Tragédie, která otřásla celým světem

Marii Šupíkovou a Marii Abrahamovou spojuje nerozlučné přátelství

09.06.2017 15:00

    Když 27. května 1942 vybuchla bomba, která smrtelně zranila zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, v malé obci Lidice nedaleko Kladna nikdo netušil, jak tragicky se atentát zapíše do života jejich vesnice...

    Článek, z něhož jsem citoval, byl publikován před 35 lety. Tenkrát jsem se v Lidicích poprvé setkal s Marií Šupíkovou, rozenou Doležalovou. Byla tajemnicí v obci. Vyprávěla mi, co všechno vybudovali a co ještě připravují, aby se lidem v nových Lidicích dobře žilo. Měla dokonalý přehled, pohotově odpovídala na všechny zvídané otázky. Sršela nadšením a energií…

    Marie Šupíková je jedním z mála dětí, které přežily lidickou tragédii z 10. června 1942. Nacisté ji spolu s osmi dalšími vybrali k poněmčení. Otce i bratra zastřelili, máma skončila v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Bratrovi bylo v době lidických událostí 15 let a dva měsíce. V létě 1943, přesně rok po tragédii, Marušku adoptovali v Poznani manželé Schillerovi. Přejmenovali ji na Ingeborg. „V Poznani jsme žili až do ledna 1945, kdy německé rodiny prchaly před frontou. Dostali jsme se do malého přístavního města Boizenburg v meklenburské oblasti. Tam nás zastihl konec války,“ vzpomíná.

    V srpnu 1946 se konečně znovu setkala se svou těžce nemocnou mámou; ta jí za čtyři měsíce po útrapách z koncentračního tábora zemřela. Marušku vychovávala teta, které se nevrátilo ani jedno ze tří dětí. „Milovala mě, ale nebyla to máma, protože máma je jenom jedna, tu nikdo nikdy nenahradí. Musela jsem se s tím smířit.“

    Domů se vrátilo jen 17 lidických dětí, většina ostatních zahynula usmrcením výfukovými plyny ve speciálním automobilu v nacistickém vyhlazovacím táboře v polském Chełmnu (německy Kulmhof).

    Lidickou tragédii z 10. června 1942 nepřežilo 173 mužů. Další byli dodatečně zastřeleni v Praze-Kobylisích. Mnohé z žen podlehly útrapám v koncentračním táboře Ravensbrück. Matky se nedočkaly návratu svých dětí. Celkem 340 zmařených životů…

Marie Šupíková – před 35 lety… a dnes.

    Procházím opět důvěrně známými místy v Lidicích… a znovu se potkávám s Marií Šupíkovou. Neviděli jsme se rovných 35 roků. Maruška, jak ji spousta lidí oslovuje, je pořád stejná, vitalitu by jí mohl kdekdo závidět. Jen jsme oba poněkud zestárli, koloběh života nezastavíš…

    Paní Maruška opět vypráví… Pokolikáté už? Znovu a znovu se setkává s mladými lidmi. Mnozí z nich mají jen mlhavé tušení o tom, co se stalo v Lidicích před 75 lety. Nic tak strašného si nedovedou představit.

    „V Lidicích jsem s rodiči, bratrem a babičkou prožívala krásné dětství. To všechno během jediné noci skončilo. Měli jsme krajní dům směrem z Buštěhradu do Lidic, nacisté v něm zřídili své velitelství.“ Doležalovi byli prvními obyvateli Lidic, kteří museli 9. června 1942 krátce před půlnocí opustit svůj dům. Ozbrojení vojáci je odvedli k Horákovu statku. „Byli jsme tam celou noc, zatímco přicházeli další lidé, ovšem jen muži. Když se rozednívalo, vojáci od nás odvedli tatínka. Nemohli jsme se ani rozloučit, nevěděli jsme, že ho už nikdy neuvidíme…“

>><<

    „Vidíte tento vzácný strom? Je to hrušeň, která jako jediná přežila lidickou tragédii,“ vysvětluje Marie Abrahamová. Dnes – a nikoliv poprvé – sem přijela spolu se členy Českého svazu bojovníků za svobodu. V zájezdech se vždy najde několik míst i pro studenty a pedagogy, tentokrát z Gymnázia Jana Blahoslava a ze Základní školy v Široké ulici v Ivančicích. „V rámci projektu Posel naděje byly z roubů této hrušně vypěstovány dceřiné stromečky. Jeden jsme před dvěma lety – jako sedmý v republice – přivezli i do Ivančic.“ Děti souhlasně přikyvují, „potomek“ lidické hrušně teď skutečně roste v jejich školní zahradě.

    Položili jsme kytice k hromadnému hrobu zastřelených mužů a k památníku 82 dětí, které tragédii nepřežily. O tom, jak toto unikátní dílo vznikalo, přijela až z Plzně vyprávět Sylvia Klánová, dcera akademické sochařky Marie Uchytilové. Do Lidic ji pozvala paní Abrahamová.

Sousoší 82 zavražděných lidických dětí.

    Marie Abrahamová je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu Brno-venkov. Podobné zájezdy pro žáky, studenty a členy ČSBS pořádá už několik let – nejen do Lidic, ale i do Ležáků, Terezína, Osvětimi, polské Wrocławi či bývalého koncentračního tábora Mauthausen. S Marií Šupíkovou se seznámila před 33 lety na sjezdu v Praze. Staly se z nich věrné kamarádky, často se navštěvují, mají mnoho společného…

    Však posuďte sami, tady je příběh Marie Abrahamové…

    Bohuslav Kapounek s manželkou Františkou a devítiměsíčním chlapečkem bydleli v obci Dzbel na Prostějovsku. Za pár měsíců se jim mělo narodit další dítě. Všude okolo zuřila válka, lesy byly plné partyzánů. Do skupiny Zelený kádr, která působila v Hostýnských horách, se zapojil i pan Bohuslav. V roce 1942 byli partyzáni vyzrazeni. Dodnes panují nejasnosti, proč a jak k tomu došlo. Velitel František Vychodil hledal spolu s několika dalšími kamarády místo, kde by se mohli ukrýt. Našli ho u Kapounkových.

    Nastalo doslova peklo. Na Brněnsku, Olomoucku a Zlínsku se pohybovalo asi 500 esesáků. Obklíčili obec Dzbel a hrozili, že ji srovnají se zemí – podobně jako Lidice. Dočasný úkryt byl vyzrazen, manželé Kapounkovi a další občané museli k výslechu do Zlína, někteří skončili ve věznici v Breslau (polsky Wrocław). Bohuslava odsoudili k trestu smrti a 5. listopadu 1943 popravili. Bylo mu 28 let. In memoriam byl vyznamenán Československým válečným křížem.

    Manželku Františku odvezli do Berlína, kde se jí 21. května 1943 narodila dcera Marie. Pět měsíců byla u mámy ve vězení, pak ji adoptovala jedna německá rodina. „Vybavuji si jen mlhavé úryvky, byl tam jakýsi plot, hrála jsem si s dětmi,“ vzpomíná Marie Abrahamová. Maminka se po válce vrátila do Československa a prostřednictvím Červeného kříže začala po Marušce pátrat. V červnu 1947 se konečně setkaly. A opět mlhavá vzpomínka: „Pamatuji si, že jsem hodně plakala. Mluvila jsem německy, obtížně jsme se dorozumívaly. Maminka se naštěstí učila ve škole německy a ve vězení se od svých kolegyň ještě něco přiučila.“

    Do Dzbele se už nikdy nevrátili. Paní Kapounková po válce bydlela u svých rodičů v Ošíkově, bylo tam jen asi pět chalup. Naproti měli dům Juřičkovi, čtyřletá Maruška kamarádila s jejich dvojčaty Maruškou a Libou. Společně s nimi a pětiletým bratrem Jarečkem chodili i do školky. „Nemohla jsem se domluvit, cizí děti se mi smály, pokřikovaly na mne. Pilně jsem se učila česky a němčinu ze své mysli úplně vytěsnila,“ dodává Marie Abrahamová.

    Vystudovala gymnázium a poté ještě zdravotnickou nástavbu. Záslužné práci ve zdravotnictví se věnovala celý život. Za 115 odběrů krve získala Zlatý kříž. Loni jí byla udělena Cena města Ivančic. Nesmírně si toho váží. Ráda by se potkala s někým, kdo se také narodil v berlínském vězení…

Marie Abrahamová přijímá zlatou pamětní medaili od jihomoravského hejtmana Bohumila Šimka. Vpravo v rozhovoru se Sylvií Klánovou.

    Můžeme si položit otázku. Co, kromě pevného přátelství, obě Marušky spojuje? Je to bezpochyby obrovská energie, kterou předávají ostatním. Spoustu času věnují přednáškám a besedám, zejména pro mladou generaci. Mladí jsou jejich nejpozornějšími posluchači. Diskutují, kladou množství otázek, i dnes znepokojivých. Málokdo dokáže zaujmout a navázat osobní vztah k posluchačům jako právě ony – věrné kamarádky Marie Šupíková z Lidic a Marie Abrahamová z Ivančic.

    To, co samy prožily, se nesmí už nikdy opakovat!

JAROSLAV BOBEK
Foto: autor

Rovnost z 5. června 1982. (Foto: Attila Racek)