Valtické kulturní léto láká hosty z obou stran hranic

    Vinařské město u rakouských hranic má sice jen asi 3 500 obyvatel, ale pyšní se krásným zámkem, ve kterém až do roku 1945 žili majitelé z knížecího rodu Lichtenštejnů. Po válce zámek chátral, ale dnes už je zase pýchou jižní Moravy.

    Nedávno zrekonstruované barokní divadlo i zámecká jízdárna jsou vítanými místy pro pořádání koncertů, na které se sjíždějí návštěvníci ze širokého okolí Moravy i Rakouska. Jedním z takových koncertů Valtického kulturního léta se konal i v neděli 9. června v zámecké jízdárně. Sál pro 800 návštěvníků byl téměř celý zaplněný a čeština se mísila s němčinou. Jednalo se totiž o koncert česko–rakouského porozumění, který pořádalo Turistické kulturní centrum Valtice.

    Účastni byli i významní hosté, starosta Pavel Trojan uvítal emeritního ředitele Historické muzea ve Vídni dr. Manfrieda Rauchensteina, který zavzpomínal na své působení ve Valticích v Muzeu Rakousko-uherského námořnictva, které bylo původně na Valtickém zámku a po válce bylo přeneseno na zámek Ravensburg, jako součást Historického muzea Vídeň.

    Koncert patnáctého ročníku Valtického kulturního léta byl laděn narozeninově. Jednalo se o vystoupení italsko-rakouského barytonisty Martina Hammerle-Bortolottiho, který již 25 let ve Valticích žije a oslavil koncertem své 50. narozeniny. Šlo tedy o trojnásobnou oslavu za účasti návštěvníků z obou stran hranic.

    Spoluúčast na koncertě přijala Moravská filharmonie Olomouc za vedení dirigenta Petra Šumníka. Proto vedle árií zněly také předehry k operám. Škoda, že dramaturgie nedodržela ohlášenou linii italských oper, zejména Giuseppe Verdiho, a přidala zcela mimo logiku předehru k Hubičce Bedřicha Smetany a dokonce i árii z opery dnes již zapomenutého Karla Šebora a árii Vraníka z Obřan z opery Templáři na Moravě. Sice to byl zajímavý vhled do romantiky 19. století, ale bez bližšího výkladu v programu a bez srozumitelnosti zpívaného slova, byť byla snaha zpívat v češtině, to byl exkurz bez výsledku.   

    Italské opery jsou vždy sázkou na výhru, proto obecenstvo přijímalo jednotlivé árie i předehry mezi nimi s povděkem. A to přesto, že pěvec vybral barytonové árie z oper méně známých. Verdiho Bitva u Legnana, Attila, Ernanni či Stiffelio patří k dílům raným, a tedy ne tolik atraktivním. Přesto byl za ně pěvec odměňován ovacemi. Jeho entuziastický projev strhával publikum a paradoxně mu pomáhala akustika, která je zde spíše nemilosrdná. Velikost sálu, bývalé jízdárny, způsobuje mohutnou rezonanci, která ohlušovala a opájela nejen publikum, ale především pěvce i orchestr i dirigenta. Barytonová sóla se nesou všechna na stejném výrazu odhodlání k boji a afektu, a tedy neskýtají interpretům příliš možností k dynamickým kontrastům a změnám emocí. Pěvec byl neustále ve forte, s otevřeným, zvučným hlasem, příjemně zbarveným, s širokým rozsahem, ale bez schopnosti kantilény a bez logiky frázování. Nicméně tohle v mohutnosti tónů neškolené ucho nepostřehlo a posluchači byli nadmíru spokojeni. Závěrečné Buona sera, signorina… navodilo již atmosféru oslavy, která bezprostředně navázala na koncert.

    Němčina se prolínala s češtinou a číše vína po koncertě navodila skutečnou atmosféru porozumění. Koncert splnil svůj účel a potěšit hodně návštěvníků. Valtice se zase staly místem, kde se lidé nehašteří, ale potkávají se v dobré vůli a míře. Valtické kulturní léto budiž pochváleno!

KARLA HOFMANNOVÁ