V pietě k Charlie Hebdo

- ale nedělej druhým, co nechceš aby bylo děláno tobě -

13.1.2015 20:55

    Tragická střelba atentátníků v pařížské redakci Charlie Hebdo mě zastihla na vzdáleném místě děje, ale zároveň dosti patřičném, abych mohl přinést autentické svědectví z úhlu pohledu těch, kteří budou nahlížet na tento šokující děj svým pohledem. Tímto místem byla egyptská Káhira, kde potkáte vdanou, respektive starší ženu velmi zřídka bez hidžábu (zahalení). Odění mladších žen, respektive slečen, je již z našeho pohledu odvážnější, kdy jsou ke spatření riflové kalhoty, vzácně i legíny – zde ale nevím, zda v takovém případě se jednalo o egyptskou ženu či o turistku z jiné země, ale bez pokrývky hlavy – byť i ve skromné  podobě – lze spatřit v Egyptu ženu spíše výjimečně, byť jí to žádné nařízení nepřikazuje, jak mně bylo alespoň sděleno. Je to její rozhodnutí, chránící její osobnost a půvab před těmi, s kterými se dotyčná žena o ně nehodlá dělit. Ve své podstatě se jedná o obdobný princip jako u žen evropských, s výjimkou reálu její vnější podoby. V této souvislosti připomenu v odbočce nařízení bývalého vrcholového představitele Íránu šáha Rézi Páhlavího, který vydal nařízení o nenošení pokrývky hlavy u žen. Největším odpůrcem jeho výnosu byly právě ženy, které v ulicích vyjadřovaly silné protesty.

    Ať jedu kam jedu, tak mívám s sebou pokaždé diktafon pro případ co kdyby, a v tomto případě přišel vhod jako na zavolanou. Ve více než osmimilionové Káhiře je prostor pro kontakt s kýmkoli více než nepřeberný, a tak mne zajímal názor muslimských obyvatel nejlidnatějšího města afrického kontinentu na události, které zaujaly místo na prvních stránkách všech sdělovacích prostředků.

    Byl jsem překvapen tím, že nikdo z dotázaných nevyslovil s atentátníky souhlas či něco na způsob nadšení, alespoň ne v mé přítomnosti.

    Ale v zájmu objektivity musím uznat, že pět lidí z celkového počtu obyvatel hlavního města Egyptu není objektivní vzorek. Nicméně došlo v naší polemice ke konfrontaci způsobu žití na severu afrického kontinentu versus prostor západního světa. Byl mně sdělen odlišný přístup v morálce, kdy např. ubytování v hotelu dvou lidí odlišného pohlaví na společném pokoji, pokud jejich vztah není posvěcen manželstvím, nepřipadá do úvahy. Pokud se nějaký pár drží na veřejnosti za ruku, může být kontrolován policií, zda tyto osoby jsou spojeny manželským svazkem. Navazování kontaktu s ženou na ulici, u nás zcela obvyklého, může být pro dotyčného muže značným problémem s vyhrocením do policejní zápletky. Egypťané uznávají, že v evropsko-americké části světa je vyšší životní úroveň i větší modernizace a pokrok v technice. Ale s čím se nehodlají ztotožnit, je posměch, který si z nich dělají někteří křesťané, případně jiní vyznavači odlišného vyznání, týkající se jejich víry, který není pro ně jen obyčejným posměchem, ale tvrdou urážkou. V této souvislosti je potřeba donést dříví do lesa v podobě připomenutí, že pro naprostou většinu, teď budu mluvit o Češích coby křesťanech, jsou vrcholové svátky Vánoc nikoli příležitostí k uctění, ale nadšení, že nemusejí jít do práce, a církevní posvátnost je pro ně pobídkou k přecpání se vším možným až někteří z nich skončí v nemocnici.

    Připomeňme, jaké podobné karikatury, které v jejich následku v dnešních dnech zatřásly světem, předcházela na obdobné téma dnešním událostem v Paříži. Bylo to v roce 2005, kdy se v dánském deníku objevily podobné karikatury na zakladatele islámu proroka Mohameda a jaké to mělo důsledky. V některých arabsky mluvících státech došlo k radikálním protestům s vysokým počtem zraněných a mnoha desítkových ztrátách na životech. Byl rovněž vyhlášen bojkot na import dánského zboží a v některých zemích vypáleny konzuláty. Jestli je to správné nebo zbytečně radikální, nelze soudit z pohledu evropsky smýšlejícího člověka, a v současnu již i vedlejší, ale má být důrazným upozorněním, že evropsko-americké kroky by tuto hranici neměly překračovat. Nebyl to ojedinělý případ, kdy napříč negativním zkušenostem se satirickým projevem na účet muslimských obyvatel, se podobné projevy ze strany evropských deníků či jednotlivců opakovaly ať již dříve nebo posléze.

    Můžeme tedy určit přibližnou významovou linii, že urážka proroka je totéž jako pro křesťany urážka Ježíše či pro Židy Mojžíše. Vzpomeňme na 60. léta, kdy John Lennon prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš a jaký poprask z toho následně nastal. V Americe, a nejenom tam, byly páleny jejich desky a některými hudebními společnostmi bojkotována hudba á la Beatles.

    My Evropané máme odlišnou kulturu a projevy, v nichž bohužel už není nic svatého. Jako ukázku lze použít různé kulturní pořady, které jsou prošpikovány tvrdými vulgarismy jako jelito kroupami, alkoholové opájení je nezbytná součást našich projevů, kdy obdobnou měrou lze hovořit o drogách. Mládež je ničena drogami, kdy se v takovéto euforii zmítá na tanečním parketu v tragikomických kreacích, obcuje v tomto stavu na WC bez ohledu kdo s kým apod. Tohle je naše evropská kultura, a to jenom proto, že jsme nechali všemu bezbřehou volnost.

    Připojím osobní poznatek, získaný ve vídeňské mešitě, kdy jsem byl přítomen muslimské bohoslužbě v zájmu zisku kulturních informací o této víře a jejich národech. Byl jsem velice překvapen, že ve výčtu posvátných osobností přednášejícím knězem bylo posvěceno i Ježíšovo jméno, a to v souvislosti jako s prorokem. Rovněž zaznělo i jméno Panny Marie. Připomeňme, že Židé, jejichž víra je předpolím křesťanství, Ježíše oproti muslimům, neuznávají vůbec. Je příslovečným rčením naše tvrzení, že v muslimských zemích nejsou povoleny křesťanské kostely. Až do mého vstupu na egyptské území jsem tento názor sdílel rovněž. O svém omylu jsem se přesvědčil průjezdem Káhirou, kdy jsem měl možnost z letmých pohledů z auta spatřit tři kostely s dominantou kříže. Navíc mě muslimové sami zavedli k prohlídce káhirské pravoslavné křesťanské kapituly, sídla patriarchy této církve k její prohlídce. Tedy i zde jsem byl nucen poopravit své předsudky.

    Je známo, že muslimové v křesťansky zaměřených zemích neasimilují a vytvářejí komunity. Jistě. Proč zde muslimské obyvatelstvo vlastně máme v takovém počtu? Nejlépe to vyjádřil Benjamin Kuras, který ve vznesené otázce zdali proběhne etnická válka, odpověděl, že nikoli, protože ta už proběhla a Evropa ji prohrála. A to proto, že byla uzavřena dohoda mezi evropskými velmocemi a zeměmi vyvážející ropu, a to pouze na úrovni vlád bez souhlasu parlamentů, kdy se zainteresovaní představitelé dohodli, že bez ropy nelze pohánět rozvinuté ekonomiky, a proto export nebude omezován, kdyby jsme si měli třeba navzájem i krky podřezávat.

    A protože v byznysu platí, že je něco za něco, tak dovoz černého zlata byl dovažován možností příchodu obyvatel ropných zemí, ale v návaznosti na to i dalších, do Evropy. Což jak vidno pouhým vizuálním pohledem nastalo v míře vrchovaté.

    Jak patrno, je vše velmi složité, a proto by nebylo od věci, abychom to nedělali ještě složitější, když lidi odlišného vyznání či způsobu myšlení budeme urážet, kdy pro ně naše urážky mají vzhledem k jejich mentalitě o nějaký stupeň vyšší příjmovou hodnotu než jejich pro nás. Napsané není v žádném případě zlehčování toho, co se stalo v redakci Charlie Hebdo, kdy i já na tomto místě připojuji svůj protestní hlas. Ale je snahou o reflexi ve vnímání názorů, kultury a životního způsobu včetně jejich vyznání druhých. Protože, dle mého přesvědčení, lze takto nalézat společná pozitiva na tomto světě a být prostředkem k nevytváření třecích ploch. Je potřeba si uvědomit, že jak tu je křesťanství s jeho projevem, tak je tu i muslimská víra s rovnaným záměrem včetně dalších světonázorů. Tohle prostě nezměníme. V zájmu této skutečnosti nelze jinak než připojit okřídlené citáty, které za dobu své existence ukazují svým obsahem cestu ke vzájemnému soužití, a ty zní:

    Nedělej druhým to, co nechceš, aby bylo děláno tobě, a jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.

    Napsáno v pietě kolegů redakce Charlie Hebdo.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ