Jaroslav Tuček mudruje Cestou k podzimu

    Znají ho milovníci divadla z jeho Mudrování (nejen) nad divadlem v internetové podobě Divadelních novin, kde zaznamenává a bystře glosuje činoherní inscenace Národního divadla Brno, HaDivadla, Divadla Husa na provázku a také dalších, i menších brněnských nebo některých mimobrněnských scén. Jaroslav Tuček inscenaci nejen hodnotí, nýbrž i dost podrobně popisuje, takže čtenář ví, na co vlastně půjde. A vzhledem ke svému zralému věku dvaaosmdesáti let zasvěceně Tuček vzpomíná na herce i režiséry, které osobně znal.

    V Divadelních novinách líčí také své cesty do různých měst, provádí divadelními festivaly. Některá svá putování nyní soustředil do půvabné a graficky nenápadné brožury nazvané Cesta k podzimu s podtitulem Mudrování tentokrát nikoliv o divadle. Stejně jako v textech o divadle je mu imaginární společnicí múza Mab, kterou, slovy Tučka, vymyslel dramatik Wiliam Shakespeare jako neklidem noci uhranutou královnu vil. S múzou si vypráví nebo ji jen poslouchá, na výletech múza přibližuje pamětihodnosti konkrétního místa. Na pětasedmdesáti stranách malého formátu autor v sedmnácti statích přibližuje například Jindřichův Hradec, Olomouc, Kyjov, Svitávku, Heřmanův Městec, a také rozjímá nad osudy i dílem některých umělců. Na nedávném křtu jeho knížky četli herci Mahenovy činohry mj. ze statě V Kladrubech. Nejprve autor zavzpomíná na svého dědu, vyhlášeného léčitele koní, vzápětí sdělí, že zemřel po vypití louhu namísto sodovky. Líčí uhánění kočáru taženého bílými krasavci po žlutavé pláni. Doplní ho múza Mab: „Takovým kočárem jezdil i císař Ferdinand Dobrotivý. A také prezident Tomáš Garrigue Masaryk.“ Tuček je nadšen starokladrubským vraníkem i běloušem i celým areálem Národního hřebčínu zapsaného do seznamu UNESCO. Navštívil jej v červenci 2019, já tam byl o pár týdnů později, se spolužáky z devítky, naše spolužačka Katka tam ještě pracuje. Prošla s námi zákoutími, kam se našinec lehce nedostane. A taky sdělila trochu všední prózy. V tamní jezdecké škole občas někdo spadne z koně tak nešťastně, že skončí na vozíku. O tom se moc nepíše. Jaroslav ve své knížce se zaměřuje více na historická fakta, na architekturu a na zajímavé souvislosti, je bystrý a vtipný pozorovatel. V Hradci Králové, městě českých královen, mu šeptá múza: „Byl jste tady prvně v roce 1965. Chválil jste premiérovou Maryšu režiséra Milana Páska a on odpověděl: Deset let vyhnanství končí, vracím se do Brna. Pak se stal ředitelem Divadla bratří Mrštíků…“ V tomto divadle Tuček ve svých začátcích také působil. Ve stati o Svitavách, kdysi moravském Manchesteru, múza vypráví, jak enkláva tamních německých občanů po rozpadu rakouské monarchie a vzniku Československa žádala zpětné připojení k Rakousku. Musela zasáhnout čs. armáda. Nechybí samozřejmě podrobnější vzpomínka na Oskara Schindlera… V Zelené Chocni, jak nadepsal povídání o tomto městě, obdivoval v muzeu Melantrichovu bibli i expozici brouků a motýlů. „Vzpomenul jsem Jindřicha Plachtu, hrajícího ve filmu Do hlubin študákovy duše pedagoga, skládajícího státní zkoušku z entomologie, aniž by to věděl.“ O básnířce a původně baletce Michaele Orsi píše Tuček jen krátce, zato cituje z několika jejích básní, jedna je eroticky laděná. Svěřuje se, že také poznal uznávanou malířku, kreslířku, karikaturistku a vynálezkyni techniky drásaných pastelů paní Marii Plotěnou, řezbáře, sochaře, výtvarníka, scénografa, loutkářského technologa atd. Františka Vítka a také královopolského rodáka, výtvarníka Dušana Tejkala. Tento pán se svojí manželkou Ivou publikaci graficky upravili. Knížečka Jaroslava Tučka je plná pohody.

    Dramaturgyně, publicistka a teatroložka, Tučkova vrstevnice Eugenie Dufková sděluje v předmluvě, že zájem o ochotnické divadlo přivedl Jaroslava do Dělnického domu v Brně-Juliánově a po studiích na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) byl angažován v tehdejším divadle Julia Fučíka na výstavišti. V lednu 1980 byl jmenován uměleckým vedoucím divadla Na provázku a HaDivadla (do roku 1989). Do celostátního deníku, kde jsem léta po Listopadu pracoval, jsem několikrát psal o Tučkovi jako budovateli tří divadel. Podílel se na rekonstrukci zmíněného Provázku, na totální přestavbě divadelního studia JAMU Marta a ještě na velké přestavbě divadla Polárka. Tam také pracovala jeho žena. Píše o ní ve své knížce při procházce Chrudimí. „Trojlodní kostel Svaté Kateřiny… je mi blízký. Zamyšlen vzpomínám na svou paní Kateřinu, která odešla na věčnost.“ Byla to skvělá žena, kterou přemohla zlá nemoc. Tuček sám ve svém životě musel přemáhat mnohá protivenství, která vetknul do knihy Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku. Vydal již v roce 2013, pořádal pak hojně navštěvovaná autorská čtení. Do výčtu jeho děl patří svazek Záloha na vzpomínání, který vydal v roce 2008. Cesta k podzimu (vlastního života) nemusí být jeho posledním opusem. Jaroslav Tuček má čtyři děti.  (tr)

Z Tučkova Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 581) věnovanému Chlumci nad Cidlinou.
Foto: Mba