Zákulisí osvobození

05.05.2015 21:00

    Mediální zvony vyzvání 5. května v tónu pražského povstání, které náleží k památným dnům jak tehdejšího Československa, tak i současné České republiky. Jistě. 70 roků je výročím bezesporu významným, ale shoduje se s historickou pravdou? Nikoli! Následující slova nejsou ničím objevným, ale spíše dějem zapomenutým. V této souvislosti se vnucuje otázka, zda se nejedná spíše o záměrné zkreslení, protože ono skutečné místo, kde došlo k prvnímu hromadnému povstání, nezaujímá na politicko-propagační mapě to správné místo a proč v něm něco celostátně (a popravdě) oslavovat?

    Řeč je o hanáckém městu Přerov, kde již 1. května došlo k organizovanému ozbrojenému povstání místního lidu proti nacistickým okupantům, kdy v tomto střetu padlo více než 50 povstalců. Jednalo se o akci, jejíž příprava proběhla již v závěrečných dubnových dnech roku 1945. Tedy rozdíl mezi pražským a přerovským povstáním byl 5 dní ve prospěch Přerova.

    Jiné, bylo by možné říci „zajímavé“ povstání, zažila jihočeská obec Bernartice u Milevska. Tato obec se stala za dob minulého režimu tzv. obcí- hrdinou. Do hrdinství tu avšak bylo v tomto případě velmi daleko. Bernartice se nalézají v silniční spojnici významných jihočeských měst Tábor a Písek, kdy tuto trasu předěluje řeka Vltava. A ta byla demarkační čarou mezi postupem sovětských a amerických vojsk při osvobozování českého území. A při této příležitosti se traduje rčení, že tato přesná hranice byla určena spojeneckou poradou v Jaltě. Ani zde se nejedná o pravdu. V Jaltě bylo dohodnuto poválečné uspořádání Evropy mezi spojenci, kterými byly Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie. Konkrétní poloha demarkační linie byla pouze nastíněna, ale nikoli určena. Její konkrétní územní podoba byla ponechána na velitelích vrchního velení spojeneckých armád, kteří ji mohli nejlépe vyhodnotit na základě svých konkrétních zkušeností. O její existenci však nebyla veřejnost informována, kdy z této neznalosti vznikla mnohá nedorozumění a ztráty na životech. Konkrétně v obci Bernartice tohle nedorozumění stálo život kolem 50 obyvatel. Od východu ustupovaly jednotky SS do zajetí americké armády, která se nacházela asi o 15 km dále za Podolským mostem na druhém břehu Vltavy, kudy procházela demarkační čára.

    Americké jednotky zde čekaly už tři týdny, až území od východního břehu dál osvobodí Rudá armáda. Jeden bernartický občas na motocyklu při spatření U.S. Army na druhém břehu jel oznámit tuto novinu do své obce. Nadšení obyvatelé vyvěsili prapory, když v tom projížděla Bernarticemi německá motocyklová spojka.  A v ten okamžik se stalo to nejhorší, co se mohlo v daném okamžiku stát. Jeden z mladých nadšenců na německý motocykl vystřelil z lovecké zbraně a navíc se netrefil. Motorizovaný průzkumník otočil svůj stroj do protisměru a pod plným plynem ujížděl varovat své kolegy, že v obci je připraven ozbrojený odpor. A zkušení fronťáci to vzali rázně od podlahy a výsledkem byly zbytečné oběti a poničená obec. S touto obcí je spojeno ale přistání českých parašutistů z britské odbojové skupiny v roce 1942. Ti byli místními lidmi spatřeni, ale jejich přítomnost zůstala i přesto před gestapem v utajení. To avšak až po dobu, kdy se o seskoku dozvěděl český četník, který vše udal. V této souvislosti bylo popraveno 23 lidí a Bernarticím byl předurčen jako první obci v protektorátu Böhmen und Mähren pozdější osud Lidic. Od této zkázy je zachránila pouze jejich rozlehlost od rozměrově menších Lidic.

    Významnou osvobozovací akci si prožila obec Ořechov u Brna. Jede-li se od Modřic do zmíněné vesnice, cesta stále vstoupá vzhůru. A tato poloha se jí stala osudnou. Díky této výškové poloze se stala dobrou základnou k dělostřelecké palbě na Brno, kde měli nacisté strategickou obrannou linii. Rudá armáda se snažila obsadit jih od Brna a zaujmout výchozí bod ke zteči na moravskou metropoli. Postupnými průběžnými boji se koncentrace obou vojsk soustředila v Ořechově. A právě zde došlo k souboji tanků v takovém rozsahu, že tento střet obdržel přezdívku největší tanková bitva na Moravě.

    Urputný boj trval více než jeden týden, kdy obě vojska se přetahovala o ořechovskou kótu. U obou soupeřících stran se jednalo o kyvadlový přesun typu postup-ústup.

    Tato navýšená obec schytala krutou daň díky své výškové poloze, kdy v zájmu obou stran o její dobytí se stala de facto cílem ve střelnici projektilů ručních zbraní, kaťuší, tanků, děl i leteckého bombardování.

    Sovětské velení v zájmu vítězství v tomto boji širokého rozsahu dokonce, jak zní svědectví několika místních obyvatel, povolilo vojákům tzv. plen. To byla činnost od určité večerní hodiny až do rána, kdy vojáci mohli jít „na vycházku“ do vesnice a beztrestně ukrást co chtěli a mohli i znásilnit kteroukoli ženu…

    Teprve po týdenních bojích se vahadlo štěstěny převážilo na sovětskou stranu, ale výsledek byl strašný. Naprostá většina budov obce Ořechov byla silně poškozena nebo zničena. Došlo ke značnému počtu obětí na obou stranách a mezi civilisty zemřelo několik desítek lidí. Co bylo pozoruhodné, že i při velké přesile sovětského vojska a to jak početní i vojenské techniky, trvala operace nezvykle dlouho.

    Ze svědectví obyvatel ořechovských bojů sehrál svoji roli i alkohol.

    Ořechov měl svůj lihovar, který byl využíván k občerstvování východních vojsk. Při jeho zásahu došlo k požáru a zdroj „samohonky“ ustal.

    Nová posilovací stanice se našla v Rajhradě, kde rudí bojovníci doplňovali své síly. Avšak v podroušeném stavu se nejenom špatně myslí a chodí, ale i bojuje. Počet padlých sovětských vojáků o tom hovoří krutou statistikou. Boj největšího moravského střetu pancéřových bojových vozidel měl ve svém zákulisí i takovouto podobu. Akorát se o tom nerado hovoří.

    Nelze se na druhé straně divit, když vidíme co vše se děje v mírových dobách. Natož ve válečné vřavě, kde platí, že dnes nemusí znamenat zítra.

    Na základě kronikových záznamů a svědeckých výpovědí ve zmiňovaných obcích zaznamenal

JIŘÍ V. ŘEZÁČ