Na dvoře i na chodníku

26.05.2013 11:45

    Snad těžší, než sám text, je titulek, který by vystihl, co čtenáře čeká. Měl by být trefný, úderný či vtipný. Tak to se mi nepodařilo. Obdobné konce mívá úporné hledání nejlepšího jména pro dosud nenarozené dítě. To se může celá rodina rozhádat a budoucí rodiče ocitnout na prahu rozvodu. Novorozenec se nakonec jmenuje třeba John Mrkvička nebo Androméda Packalová a všichni včetně nemluvněte jsou spokojeni. Stává se, že i bouře nejkreativnějších mozků po pracném hledání dospěje k názvu nejprostšímu. Ten nám celý čas ležel na očích, jak jsme na něj hleděli shůry okna či balkonu. Tak byl dvůr Městského divadla Brno slavnostně pokřtěn na Divadelní dvůr. Pěkné prostranství uprostřed divadelních budov, lákalo k procházkám a k posezení Brňany i návštěvníky města už v době bezejmenné. Jasná identita se stále bohatším letním programem je adresnou pozvánkou vydat se tam, kde jsou dveře stále dokořán.

    Titulek měl znít Od konce k začátku. Začal jsem Divadelním dvorem, ten ovšem přišel ke slovu poslední v řadě, last, avšak not least, prý říkají Angličané. Dvoru předcházel křest cédéčka. Jsou na něm melodie muzikálu Papežka. V Brně měl loni nejen českou premiéru. Byl zde uveden jako druhý ve světě a patří k tomu nejlepšímu nejen zdejší produkce.  Světovou premiéru měl v režii S. Moši rok předtím v Zámeckém divadle ve Fuldě, vyhlášen byl Muzikálem roku 2011.

    Tak jsem se propracoval na začátek, k chodníku slávy. Kdo nenosí nos permanentně nahoru, ví, že barevný pruh před divadlem, je tu už nějaký pátek. Slavnost zahájili, jak se patří, mistři umění zednického, jimž dáno za úkol připravit z čerstvé materie nejlepší míru hustoty pro dokonalý otisk. Rychle tuhnoucí masa očekávala pět párů dlaní. Nejprve ty náležející grafiku a scénografovi Petru Hlouškovi a scénografu Jaroslavu Milfajtovi. Po nich se sklonila k betonu kostýmní návrhářka Andrea Kučerová, závěrečný úklon náležel dvojici z těch, kteří již svou profesí, jsou nejvíce známí: Hance Holišové a Petru Štěpánovi. Všem se dostalo slov uznání od primátora města Brna a ředitele Městského divadla. Jak se tak na věčnou paměť v našich lidských a místních dimenzích, do zatím poddajné hmoty nořily a vtiskovaly dlaně, sledovány množstvím párů očí i objektivů fotoaparátů, připadlo mi, že v tom obřadu je skryto cosi symbolického. Něco, co snad ani tvůrci slavných chodníků vědomě nezamýšleli, měli však nejspíš uloženo v nějakém podvědomém hnutí kdesi v podloubí mozků. Otisky dlaní do zápisu v chodníku nutily povolané jít do pokleku či dřepu, snad, že ke slávě náleží nezbytný kus pokory. Hezký závěr, i když se odehrál na začátku.

    Bylo to pěkné odpoledne, v pátek dvacátého čtvrtého května u Chodníku slávy a na dlažbě Divadelního dvora. Jen obloha byla temná, zatažená, solidarizovala se však s děním a ze zájmu o věc usilovně zadržovala déšť.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: autor