Básníkovo kutání v usazeninách paměti
29.05.2014 14:45
Nebývá běžné, aby básník debutoval rok před svými sedmdesátinami. Ze dvou básnických sbírek Michala Žáka (Klec na vodu, Švédské poledne), které vyšly v roce 2012, je však patrné, že mnohé tyto verše nevznikly až v době autorovy zralosti, ale že jde o poezii, která se rodila postupně. Obě sbírky přinášejí básně, jež jsou nasyceny životní zkušeností, často se obracejí do nitra člověka a předpokládají od svých čtenářů jistou intelektuální vyspělost a literární rozhled. Podobně bychom mohli charakterizovat i Žákovu poezii nejnovější.
Název jeho nedávno vydané sbírky V náručí čtvrtohor (2014) láká k úvahám. Čteme-li verše „Je devět / Ráno se změnilo / v dopoledne / Právě probíhají čtvrtohory“, uvědomíme si, že do čtvrtohor nepatří jen doba kamenná, ale že je to vlastně celé období od doby bronzové až po dnešek. Jistou souvislost nabízí i autorovo vyznání: „Vážím si toho, že jsem se narodil ve 20. století. Nikdy je v mysli neopustím. Proto se věnuji poezii.“
V pořadí třetí Žákovu sbírku otevírá báseň napsaná pravidelným sylabotónickým rýmovaným veršem, jímž jako by chtěl básník naznačit, že dokonale ovládá i jiný prozodický systém než jen volný verš, který jeho tvorbě výrazně vévodí. Celá sbírka, podobně jako obě předchozí, je rozdělena do oddílů, jejichž názvy leckdy naznačují převládající téma.
První část nazvaná Záhyby života tvoří básně, v nichž se autor často zahloubává do sebe. Na konci jedné básně říká, že tyto „Záhyby života“ jsou „sepnuté sponou žalu“. Čteme hluboce zamyšlené verše, které vzbuzují bohaté asociace, na jejichž jednoznačné interpretaci se nemusíme shodnout. Všimneme si, že jejich časté obraty do minulosti se nejednou prolínají s polemickými úvahami o tom, co člověk v životě udělal a k jakému poznání došel.
Druhý oddíl se jmenuje Poutnická hůl. Je to zároveň název jedné básně, která začíná takto: „Obr Christophoros / nese přes řeku chlapce / Chtěl by sloužit tomu nejmocnějšímu / Ale komu? // Král je podřízen císaři / císař se bojí čerta / a čert kříže“.
Na této nedlouhé básni lze dobře demonstrovat, jak hlubokou intelektuální základnu mají mnohé Žákovy básně, jejichž kořeny se neodhalují nikterak lehce. Zmíněnou báseň totiž pochopíme a plně vychutnáme jen tehdy, vzpomeneme-li, jak vypadá Tizianův obraz nazvaný Božský tulák Christophoros. Je na něm vyobrazen obří chlap, který opíraje se o hůl přechází bouřlivou řeku, nesa na rameni malé dítě – Krista. Nevím, zda Michala Žáka dříve oslovil tento Tizianův obraz, anebo zda se předtím setkal se sbírkou Jiřího Karáska ze Lvovic nazvanou Písně tulákovy o životě a smrti (1930); tam je totiž báseň, která na tento obraz reaguje. Kdybychom měli možnost položit vedle sebe báseň Karáskovu a obdivuhodně rozvinutou úvahu Žákovu, povšimli bychom si nejen jejich krásné příbuznosti, vyvěrající z promlouvajícího obrazu Tizianova, ale i toho, jak oba, každý po svém, došli k udivujícímu etickému závěru, jehož poselství zůstává dodnes živé.
Podobných příkladů nabízí druhá část sbírky víc, protože námět řady básní vychází ze starých řeckých bájí, obrací se k antickým osobnostem, od jejichž jmen a činů se pak básníkovy úvahy ubírají do současnosti. Nejsou to lehké básně na interpretaci, protože k nim člověk potřebuje odpovídající zázemí.
Ve třetím oddíle nazvaném Dočasné a věčné se básně obracejí k motivům všedních dní a jejich úvahy vzlínají od pohledu na zahradu, na zahradní náčiní, na květiny, a dokonce i bábovka dokáže vyvolat kritický sebezpyt. Přes básně, v nichž si autor vtipně pohrává se zvukovou kvalitou hlásek a slov, se dobereme opět k veršům závažným.
Údiv a obavu z náhlého, osudového zlomu vyvolá srdce zvonu, které po staletí bilo, ale „Pak stačí jeden úder zvenku / a zvon se rozpadne“. V jiné básni se ocitneme v nemocnici, kde „pod skomírající lucernou / sedí bůh / Mlčky počítá seznam pacientů / tu a tam u jména udělá nehtem křížek / co se nedá vymazat“.
Zjednodušeně řečeno: Jak se sbírka nachyluje ke konci, přibývá veršů, v nichž se i život schyluje ke stáří a konci.
Napovídající název Zlom času nese část čtvrtá, v níž již vystupuje nezahalená smrt; objevuje se jako logické vyústění života, aniž by děsila. Z veršů je cítit určité smíření, vyrovnanost, ba z některých i lehký nádech úsměvné ironie. „Ve smrti člověk zavazí / Všechno co právě uplynulo / je už dávné / Na jeho práci / hlavní je popel / ne oheň // V depozitáři sprostých slov / je klid / Beruška / odlétá do peklíčka / Umrlej / přes cestu běží“.
Když v závěrečné části sbírky básník oznámí, že „Poetickým krumpáčem / kutám v usazeninách paměti“, nabídne také krásnou vzpomínku na dětství, v jejímž závěru však „Do růžových záhonků / někdejšího dětství / se postupně tlačí náhrobní kameny / Ale magnet tvého těla / rozvrství popel / do tvaru úsměvu“.
Ani ve vzpomínkách na to, co bylo, ani v úvahách o tom, co bude dál, se však z básní Michala Žáka nevytratí síla a chuť dál živě žít a pořád ještě něčím být: „Vidím jen to co je v pohybu / To co se nehýbe / je šmouha // Být něčím / z čeho nelze udělat terč / Být tmou Být denním světlem / Den usvědčuje noc ze lži / – a slunce měsíc / Kdo koho?“
IVAN NĚMEC
