Jan Hus i Jeroným měli mnoho společného

    Každoročně v den 6. července se konají vzpomínkové akce, které připomínají výročí upálení statečného a hrdého kněze, jenž za pravdu doslova položil život – mistra Jana Husa. Nejinak tomu jistě bude také letos, i když na rozdíl od roku loňského se tentokrát nejedná o kulaté výročí. Přitom ovšem většina veřejnosti nezaslouženě zapomíná na jiného vzdělaného českého teologického rebela, Husova přítele a chráněnce, jímž byl Jeroným Pražský, jehož život skončil rovněž na kostnické hranici za necelý rok po Husově upálení, takže právě letos uplynulo od Jeronýmova mučednického konce přesně 600 let. Oba mistři mají mnoho společného, jenže do veřejné paměti se vždy zapíše především ten, který se proslaví – byť i tragickým osudem – jako první. Je to vcelku pochopitelné, jenže právě Husův osud ovlivnil Jeronýmův osud a hlavně jeho konec natolik, že je třeba pojednat nejdříve Husovo curriculum vitae…

    I po šesti stoletích od upálení mistra Jana Husa, k němuž došlo 6. července 1415 v městě Kostnici (u německo-švýcarských hranic) na břehu Bodamského jezera, přetrvávají na tento čin protichůdné názory. Příznivcům českého reformátora se dne 18. prosince 1999 dostalo určité satisfakce v podobě omluvy hlavy katolické církve – papeže Jana Pavla II., jenž se toho dne za popravu Jana Husa veřejně omluvil. Můžeme spekulovat, že jistou roli mohlo sehrát, že Jan Pavel II. byl po Holanďanovi Hadriánu VI., tedy po 455 letech, zvolen v roce 1978 konečně dalším neitalským, ale hlavně vůbec prvním slovanským papežem, navíc jako Polák měl k českým dějinám blízko, nicméně k jeho rozhodnutí ho jistě vedly závěry tzv. Husovské komise, vytvořené v první polovině 90. let minulého století sice pod předsednictvím katolického kardinála Vlka, ale třeba i za účasti zástupkyně Českobratrské evangelické církve, přičemž komise využila i externí spolupráce s českými i zahraničními odborníky a publicisty. Problém je ovšem také v tom, že reformační církve jsou organizovány na základě  poměrně volné struktury, zatímco církev katolická je i ve 21. století stále řízena přísně hierarchicky: vzpomínám na jednu debatu, v níž arciopat Břevnovského kláštera Anastáz Opasek prohlásil o tehdejším arcibiskupovi Vlkovi, že pod ním to v církvi chodí jako na vojně… Práce Husovské komise vyvolala vznik několika historických děl, které tak zmnožily další historické práce na dané téma, z nichž jmenujme alespoň tituly Hranice pravdy (František Šmahel, 1969), L´hérésie de Jean Huss (Paul de Vooght, 1975), z nejnovějších pak Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu (Jiří Kejř, 1999), Husův proces (Jiří Kejř, 2000), Jan Hus známý i neznámý (Jiří Kejř, 2009) či Jan Hus. Život a dílo (František Šmahel, 2013). Pro zajímavost – k výročí v roce 1915 vydal knížečku Jan Hus – hlasatel pravdy jistý Benito Mussolini, ano – budoucí italský Duce… A protože v historii stále platí úsloví Ad fontes, starají se odborníci z Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity o vydání řadu Husových děl – jeho prací pro předpokládaná vystoupení v Kostnici, dále textů sepsaných v kostnických vězeních, ale také třeba Husových promočních řečí (tzv. rekomendací, jichž se zachovalo čtrnáct, ale ne ve všech případech je Husovo autorství potvrzeno), pronášených na artistické fakultě Karlovy univerzity a svědčících například o Husově smyslu pro humor. Plánují i vydání dalších významných Husových teologických spisů. Při hledání informací o Husově životě a díle však narážíme na hranice historického poznání, jež vyplývají zejména ze zvyklostí středověké epochy. Už základní údaje Husova životopisu jsou nejisté, pokud nechybějí vůbec. Nevíme, kdy se přesně narodil: dá se jen odvodit, že někdy na počátku 70. let 14. století. Neznáme přesné místo jeho narození: jedná se hlavně podle tradice zřejmě o Husinec u Prachatic v jižních Čechách, ale může jít i o jinou osadu téhož jména. O škole v Prachaticích, na niž měl údajně docházet, se prameny nezmiňují. Nicméně ke svým kolegům z Prachatic měl blízké vztahy – zejména k teologovi Křišťanovi z Prachatic, jenž ho mohl vzít jako nadaného žáka s sebou do Prahy. Neznáme jména jeho rodičů – otec snad mohl mít jméno Michal, ale aspoň je potvrzena existence jeho bratra a synovce. Nevíme ani, z jaké rodiny pocházel – jeho otec mohl být jak poddaný, tak svobodný sedlák, ba snad i dokonce zchudlý drobný šlechtic.

    Hus v dospělosti vzpomínal, že hrách jedl lžící z chleba a lžíci snědl nakonec, a že za zpívání v chlapeckém sboru „jiní sú penieze brali, a s námi zavláčili i zaorali“.

    Podle vynikajícího husitologa Františka Šmahela charakterizují Husovo dětství tři znaky: 1. chleba, jehož míval málo, což mu v dospělosti jistě přispělo k jeho velkému pochopení pro chudé; 2. latina, jež byla cestou ke vzdělání a byl to jazyk, v němž myslel a jenž umožnoval domluvu po celém západokřesťanském světě; 3. šachy, hra pro volné chvíle a rozptýlení, za kteroužto vášeň se později až styděl. A také litoval svého studentského rozpustilého dovádění na Mláďátka při maškarních tancích v kostelích… Nejstarší úřední zpráva o Husovi pochází ze září 1393, kdy složil bakalářské zkoušky jako šestý nejlepší žák ze dvaadvaceti. Na mistra byl Hus promován na pražském vysokém učení v roce 1396: z dvaadvaceti studentů se tentokrát umístil na desátém místě. Coby mistr zvolil působení na univerzitě – na kněze byl ještě příliš mladý, protože pro kněžské svěcení bylo zapotřebí věku nejméně dvaceti čtyř let. Vysvěcen na jáhna byl roku 1400 (tím se vzdal ženitby), za půl roku se stal knězem. Po dalších kurzech a pracích měl právo na titul doktora teologie, zkoušky ale nesložil kvůli rozbrojům na univerzitě ohledně odsouzení Wyclifových „bludných článků“. Vše vyvrcholilo po vydání Dekretu kutnohorského odchodem „tří národů“ z Prahy (jednalo se asi o 800 mistrů a studentů nečeských národností). K obživě přijal Hus nejprve místo kazatele ve staroměstském kostele svatého Michala, za rok získal místo kazatele v kapli svatých Neviňátek, lidově zvané Betlém: roční plat byl stanoven v rozmezí od 9 do 20 kop grošů. Jeho vyjadřování bylo podle svědectví jeho druhů jadrné, přímočaré a národnostně zabarvené, psal pro mladé kněze neznalé latiny české příručky a výrazně přispěl nejen k české literatuře, ale i k českému pravopisu. Za deset let měl Hus v Betlémě asi tři a půl tisíce kázání. Od chvíle, kdy přišel do Betléma, až do svého tragického konce prosazoval své pravdy. Nedospěl k nim pochopitelně hned. Ještě v roce 1393 nekritizoval svatokupeckou kampaň prodeje odpustků, ba sám na ni přispěl posledními čtyřmi groši, ale později toho litoval a dospěl k přesvědčení, že prodej není v souladu s učením Krista a apoštolů. Nevystoupil ani proti antisemitismu, ba přijal Wyclifův názor na zákaz lichvy Židům. Zato brzy začal tepat třeba podvody s údajným mlékem Panny Marie či dokonce předkožkou z těla Kristova. Na konci 14. a počátku 15. století se přitom západokřesťanská Evropa zmítala v dlouhodobější krizi, která kontinent výrazně destabilizovala. Oproti tomu se začal vytvářet reformní program: základní koncept nápravy církve i společnosti přejalo rodící se české reformní hnutí zejména od anglického myslitele Johna Wyclifa. Čtyři hlavní Wyclifovy traktáty zřejmě dovezl z Oxfordu Jeroným Pražský. Hus si traktáty opsal – jeden opis mu trval zhruba měsíc. Nicméně při citacích Wyclifa ve svých dílech byl Hus poměrně obezřetný: i Wyclif musel po smrti svého ochránce (vévody lancasterského) odejít z Oxfordu, jeho články odsoudil i londýnský synod. Hus od Wyclifa převzal predestinační pojetí církve: kromě viditelné církve, zahrnující všechny věřící, je její součástí církev předurčených (predestinovaných) ke spasení, což je skutečná církev, jejíž hlavou je Kristus. To ovšem zásadně zpochybňovalo postavení církevní hierarchie – včetně papeže. Hus byl ovšem mírnější než Wyclif a tvrdil, že církevní představitele je třeba poslouchat, pokud respektují boží zákon. Oba však tvrdili, že pokud institucionalizovaná církev nebude následovat církev prvotní, musí ji k tomu donutit světská moc. Hus a Wyclif se poněkud odlišovali v otázce tzv. remanence – zatímco církev hlásala při přijímání tzv. transsubstanciaci čili přeměnu hostie a vína po konsekraci (posvěcení) v tělo a krev Krista, příznivci remanence tvrdili, že se uchová hmotná podstata, zatímco jiní hlásali, že jde jen o znaky při zachování podstaty. Celkově ovšem Husova generace vystupovala razantněji než předchozí reformátoři Konrád Waldhauser (kritizoval svatokupectví, ženské výstřihy, obžerství aj.), Jan Milíč z Kroměříže (majetek rozdal chudým, zřídil útulek pro zestárlé prostitutky, hlásal konec světa a příchod Antikrista) a Matěj z Janova (byl ovlivněn Milíčem, ale reformní teze brzy odvolal).

    Je proradné tvrdit, že člověk vyšší svým stavem nemůže být kárán od poddaného, který jej mravně převyšuje. (Jan Hus)

    Wyclifovské spory ovšem pokračovaly – složité náboženské debaty jsou dnes pro laiky jen málo srozumitelné. Pražský arcibiskup přikázal v roce 1409 odevzdat Wyclifovy spisy k opravě „bludů“ – učinil tak i Hus. Jenže se odvolali někteří studenti, arcibiskup pak zareagoval ohlášením spálení Wyclifových knih a žádostí papeži Alexandru V. o vyhlášení zákazu kázání na soukromých školách, což se týkalo i Betléma. Protože Hus neposlechl, vysloužil si v létě 1410 arcibiskupskou klatbu. Mezitím došlo k nepokojům a Hus se proti pálení spisů anglického reformátora odvolal k papeži Janu XXIII. (ten byl po staletí označován za námořního lupiče, jenže toto obvinění se zřejmě týkalo spíše jeho příbuzných). Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka svůj interdikt nad Prahou a okolím do 2 mil (1 staročeská míle představovala asi 11 kilometrů) po zásahu krále Václava IV. odvolal, brzy nato zemřel, úřad poté krátce zastával Albík z Uničova, králův lékař, jemuž chyběla náležitá církevní svěcení (s tím si král ale hlavu nelámal), v roce 1413 ho vystřídal Konrád z Vechty. V témže roce Hus soustavně vyložil základy svého učení v díle De ecclesia (O církvi). Rok předtím propukly v Praze odpustkové bouře, za nichž byli popraveni tři tovaryši, Němci zaútočili na Betlémskou kapli, ale byli zahnáni. Husův spor s duchovní vrchností nadále pokračoval – mistr Jan se odvolal „ke Kristu“ i k zemskému soudu. Odvolání ke Kristu bylo bezprecedentním aktem a porušením veškerých procesních pravidel: své věci tím Hus opravdu neposloužil. Hrozil další interdikt, takže Hus byl nucen odejít na hrady přátel a na venkov… V roce 1414 byl svolán církevní koncil do Kostnice: měl konečně vyřešit trojpapežství a projednat reformu církve. Král Zikmund se zasadil o pozvání Husa na koncil, ten mu v létě 1414 oznámil, že do Kostnice pojede, ale pod podmínkou, že mu bude umožněno veřejné slyšení, protože on také ničemu neučil ve skrytu. A že bude-li třeba, vytrpí za boží zákon i smrt. Byl si tedy jistě vědom, že může dojít k jeho odsouzení, i když zatím setrvával v přesvědčení, že ho čeká disputace, nikoli inkviziční řízení… Arcibiskup Konrád Husovi uznání pravověrnosti sice na cestu neposkytl, ale dobrozdáním ho vybavil pražský inkvizitor. Bylo ověřeno notářem a nechyběla ani pečeť vysokého učení pražského. Měl slíben i onen pověstný a tolik diskutovaný Zikmundův bezpečnostní glejt, který pochopitelně komplikoval církevním žalobcům situaci, poněvadž Kostnice sice byla biskupským městem, ale ležela na říšském území, kde byl suverénem panovník, ne papež. Biskup Gerard de Puy sice tvrdil, že glejt dostal Hus až nějakou dobu po příjezdu do Kostnice, ale to Zikmund odmítl tvrzením, že ho Husovi poslal ještě před jeho odjezdem, což ovšem byla výmluva – Zikmundův glejt byl vystaven 18. října 1414, týden po Husově odjezdu.

    Ctihodného mistra Jana Husa  (…) s plnou přízní doporučujeme, žádajíce, abyste ho (…) nechali beze vší překážky jíti, státi, meškati a vrátiti se… (Ze Zikmundova glejtu)

    V konečném výsledku to ale vyšlo nastejno, protože Zikmund glejty udělené pro příchod do Kostnice nakonec označil za neplatné z důvodu jejich zneužití, přičemž koncil vydal dekret, stanovující, že žádný glejt nemůže být na závadu církevní pravomoci. I když principiálně měl král své záruky za nedotknutelné, obětoval je ve chvíli, kdy po útěku papeže Jana XXIII., jemuž hrozilo sesazení (později byl zatčen a ve vězení vystřídal mistra Jana), z Kostnice houfně odjížděli hlavně Italové, takže to už vypadalo na rozpuštění koncilu, zatímco Zikmund potřeboval, aby koncil pokračoval (šlo mu přece o císařskou korunu, kterou mu měl na hlavu posadit právoplatný nový papež). Na cestu do Kostnice se Hus vydal z hradu Krakovce 11. října 1414 a do místa koncilu dorazil 3. listopadu. Náklady na cestu několika vozů s potahy (pro asi třicet lidí doprovodu) uhradili Husovi stoupenci a Zikmundovi dvořané. Kostnice měla tehdy asi 4000 obyvatel (nepočítáme-li i ty před hradbami), hostů přijelo na dva tisíce, služby nabízelo asi 300 holičů a kadeřníků, 230 pekařů, 235 krejčích, 70 hostinských, 70 směnárníků, spousta nevěstek a dalších… Ubytování měl Hus zajištěné v domě u vdovy Fídy v ulici svatého Pavla (dnes Husova): pro turisty dodejme, že se jednalo o dům, který stál na místě dnešního domu číslo 22, zatímco tzv. Husův dům, v němž najdeme památník českého reformátora, se nachází v objektu č. 64, který byl za Husovo sídlo označen pozdějším omylem…

Památník Jana Husa v Husově ulici (původně v ulici svatého Pavla) v Kostnici (vlevo). – Pohled do dnešní Husovy ulice, na jejímž konci se nachází gotická brána zvaná Schnetztor (vpravo).

    O samotném Husově procesu je toho známo poměrně dost, i když soudní akta se de facto nezachovala. Existují ale Husovy dopisy, různé zprávy či soudobé kroniky – třeba Husova přítele Petra z Mladoňovic či kostnického měšťana Ulricha Richentala, která je bohatě a barevně ilustrována. Richental si ve své Kronice kostnického koncilu neodpustil barvité vylíčení údajného útěku „kacíře“ Husa z Kostnice pod plachtou vozu, jímž čeledínové vozili do města seno. Byla to sice fáma, ale ty mezi lidmi dostávaly sluchu vždy. Není proto divu, že brzy po příjezdu byl Hus uvězněn. Vězení vystřídal postupně několik, ba dokonce byl málem odsouzen v nepřítomnosti, což přes okno sledoval jakýsi čeledín Jana z Chlumu, jednoho z Husových průvodců, načež si čeští páni postěžovali Zikmundovi, který zasáhl a vzkázal kongregaci, aby Husa trpělivě vyslechli. Slyšení bylo nakonec několik, pomlouvačná polínka pilně přikládal pod koncilský kotel zejména bývalý Husův přítel Štěpán z Pálče, při složitých argumentacích někdy Hus neslyšel ani vlastního slova, jeho fyzický stav byl velmi špatný, bolela ho hlava a zuby a pomalu ztrácel nervy. Kardinály žijící proti Kristovým přikázáním nakonec nazval s odvoláním na evangelium svatého Jana zloději a lotry. Kardinál d´Ailly i král Zikmund mu radili odvolat, za což se k němu měli soudci zachovat s ohledem na pověst římského i českého krále lidumilně a laskavě. Hus oponoval tím, že nemůže odpřisáhnout, co nehlásal. Rozsudky byly připraveny dva – pro případ, že by na poslední chvíli přece jen odvolal. Podle nedávno objevených pramenů by však Husa i po odvolání čekalo nejspíše věznění asi v klášteře na jednom z ostrovů v Baltském moři. Při odsvěcení kardinál Zabarella přikázal sluhům, aby mu nedovolili mluvit. Hus přitom ještě stačil výsměšně glosovat počínání biskupů, kteří se hádali, zda mají jeho tonzuru porušit břitvou, nebo jen nůžkami. Nakonec byl odevzdán světské spravedlnosti. Sice bez pout, ale s potupnou pokrývkou hlavy byl poté doveden na louku za Geltingenskou branou, na místo, kde se zahrabávaly mršiny. Upálen byl zřejmě bezvousý, jak je vyobrazován na starších – nikoli věrných, ale stylizovaných – zpodobeních, pozdější portréty s vousy jistě vznikly pod vlivem německé reformace, i když možná nelze vyloučit, že ve vězení tak Hus mohl někdy vypadat, protože bradýř za ním asi nedocházel každý den...

    A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. (Petr z Mladoňovic)

    Kostničtí soudci sice vedli proces s Husem formálně správně podle kanonických předpisů (Šmahel dodává, že formálně podle práva ale proběhly i mnohé justiční vraždy!), jenže připustili i falešná svědectví, byli zaujatí, upřeli mu právo na svobodu slova, připsali mu i názory, které nikdy nehlásal (kupříkladu anglický mistr Stokes tvrdil, že v Praze viděl Husův spis o wyclifovské remanenci, který ale nikdy neexistoval!) a málem ho odsoudili bez slyšení. Šlo tedy o justiční vraždu? Na to už si musí odpovědět každý sám podle svých znalostí, názorů, přesvědčení a svědomí…

    Stejnou otázku si ovšem můžeme položit i v případě Jeronýma Pražského. Ten se narodil někdy na přelomu 60. a 70. let 14. století v Praze, na pražském vysokém učení se seznámil s Husem a od roku 1407 tam i přednášel. Po univerzitních studiích v Oxfordu se zařadil mezi stoupence Wyclifova učení. Postupně se stal i mistrem pařížské, heidelberské, kolínské a pražské univerzity. Poměrně hodně cestoval – navštívil třeba Polsko, Litvu a Rus, dokonce i Palestinu a Jeruzalém. V roce 1410 byl ve Vídni obviněn z kacířství, ale podařilo se mu vyhnout soudu včasným útěkem. Stal se také předním odpůrcem papežských odpustků. Hlásal mj. názor, že žádný ryzí Čech nemůže být kacířem, neboť žádný etnický Čech – na rozdíl od mnohých českých i zahraničních Němců – nebyl upálen pro účast v sektě valdenských či jiných heretiků… Nemaje kněžské svěcení, nosil Jeroným vousy, přesto byl už na konci 15. století někdy zobrazen paradoxně bez vousů…

Na starších vyobrazeních – jako na tomto dřevorytu z 16. století – byl Hus coby kněz samozřejmě bezvousý (vlevo). – Na obraze Věnceslava Černého má Hus vousy – zcela v duchu romantických představ navazujících na zobrazování německých reformátorů (vpravo).

    Na jaře 1415 se Jeroným vypravil do Kostnice kvůli podpoře Jana Husa. Neodradil ho ani případ jiného Husova přítele Křišťana z Prachatic, jenž byl předtím v Kostnici zatčen a uvězněn, byť naštěstí jen na kratší dobu, neboť v tehdy převládající a zatím mírnější atmosféře byl Křišťan brzy propuštěn, takže se mohl odebrat domů. A neodradil ho ani Husův varovný vzkaz , který Křišťan v Praze vyřídil. Jeroným spoléhal jistě nejen na své přesvědčení, ale i na své obdivuhodné rétorské schopnosti, netuše, že mu před koncilem prostě nebudou téměř nic platné, i když mu později před soudem bylo umožněno veřejné slyšení. Výrazně mu uškodil fakt, že brzy po svém příjezdu do Kostnice vyvěsil na vratech kostelů a dalších důležitých budov oznámení hned v několika jazycích, v nichž kritizoval Husovo uvěznění a nedodržení Zikmundova glejtu. Protože se tím rovněž vystavil nebezpečí věznění, na radu přátel se raději vydal na zpáteční cestu do Čech. Bohužel se v Hiršavě u Sulzbachu, tedy nedaleko hranic domova, vlastní neobezřetností a nerozvážností uřekl a prozradil, takže byl vzápětí zatčen a dovezen zpátky do Kostnice, a protože mezitím už byl na něho vystaven zatykač, nakonec se přece jen octl v kostnickém vězení. Aby si zachránil život, na krátký čas své názory odvolal, jenže mu přitížili paradoxně právě někteří čeští účastníci koncilu (jak bývalo a je u nás bohužel občas zvykem) – opět zejména neblaze proslulý Štěpán z Pálče či Michal de Causis. Po zmíněném krátkém zakolísání se však Jeroným dokonale zmužil: prameny potvrzují, že se choval velice statečně a že odmítl jak další odvolání, tak i nabízená kompromisní řešení... I když Jeroným ve své kariéře nikdy nezatoužil po kněžském svěcení, přesto byl koncilem odsouzen coby mistr univerzity, jež ovšem představovala jednu z institucí duchovní povahy.

    A nakonec připojil, že všechny jeho hříchy nehryžou jeho svědomí tolik jako onen hřích (...), když ve svém odvolání nespravedlivě mluvil proti onomu dobrému a svatému muži mistru Janu Husovi a jeho učení a zvláště když souhlasil s jeho nespravedlivým odsouzením. A uzavřel, že nadobro odvolává ono odvolání, které učinil na zlořečené stolici, a pravil, že to učinil ze strachu před smrtí a pro malomyslnost svého ducha. (Vavřinec z Březové)

    Po odsouzení byl Jeroným dne 30. května 1416 přiveden na stejné místo, kde v plamenech nikoli pekelných, ale zcela světských uzavřel svůj život mistr Jan. A jako on, tak i Jeroným skončil svou pozemskou pouť na hranici na břehu Rýna. A jako Husův popel, tak i popel Jeronýmův byl rozprášen ve vodách Rýna…

    Jan Hus i Jeroným Pražský byli sice mysliteli především své doby, ale svým jednáním a dílem ji daleko přesáhli a stali se po zásluze předobrazy budoucích mohutných reformací na evropském kontinentu.

JAN MERVART
Foto: autor a archiv

Budova, v níž se v Kostnici scházelo konkláve – dnes je tu restaurace a společenské místnosti (vlevo). – Jeroným Pražský byl vousatý, ani jako teolog neměl totiž kněžské svěcení (vpravo).