Spiknutí průměrných

03.03.2017 15:35

    Na přelomu let 2016 a 2017 byla ve foyeru Moravské zemské knihovny v Brně výstava Robert Musil. Cizinec v Brně, věnovaná slavnému romanopisci, esejistovi a dramatikovi (1880–1942). Nejde mi teď o tohoto rakouského zakladatele moderní světové prózy, který část svého života prožil v Brně. Jde mi o něco jiného – o úlohu významných osobností v životě lidí, o to, jak se společnost dívá na jedince, kteří výrazně vystupují z její anonymity, a jak si těchto jedinců dovede vážit.

    Naše společnost si už dávno odvykla považovat za významné osobnosti jakékoli představitele všech oblastí kultury, vědy a techniky. Je ale schopna podléhat snahám bulváru o „výrobu“ různých – většinou pofiderních a efemérních – „hvězd“ a preferovat (většinou sezonně) různé celebrity z oblasti sportu. Masmédia ovšem trvale udržují v popředí zájmu veřejnosti veličiny politického života. A tak se nemůžeme divit, že jsme svědky občasné výměny na vysokých postech a taky mizení politiků do bezvýznamnosti.

    Tito mizející politikové jsou obětí společenské soustavy, o níž jeden ze znalců díla Roberta Musila už v roce 1940 mluvil jako o obrovské organizaci těžící ze slabosti mas, a zároveň litoval, že nemáme nic obdobného, co by se naopak soustředilo na využití inteligence mála nadprůměrných jedinců.

    Ano, ještě stále trvá permanentní spiknutí průměrných, kteří sdruženi do mocných politických organizací kolektivně uchopili zlaté kružidlo a v gestu boha stvořitele z Miltonova Ztraceného ráje vykroužili vymezený prostor, řkouce: „Sem až dosahuješ, zde jsou tvé meze, zde tvá hranice, ó světe.“ A kdo tyto hranice překročí, ztracen jest a zmizí v propadlišti.

    Není totiž nad to, když jedinec plně zapadne do patřičného širokého kolektivu a absolutně není identifikovatelný ani na hromadné portrétní fotografii, jak to známe z obrazové dokumentace k životu a dílu Járy Cimrmana. Má to tu výhodu, že dokonale splynuvšího jedince pak není třeba vyretušovávat z příslušných dokumentů, kde by po něm mohla zbýt nanejvýš tak beranice jako na fotografii pověstného vítězněúnorového balkonu, případně černá silueta jako na mozaikách v moskevském metru.

    Nebo že by to přece jen bylo jinak?

MICHAL ŽÁK