Jak adoptovat zvířátko aneb Haló, tady Eda!

03.07.2014 22:10

    Brněnská zoo, příspěvková organizace, byla založena v roce 1953, zřizovatelem je Statutární město Brno. Po skromných a nesnadných začátcích je dnešní Zoo atraktivní a navštěvovanou destinací. Mniší hora již názvem neskrývá, že návštěvníci, kterých každoročně přibývá, musejí, sic po pěkně upravených cestách, šlapat trochu do kopečka. Možností k zastávce a přerušení chůze je však dost, stále je nač se dívat, co obdivovat. Nejen zvířata ve výbězích, ale i krásný přírodní rámec samotného areálu. Většina Brňanů na svou zoo nedá dopustit, i když tu nemáme slona, a toho času ani krále zvířat, lva. Zahradu obdivují návštěvníci z blízkého i dalekého okolí, za vůbec nejkrásnější ze všech zoologických zahrad ji snad bez výjimky považují zaměstnanci. Jednou z nich je Miriam Slováková, která druhým rokem působí v oblasti sponzorství a adopce zvířat. Náklady na provoz Zoo nejsou malé, každá podpora ať již instituce, nebo jednotlivce je vítána. Na toto téma jsme si se sympatickou černovláskou povídali.

    „Když jsem po konkurzu do zoo nastoupila, myslela jsem, že nebude těžké získávat sponzory, na akce pro handicapované děti, už vůbec ne. Když jsme pořádali Noc snů pro postižené děti, pro charitativní akci bylo třeba zajistit nějaké občerstvení: pečivo, sladkosti, drobné dárky. Myslela jsem, že na to bude slyšet každé druhé pekařství. Volala jsem, kam se dalo, už to vypadalo beznadějně, až jsme nakonec uspěli u největšího dodavatele pečiva v republice.“

    Před lety jsem se v pedagogicko-psychologické poradně věnoval problematice náhradní rodinné péče. Tak mě zajímalo, jak probíhá adopce v zoo. Tušil jsem, že adoptivní rodiče si osvojené zvířátko sotva odvedou k sobě domů, nejen proto, že by se jim nemuselo vejít do obýváku. Jací jsou tihle rodiče?

    „Kolikrát člověka překvapí, že lidi, kteří sami nemají moc, by věnovali poslední korunu na zvířátka, zatímco ti, co mají nadbytek, otáčejí každou korunu. Obdivuji paní, která je sama invalidní, podporuje dceru a vnoučata, každoročně přitom před vánoci přinese pět tisíc na zvířátka. Takových moc není, ale jsou.“

    Trochu mi to připomnělo někdejší poznání. – K nejlepším pěstounům náleželi obyčejní lidé s vlastními dětmi, často z venkovského prostředí. Nejvíce zklamaných adoptivních rodičů bylo mezi bezdětnými vysokoškoláky s velkými ambicemi a nadměrnými požadavky na osvojené dítě. Osvojení i pěstounská péče u lidí s sebou nese kromě jiného i právní vztah, závazek. Jak to chodí se zvířátky?

    „Osvojení se uzavírá na rok, většina osvojitelů však přispívá dlouhodobě. Příspěvek je vyčíslen podle krmných dávek. Na zvířátka jako andulky nebo želvičky stačí pětistovka. Medvědi a tygři spořádají za padesát tisíc ročně! Adoptivních rodičů na jedno zvíře bývá zpravidla víc. Možné je také být přispěvatelem. Převážná část jich je z Brna a okolí, ozývají se však i odjinud. Nejčastěji, že se jim líbí zvířátko, které u nich nemají. Paní z Opočna, adoptovala svého oblíbence kakadu palmového, na vánoce se s manželem přijeli podívat, jak se mu vede. Před pár dny volal pán z Prahy, že by rád mravenečníka, v Praze ho prý nemají. Uvidíme, zda se ozve.“ Občas někdo přinese zajímavý dárek. Tak jedna paní za nemalou částku přinesla medvědům sadu speciálních míčů na hraní.

    Napadlo mi, zda mají v zoo i ošklivá káčátka, o která není zájem. Jsou. Spíš jako výjimka potvrzující pravidlo, a člověk nechápe proč. Třeba bizon. – Před příchodem bělochů na nový kontinent tu jejich stáda čítala desítky milionů hlav. Brněnský bizon má jednoho jediného adoptivního rodiče. Na mohutné, dnes vzácné zvíře, které toho spořádá požehnaně, je to málo. Divoký západ, který má na svědomí soumrak bizonů, měl odvážné osadníky, i různé padouchy. Těm se na stránkách indiánek a kovbojek spílalo skunku či smrdutý skunku. Tak jsme se dostali k milému brněnskému skunkovi, který pro dávnou zápaďáckou nadávku neprávem trpí.

    „Náš Max je domestikovaný, domovské právo má na stanici mladých přírodovědců, nechybí na žádné akci. Lidé ho hladí, fotí se s ním, je moc oblíbený u dětí. Nemá pach, který odrazuje, je vyžlázkovaný, mezi lidi přichází zásadně pěkně upraven a lehce navoněn. Nikdo si ho přesto vše dosud neosvojil. Adopce je přitom za 1 500, možný je i menší příspěvek, stát se přispěvatelem. Max je na všech propagačních akcích spolu s Anetou, kterou mám v péči já. Má patnáct let, už starší dáma, ale stále krásná. – Užovka červená, krásně vybarvená. Kam přijedeme, jsme vítáni, protože lidi, alespoň většina, mají zvířátka rádi.“

    Lidé se také rádi fotí, Agáta je krásná, a tak skoro pořád visí někomu na krku. Při posledním brněnském Divadelním světě byl ovšem v největším zápřahu koník. „Děti na něm rajtovaly do úmoru,“ sděluje Miriam účastně. „Příště budeme muset vzít nejmíň dva. Nebo snad tři?“

    Z celého vyprávění Miriam mě nejvíc zaujal Eda. Ara ararauna, papoušek ara, poddruh kancelářský, neboť často přebývá v kanceláři u kolegyně Jany ze vzdělávacího. „Miluje ženy. Zejména černovlásky. To je mé štěstí, ostatní klove, informuje s uspokojením černovlasá Miriam. „Nejraději do lýtek.“ Překvapivě se dozvídám, že také Eda je ošklivým káčátkem.

    „Přišel na svět s handicapem. Má zkroucené nožky. Maminka, samozřejmě nechtě, vajíčko, z něhož se klubal, nějak přimáčkla.“

    Eda to vynahradí chytrostí. Umí dvacet slov, volá ahoj, haló, Milane, doktore. Teď se učí piškot. Piškot a vlašský ořech moc rád. Snad ještě raději má Janu, na kterou žárlí, ta se nesmí dotknout žádného jiného papoucha. Ta jediná ho smí držet v náručí.

    „Jednou jsem ho zkusila převzít a hned jsem ucítila jeho zoban,“ přiznává Miriam. „Dokáže zobákem přecviknout drát. Netroufám si pomyslet, co by Eda, kdybych nebyla černovláskou.“

    Když pobývá Eda v kanceláři, stojí na parapetu, přes sklo okna volá na návštěvníky zoo: haló, tady Eda, haló, tady Eda! Nikdo však Edu přes sklo neslyší, a Eda neví, že ho nikdo neslyší.

    Dozvídám se, že oblíbeným zvířátkem Miriam je žirafa, zvíře vysoké, vznosné, krásné. Jako všichni v zoo a v Brně vůbec neskrývá radost nad novým přírůstkem: malou žirafkou síťovanou.

    Loučím se, jdu kolem klece s papouškem, před ní zástup prvňáků s paní učitelkou a s průvodkyní ze zoo, snad Jana?

    „Edo, zvedni křídlo!“ zavelí, snad Jana, Eda pokyn splní, pak ještě jednou, po třetí už ne, ara kancelářský zná svou cenu a má svou míru. Průvodkyně tedy, v návaznosti na předchozí výklad, položí dětem otázku:

    „Kdopak nám poví, čím se živí papoušek?“

    Všechny ruce se vymrští do výše. Slovo dostává holčička, která vyskakuje celým tělem. „Piškoty,“ řekne. Jo, mít tu paměť, co tenkrát.

    A to je vše.

    Až půjdeš, Milane, nebo doktore, nebo doktore Milane cestičkou v zoo a uslyšíš známé a tak osobní oslovení, jistě už víš, co udělat.

    Zvířátka si adoptují i celé školy či školní třídy. Však si je pak do zoo zvou na pěkné programy. A jednou do roka, na konci srpna, jsou na Mniší horu zváni všichni adoptivní rodiče a přispěvatelé. Sejde se jich pokaždé několik stovek. Budeš mezi nimi, doktore Milane?

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: Tomáš Dvořák (2), Attila Racek (1) a Eduard Stuchlík (1)

Fakta o adopci zvířátek a další informace na: www.zoobrno.cz