Jména hrdinů nesmějí být zapomenuta

    Společně s přáteli z Českého svazu bojovníků za svobodu Brno-venkov a studenty Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích jsem navštívil bývalý koncentrační tábor Mauthausen nedaleko rakouského Lince. Průvodce nám podrobně vyprávěl o útrapách, které zde v době druhé světové války zažívali „nenapravitelní političtí protivníci Říše“. Několik hodin jsme procházeli po jednotlivých objektech a nádvořích – od hlavního vchodu až ke Schodům smrti, po nichž vězni tahali těžké kusy kamenů. Ze všech míst na vás dýchá děs a hrůza, smrt…

    Mauthausen patřil k největším vyhlazovacím táborům v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu bylo v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů. Vězni v nich vykonávali nejtěžší nucené práce. Součástí celého komplexu byly kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů.

    Přesné ztráty na životech se dosud nepodařilo vyčíslit. V současnosti jsou známa jména více než 81 000 osob, které zemřely v letech 1938–1945 v Mauthausenu a jeho pobočných táborech. Všechna jsou pečlivě zapsána v originální podobě v tzv. Místnosti jmen. Nechybí ani jméno Jaroslava Vedry z Nosislavi. Po sedmi měsících pobytu v koncentračním táboře byl umučen v bloku č. 16, v baráku s nejhorší pověstí a obzvlášť krutým zacházením.

Paní Lydie Husovská přijela uctit památku obětí do bývalého koncentračního tábora Mauthausen. Tatínkovo jméno je zapsáno v jedné z knih v Místnosti jmen.

    Paní Lydie Husovská, dcera Jaroslava Vedry, sem jezdí každý rok. O tatínka přišla ve svých šesti letech. Nikdy se s tím nesmířila. Tady je její vyprávění…

    Můj tatínek Jaroslav Vedra se narodil 29. června 1911 jako páté dítě svých rodičů. Vyrůstal ve věřící a vlastenecké rodině, měl rád hudbu a ovládal několik hudebních nástrojů. Hrál na varhany, křídlovku a částečně i na housle. Kromě toho vedl místní kampeličku a byl důvěrníkem brněnské pojišťovny Slavia. Po ukončení zemědělské školy převzal hospodářství po svém otci, který zemřel. Přátelil se s mladými muži stejného smýšlení, jaké měl sám. Byli to bratři Kratochvílové, kteří bydleli v naší obci u své sestry, a Emil Vlk, chlapec, který vyrostl v sirotčinci evangelického sboru v Nosislavi.

    Tito hoši po obsazení naší země Adolfem Hitlerem odešli za hranice, kde se dostali do jednotky odboje vedené generálem Ludvíkem Svobodou. Bojové jednotky, které působily za hranicemi, potřebovaly navázat kontakt s lidmi v naší zemi, aby tak bylo možné organizovat i domácí odboj. Na to bylo potřeba spolehlivých lidí.

    Ještě dříve, než tatínkovi kamarádi odešli za hranice, sdělili mu své úmysly a získali ho ke spolupráci při pomoci parašutistům – jako spojku. Ale to už byl tatínek ženatý a byl otcem dvou malých dětí. Mně bylo pět roků, bratrovi devět měsíců. Všichni tři jeho přátelé byli svobodní. Vše probíhalo slibně až do prvního výsadku parašutistů, který vyslala na území protektorátu vojenská mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky.

    Výsadek se uskutečnil 10. září 1941 u obce Dřínov, asi 10 km od Kroměříže. Akce skončila nezdarem, výsadkáři i jejich spolupracovníci byli vyzrazeni, 160 jich bylo zatčeno a uvězněno v koncentračním táboře a 91 popraveno a umučeno. Žádný výsadek na nacisty okupované území to neměl lehké, ale tento byl první a tedy nejtěžší. Těžké to měli i vlastenci, kteří jim pomáhali, a bez jejichž pomoci by se parašutisté nemohli na okupovaném území pohybovat. Tito vlastenci chtěli svojí pomocí navrátit naší zemi svobodu, a to chtěl i tatínek. Šlo hlavně o pomoc při úkrytu parašutistů, poskytování potravin, předávání zpráv a podobně.

    Dne 27. září 1941 přijel brzy ráno do Nosislavi jeden z parašutistů, pan Brauner. S tatínkem se pozdravili a řekli si hesla. Přišel k nám domů a tatínek se právě chystal na pole. Panu Braunerovi řekl, že má pocit, že celá akce je vyzrazena, že už před týdnem dělalo gestapo prohlídku u sestry bratrů Kratochvílových. Tatínek dal panu Braunerovi jídlo a peníze. Co si mezi sebou řekli, jsme se už nikdy nedověděli. Pan Brauner odjel do Brna a maminka se snažila od tatínka zjistit, co se děje. Pouze jí sdělil: Nechtěj, abych ti to řekl, jednou budeš ráda, že nic nevíš. A tato slova maminka pochopila, až když po tatínkově zatčení byla neustále volaná na výslechy do Kounicových kolejí.

    Dne 26. listopadu 1941 odjel tatínek brzy ráno na pole orat. Ten den přijelo k nám do Nosislavi gestapo, aby jej zatklo. Byli to čtyři muži a měli s sebou psa. Dva šli pro tatínka na pole, kam je musela zavést naše chůva, která mamince pomáhala se mnou a s mým bratrem, když sama nestačila dělat svoji práci v hospodářství. Dva zůstali u nás a prováděli prohlídku celého stavení, od obytné části až po stodolu, všechno v celém domě zpřeházeli, shodili a pošlapali i obrazy ze stěn. Uprostřed toho stála maminka s mým devítiměsíčním bratrem a já jsem si držela v náručí panenku a kočárek. I v tom kočárku chtěli hledat, a když jsem se bránila, dostala jsem několik kopanců. Když tatínka přivedli domů, nechali ho jenom převléknout a bez rozloučení ho odvezli. To jsme ho viděli naposledy.

    Byl odvezen do věznice v Ostravě, kde byl vyslýchán. Při jednom z výslechů se tam setkal s těhotnou ženou. Údajně to byla neteř generála Svobody. Po válce se s maminkou setkala na zájezdu v Mauthusenu. Děkovala jí tam za záchranu svého života. Že prý když byli s tatínkem na výslechu, tatínek vzal všechno na sebe a nic neprozradil. Pak byl převezen do Kounicových kolejí v Brně a odtud 13. ledna 1942 transportován bez soudu do koncentračního tábora Mauthausen s označením RU – návrat nežádoucí. Mauthausen byl vyhlazovací tábor. Průměrná doba přežití tam byla devět měsíců, tatínek byl po sedmi měsících umučen na bloku 16. Barák s nejhorší pověstí a s obzvlášť krutým zacházením!

    Svědectví o tomto utrpení nám podal tatínkův spoluvězeň, pan Dr. Vítek, který věznění přežil a napsal o tom knihu „Mauthausen, Dachau“. Po válce nám ji přivezl a vyprávěl o tatínkovi, jak se za nás denně modlil, abychom toho aspoň my byli ušetřeni a gestapo neodvezlo i nás. Toto jeho přání se mu splnilo. Naši záchranu je možno považovat za zázrak, protože z jiných rodin s podobným osudem se nezachránil nikdo. Sám umíral za velkých bolestí v budově, které se říkalo „marodka“. Zemřel mučednickou smrtí svému spoluvězni MUDr. Podlahovi v náručí.

    Po nějakém čase nám přišlo oznámení o úmrtí, pár roztrhaných svršků a nabídka, že za určitý poplatek – mám dojem, že to bylo tehdy 15 marek – nám pošlou urnu s tatínkovým popelem. Maminka věděla, že to není tatínkův popel, protože vězni byli páleni hromadně, ale přesto peníze poslala a urnu jsme dostali. A 6. července 1946, v den výročí úmrtí, za účasti veřejnosti a evangelického faráře, jsme urnu uložili na evangelickém hřbitově v Nosislavi.

    Tak končí životní cesta jednoho z vlastenců, kteří za nás za všechny položili své životy. Za svůj statečný boj byl tatínek Jaroslav Vedra vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem.

Fotografoval
a vyprávění paní Lydie Husovské pozorně naslouchal
JAROSLAV BOBEK

Bývalý koncentrační tábor Mauthausen.