Želary a laskavý Jožka

15.04.2017 14:25

    Onehdy jsem v Brně na Moravském náměstí potkal Jožku Souchopa. (Josef Souchop, dramaturg brněnské televize v. v., tandem Souchop–Levová, mj. Četnické humoresky.) Sedí na lavičce a ptá se, kam jdu. Hledám v Brně hospodu pro menší rodinnou slavnost, povídám, a nemůžu najít, to je zajímavé, povídám, v Brně je tolik hospod, a když nějakou hledáš, tak žádnou nenajdeš. Jožka mi radí, jmenuje několik hospod, ve kterých už byl, na oplátku vyprávím, že jsem navštívil Hornbach, neboť nám protékal klozet, a tak jsem tam šel koupit ten vnitřek, to napouštěcí zařízení i ten odtokový válec, ale řekli mi s úsměvem, že tento typ se už dávno nevyrábí, naštěstí mi mohou pomoci, mohou mi nabídnout jiný, pro jehož instalaci bych ale musel odšroubovat celou porcelánovou nádržku, což mne potěšilo, protože to není práce pro mě, ale pro partu instalatérů. Jožku to velmi zaujalo a sdělil mi, že mu taky protéká WC, ale že mu u Cimrmana řekli (to je brněnský Cimrman, domácí potřeby, elektro, sanita na Masarykově), že třeba postačí, aby pročistil jak to napouštěcí zařízení, tak ten válec, ale já nevím, povídá, jak ten válec odšroubovat. To je hračka, povídám, a poradím mu. A na oplátku se mu svěřuju, že mám podobný problém, že taky nevím. Že jsem byl v Mahenově divadle na Želarech, a že jsem o tom napsal dvě stránky.  A že mi ty stránky leží v počítači a já stále váhám. Že bych je poslal do BrnoŽurnálu nebo do Divadelních novin, ale fakt nevím. Protože se mi ty Želary moc nelíbily. Že film byl lepší. Že ti tvůrci inscenace jsou mladí, snad třicátníci, a že asi je pro ně problém autenticky a věrohodně zabudovat do textu Protektorát, který je v povídkách Květy Legátové, najmě v Želarech, přítomný jaksi samozřejmě. Na divadle ale, že se o něm jenom mluví, a že až v závěru herci tu dobu, konec války, začnou intenzivně žít: někteří se dají k partyzánům, včetně hlavního hrdiny Josefa, ženy a dívky jsou znásilněny Rudou armádou, Josef je zastřelen, pan farář má řeč, ve které nám vysvětlí, že jedinou jistotou v takovýchto dobách je láska a Ježíš, který nevrací rány, a pak je též zastřelen (pan farář), a tak dále a tak dále, a že v celé první půli se divák seznamuje s jednotlivými postavami, s jejich životy a vzájemnými vazbami, ale teprve v druhé půli se v té velké škále trochu vyzná a taky se dozví, proč se hra jmenuje Želary (Srdce mé) – to proto, že hlavní ženská postava Eliška, chytrá, trochu ironická a někdy trochu chladná lékařka z Brna, jak ji charakterizuje tiskový materiál divadla, všechno podstatné našla ve svém srdci kdesi na Kopanicích, v Želarech, obci, která je a není… No, zkrátka, chci říct, povídám Jožkovi, že na mne ty Želary nepůsobily tak uhrančivě, jako na pana režiséra četba Želar a dalších povídek Květy Legátové, jak to říká v úvodu k inscenaci.  A pan dramaturg Sládeček zase říkal, že vsadil na sílu a souhru vícegeneračního hereckého kolektivu, který dokáže strhávat a uchvacovat… no, tak hráli všichni hezky, jenže, co mohli strhujícího předvést, když měli většinou jen pár vět a pár výstupů, neboť pan dramaturg chtěl předvést všechny z dědiny, všechny vazby a vztahy, nynější i ty dávné a spotřeboval na to celý soubor Mahenovy činohry. Ale musím říct, povídám, že se mi líbil Petr Halberstadt v hlavní roli Josefa. On to taky měl mnohem snazší nežli Magdalena Tkačíková, jeho protihráčka, neboť byl postavou od počátku z gruntu celistvou, zasazenou do svého venkovského a syrového prostředí a nemusel se nikterak vyvíjet. Magdalena Tkačíková to měla složitější, z městské ženy, lékařky a intelektuálky musela nakonec zahořet láskou ke zmíněnému zemitému Josefu a najít, jak už výše řečeno, své srdce na moravsko-slovenském pomezí… No, tak jsem vyprávěl Jožkovi Souchopovi, a ještě jsem dodal, že Národní divadlo (brněnské) má v poslední době takovou tendenci krom původní divadelní tvorby uvádět jevištní adaptace klasických textů literatury světové i domácí, a to hlavně dlouhých, naposled to byl Kámen a bolest podle románu Karla Šulce, před tím Kamenný vrch Thomase Manna – a že se nemusí vždycky podařit všechny ty postavy a děje a vztahy, na které má autor pět set stránek, vecpat do jedné a půl hodiny, ba ani, v případě Želar, do téměř tří hodin s přestávkou… No, bývá to problém...

    No, a můj problém je, povídám, zda o tom mám napsat, a dát to do novin. Protože oni ti herci se tak snažili, plnili zadané role, a co se pan režisér napřemýšlel, aby navodil atmosféru a pospojoval všechny nitky vesnických osudů a pan dramaturg taky… A já bych pak napsal, že se to nepovedlo zcela, možná tak na půl… To by, povídám, asi nebylo ode mne hezké…

    Víš, povídá mi Jožka, já teď v poslední době, když o něčem píšu nebo povídám, tak jenom o tom, co se mi líbí a co můžu pochválit. Já jsem si předsevzal, že budu jenom pozitivní. Tak třeba napiš jen to, co se ti líbilo. Nebo o tom třeba nepiš vůbec. Anebo napiš – a do novin to nedávej.

    Dobrý nápad, povídám, napíšu, a do novin to nedám.

LADISLAV VENCÁLEK