcích hudebních pořadů, zábavních pořadů a vysílání pro děti a mládež. U poslední ze jmenovaných redakcí, připomíná autor její vedoucí, později ředitelku studia ing. Věru Mikuláškovou. V redakci vznikly pozoruhodné dramatické inscenace, v normalizačních letech zde spolupracovali někteří tehdy nežádoucí tvůrci (např. P. Skoumal, A. Přidal.).
Zajímavou kapitolou je „dřevní údobí“ studia, které využilo spolupráci s rozhlasovými tvůrci či soubory divadel Večerní Brno, Radost a dalších. Slibný tvůrčí potenciál byl zmařen potlačením Pražského jara s nastupující normalizací.
Autor při hodnocení brněnské televizní dramatické produkce spatřuje jako jistou nevýhodu již zmíněný fakt chybějící komparace brněnské dramatické produkce sledovaných let s ostatními televizními studii. Obdobná práce např. o ostravském studiu by jistě prospěla v přesnějším posouzení, jak se brněnská tvorba vyrovnala s podmínkami nesnadného období, která díla byla inovativní a překonala tehdejší zenit, která byla zbytečně či nadměrně přizpůsobivá, nebo naplnila spíše ideologická, než umělecká kritéria. Hlavicou zkoumané brněnské televizní třicetiletí bylo obdobím nesmírně složitým, v němž největší část zabírá období normalizace, televizi jako nejvýznamnější masmédium významně postihující.
Hlavica předkládá dílo precizní, věcné, komplexní, v podobě základní odborné příručky nezbytné pro další badatele. Čtenář nalezne obsáhlou informaci o brněnské televizní dramatické tvorbě v přehledně členěném textu. Informace s popisem děje inscenací a televizních filmů provází střízlivé, nepředpojaté hodnocení. Stejně věcně vyznívá i autorův závěr.
Součástí knihy je výčet dramatických pořadů brněnského studia ČST od roku 1961 do roku 1991, seznam použité literatury, anglické resumé a jmenný rejstřík. Hlavicova kniha vyvolá jistě zájem fundované odborné kritiky, která přinese zevrubnější a hlubší pohled na předkládanou práci. Zde lze konstatovat, že kniha může oslovit nejen televizní tvůrce a další pracovníky, filmové a televizní teoretiky a vědce, ale také čtenáře zajímající se o historii brněnské televize i města Brna. Těm všem se předkládá fundované přehledné dílo u nás prioritní, zaplňující bílé místo na domácí kulturní mapě.
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
