Charakter a tvorba…

    V sále Židovského muzea v Brně proběhla (19. září) přednáška pražské publicistky a znalkyně francouzských reálií Ladislavy Chateau: Židé ve Francii, od Ludvíka Svatého po dnešek. Proč tato tematika?

    Ladislava Chateau říká, že ji k tomu vedly protižidovské nálady ve Francii. Objevují se útoky na synagogy, i atentáty – nedávno byla zavražděna lékařka Sára Luisa Chalimová, židovský podtext měl i útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo i Bataclanu, na škole Anny Frankové se objevily nápisy Juden Kaputt, židovské školy musí hlídat ozbrojení vojáci, politička Marine Le Pen v interview pro televizi RTL a noviny Le Figaro řekla, že Francie není zodpovědná za deportaci Židů během 2. světové války a odvolala se při tom na slova prezidentů de Gaulla a Mitterranda, že vinu za deportaci tisíců Židů nese vláda ve Vichy, která nebyla legální, a tedy nereprezentovala Francii. „To samozřejmě jsou jen slovní hrátky, i když se Marine Le Pen ze všech sil snaží od svého neblaze proslulého tatínka distancovat,“ konstatuje Ladislava Chateau a dodává: „Na většině vyhlazovacích akcí se podíleli především francouzští úředníci a horliví stoupenci vlády maršála Pétaina ve Vichy, ustavené v ještě neokupované části Francie, tzv. zóně non-non. A hned po okupaci začaly fungovat internační tábory určené Židům, například v Drancy u Paříže, odkud bylo průběžně vypraveno 67 transportů do vyhlazovacích táborů. V létě roku 1942 bylo na zimní stadion Vel d´Hiv v patnáctém pařížském obvodu deportováno 13 000 Židů, většina zahynula ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Operaci s cynickým názvem „Jarní vánek“ tehdy řídil policejní komisař René Bousquet a generál, velitel SS Karl Oberg,“ říká Ladislava Chateau. „Karl Oberg byl v roce 1954 odsouzen za válečné zločiny k trestu smrti, de Gaulle mu udělil milost a v roce 1962 byl v rámci německo-francouzského smíření propuštěn na svobodu. Podobných operací, organizování transportů do vyhlazovacích táborů, řídil Oberg na území Francie více. René Bousque patřil k blízkému okruhu Françoise Mitterranda, podporoval jeho prezidentské volební kampaně – k soudu se ho podařilo dostat až v roce 1991 (v roce 1993 při soudním procesu byl zastřelen). Podivná byla i role jednadvacátého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Byl vysoce postaveným funkcionářem ve Vichy, působil v Komisariátu pro válečné zajatce, horlivě přispíval do provichistického tisku a Pétain mu udělil medaili za zásluhy Francisque. Koncem války, na přelomu let 1943 a 1944, se Mitterrand přidal k odboji, ale se svými přáteli z Vichy kontakty nepřerušil ani po osvobození. Dlouho nad nimi držel ochrannou ruku. Odmítl například uznat odpovědnost Francouzského státu za zločiny vůči židovským spoluobčanům. O svém působení ve Vichy dlouhá léta mlčel a přiznal jej až v roce 1994 v knize Francouzské mládí. Omluvu za Francii pronesl až v roce 1995 prezident Chirac.“

    Ladislava Chateu hovořila také o roli francouzských intelektuálů za války (o této problematice napsala knížku Vlak do Výmaru, ve které popisuje Goebbelsovy námluvy s francouzskými spisovateli, ale nejen s nimi – pořádal pro ně opulentní sympozia a mnozí z nich se velmi rádi účastnili). „Podobné to bylo i ve vztahu mnoha předních francouzských literátů a intelektuálů k židovské otázce. Už před vypuknutím války a hlavně za okupace se k antisemitismu hlásí například nejznámější z nich Céline, též Pierre Drieu La Rochelle, Marcel Jouhandeau, Robert Brasillach, Ramon Fernandez, Jacque Chardonne a další; za okupace také vycházel antisemitský časopis Je suis partout a protižidovské články byly v novinách na denním pořádku …“

    Přednášku zakončila Ladislava Chateau myšlenkou platnou nejen pro francouzské intelektuály: „Sebevyšší intelekt, literární, či umělecké vlohy, básnická a spisovatelská produkce nejsou zárukou charakterního konání ve vypjatých životních, či politických situacích…“

LADISLAV VENCÁLEK